britští Ultravox proměnili syntetický chlad elektronické hudby v estetický manifest… V době, kdy britský punk dozníval a postpunk hledal formu, přišlis hudbou, která spojovala precizní elektroniku s melancholií a dramatem. 

Po odchodu původního frontmana Johna Foxxe našla skupina nový směr s Midge Urem – zpěvákem s citem pro melodii i styl. 

Vienna vznikla pod producentským dohledem Connyho Planka (spojeného s Kraftwerk a krautrockem), a byla od počátku promyšleným dílem: od expresivního obalu až po skladby plné napětí, odcizení i romantizujícího patosu.

Už úvodní sedmiminutová instrumentálka „Astradyne“ naznačila ambice desky: žádná jednoduchá hitovost, ale soundtrack k náladě, ke snu o jiné realitě. Titulní „Vienna“ se pak stala ikonou – monumentální, patetická, ale neodolatelně podmanivá. Skupina zde pracuje s elektronickými plochami, rytmy a pózami jako s dramatickým jazykem. Styl tu není jen doplňkem, ale součástí výpovědi.

Ultravox hráli na pomezí art popu a syntetické romantiky – a právě tím oslovili generaci, která snila o Evropě jinak než skrze punkový protest. Vienna působí i po letech jako podmanivá stylizace – možná náhražka skutečnosti, ale přesně ta, kterou v určité chvíli chcete slyšet.

Autor je editor hudobného webu Černej pudink https://www.cernejpudink.cz/