kyž před 55 lety, 8. května 1970, vyšlo poslední album Beatles Let It Be, skupina coby aktivní tvůrčí kolektiv neexistovala už téměř devět měsíců, všichni čtyři členové spolu naposledy na nějaké skladbě pracovali koncem srpna předchozího roku, konkrétně šlo o příznačně nazvanou „The End“ z Abbey Road. Poté se už na žádné další společné vizi shodnout nedokázali a od podzimu 1969 se věnovali vlastním projektům. Rozpad nakonec jako první provalil Paul, v tiskových materiálech zveřejněných krátce před vydáním jeho sólového debutu McCartney v dubnu 1970. Hudební a filmový projekt původně nazvaný Get Back a započatý v lednu 1969 však i v tomto období klinické smrti bolestně kodrcal k dokončení.
Původní frekvence z počátku roku 1969, neustále filmované pro potřeby současně vznikajícího dokumentu režiséra Michaela Lindsay-Hogga, poznamenalo napětí. George dokonce po jedné zvlášť jedovaté výměně názorů s Paulem skupinu na několik dní opustil. Atmosféře zřejmě nepřispívala ani trvalá přítomnost Yoko Ono po Johnově boku a také nervozita ze zamýšleného koncertního finále snímku – pro Beatles to mělo být první regulérní živé vystoupení po bezmála dvou a půl letech. Padaly nejrůznější exotické návrhy ohledně lokace, ovšem čtveřice tento problém nakonec vyřešila šalamounsky, improvizovaným Koncertem na střeše, který se tak jako tak stal legendárním.
Po několikaměsíční pauze skupina pokračovala rovnou novým nahráváním, z něhož nakonec vzešla deska Abbey Road. Jenže něco se muselo udělat i s dočasně opuštěným Get Back, jelikož režisér Lindsay-Hogg mezitím nelenil a sestříhal dokument, který kapele představil při privátním promítání v červenci 1969. Úkolem připravit z nepřeberné kupy nahraného materiálu použitelné album byl již v březnu pověřen Glyn Johns, jenž u frekvencí figuroval jako zvukový mistr a se všemi Beatly dobře vycházel. Postupně předložil dvě verze, ani jedna z nich ale nedostala zelenou. Johns už předtím rozsáhle spolupracoval například s Rolling Stones a do rockových dějin se výrazně zapíše i v nadcházejících dekádách jako producent alb The Who, The Clash, Midnight Oil a dlouhé řady dalších.
Lennon a Harison poté do projektu přizvali kontroverzního producenta Phila Spectora, vynálezce metody zvuková stěna. Jeho angažmá se stalo dalším z pomyslných hřebíčků do rakve skupiny. Spector na rozdíl od Johnse zařadil více materiálu z Koncertu na střeše, čímž se ještě držel původní filozofie návratu ke kořenům a maximálně poctivě, bez studiových kouzel pořízené nahrávky. Dost nepochopitelně však vynechal Lennonovu strhující „Don´t Let Me Down“, která tak vyšla pouze jako b-side singlu „Get Back“, ale hlavně se zcela v rozporu s původní koncepcí vyřádil na Paulově nádherné baladě „The Long and Winding Road“. Ta se nyní poněkud ztrácela pod nánosy přemrštěné orchestrace a naechovanych smíšených sborů. Paul při poslechu předložené finální verze alba viděl rudě, ale na změnu už prý bylo pozdě. Když byl George Martin informován, že jako producent bude uveden právě Spector, protože ten byl zodpovědný za konečnou podobu kolekce, reagoval na to slovy: „Měli byste tam napsat – produkováno George Martinem, přeprodukováno Philem Spectorem." (Paul McCartney v roce 2003 inicioval vydání alternativního mixu alba, nazvaného Let It Be... Naked, bez Spectorových zásahů a naopak i s „Don´t Let Me Down“ v seznamu skladeb.)
Na albu se, rovněž náležitě ošetřena Spectorem, objevila i skladba „Across the Universe“, původně nahraná už v roce 1968 a vydána na podzim 1969 na charitativní kompilaci ve prospěch Světového fondu na ochranu přírody nazvané No One´s Gonna Change Our World. Naopak z Georgeovy „I Me Mine“, na niž John a Yoko ve filmu tančí valčík, existoval z natáčení jen krátký úryvek, trojice Beatlů (už bez absentujícího Johna) ji tedy k použitelné stopáži doslova slepila během frekvence, která proběhla až v lednu 1970. Skladba později dala jméno i Harrisonově autobiografii.
Z alba je dodnes znát, s jakým zápalem k projektu Get Back přistoupili jednotliví Brouci. Paul je zastoupen trojicí silných, dodnes „erbovních“ skladeb Beatles – (nakonec) titulní „Let It Be“, skvělou (původně) titulní „Get Back“ a přes všechny Spectorovy zásahy stále krásnou „Long And Winding Road." Složil také úvodní retrospektivní „Two of Us“, v níž sdílí vokál s Johnem. Oproti tomu Lennon přispěl vlastně pouze jednou vlastní, celou a novou písní, „Dig A Pony“. „Across The Universe“ je recyklovaná starší věc, stejně jako „One After 909“, napsaná dokonce už v roce 1963 a oprášená pro album, jehož původní ideou byl „návrat zpět". V jediném skutečně společném čísle autorské dvojice Lennon-McCartney „I´ve Got A Feeling“ mu patří úryvek z nedokončené písně „Everybody Had a Hard Year“, „Dig It“ je bůhvíproč zařazenou padesátivteřinovou ukázkou z mnohaminutového jamu. A George kromě „I Me Mine“ nabídl už jen příjemnou, ale vcelku tuctovou záležitost „For You Blue“, hvězdné okamžiky si nechával až na Abbey Road, kde zazářil se „Something“ a „Here Comes the Sun“. A další výrazné věci mu zůstaly v šuplíku pro velkolepý sólový debut All Things Must Pass, který vyjde v listopadu 1970.
Posluchači se na novou kolekci z dílny Beatles tak jako tak lačně vrhli a vynesli ji na vrchol žebříčků v Británii, Americe i spoustě dalších zemí. Zhruba týden po vydání alba měl premiéru stejnojmenný dokument, který v dubnu 1971 získal Oskara v kategorii Best Music - Original Song Score. Nikdo z Beatles se slavnostního ceremoniálu nezúčastnil.
Autor je prispievateľ facebookového hudobného portálu Hudebí přátelské okénko.