na konci roku 1978 dominovaly celosvětovým prodejům gramodesek a tanečním parketům funky a disco. Anglický zpěvák Rod Stewart tehdy vydal album Blondes Have More Fun, nijak zásadní dílko v jeho rozsáhlé diskografii, do níž patří nejenom jeho sólové tituly, ale i LP desky s kapelami Jeff Beck Group a Faces.
Rodova deska Blondes Have More Fun nakonec získala jiné prvenství. Jako singl z ní vyšla píseň Da Ya Think I'm Sexy. Okamžitě se stala obrovským hitem a týden vedla britskou hitparádu, zatímco v USA dominovala měsíc žebříčku Billboard TOP 100. Autorskému triu Rodu Stewartovi, bubeníkovi Carmine Appiceovi a klávesistovi Duane Hitchingsovi zajistila značné finanční zisky.
Netrvalo dlouho a ozvaly se první kritické hlasy poukazující na to, že jde o jasný plagiát písně Taj Mahal brazilského zpěváka a autora Jorge Ben Joreho (Jorge Duílio Lima Menezes). Jor dlouho neváhal a obrátil se na soud se žalobou proti autorskému triu Da Ya Think I'm Sexy pro plagiátorství. Na konci roku 1978 soud vydal rozsudek, v němž se uvádí, že:„ píseň Da Ya Think I'm Sexy obsahuje důležité a podstatné prvky melodie, kterou napsal Jorge Ben Jor.“
Rod Stewart rozsudek nezpochybnil. Souhlasil s tím, že veškeré své tantiémy z prodejů písně věnuje organizaci UNICEF. Zpěvák se pak v roce 1979 navíc zúčastnil koncertu Hudba pro UNICEF pod záštitou Valného shromáždění OSN v New Yorku. V tomto mediálně známém případě Stewart nakonec vyvázl se ctí, protože ačkoli přišel o miliony dolarů, jeho rozhodnutí spolupracovat s UNICEF mu vyneslo další desítky milionů... od věrných fanoušků, kteří ho podporují dodnes! Ve svých autorizovaných memoárech se později omezil jen na konstatování, že šlo o nevědomé napodobení písně, kterou letmo zaslechl během návštěvy karnevalu v Riu v roce 1978.
Stewartovu verzi nakonec geniálně „překopali“ Revolting Cocks. Podobně jako v případě Zappova zpracování jedné z rockových hymen Stairway To Heaven, o jejíž autorství sváděl letité právní bitvy kytarista Randy California z kapely Spirit s duem Jimmy Page a Robert Plant, jde o jediný správný přístup k falzům komerčně úspěšnějších „kradáků“, mezi nimž Led Zeppelin hrají prim.
Své o tom ví i chicagský bluesový kontrabasista, skladatel, textař a producent Willie Dixon. Page/Plant dotáhli svůj obdiv k Dixonově tvorbě až za hranici plagiátorství. Po skoro dvou desetiletích právnických bojů se s klíčovou postavou bluesového labelu Chess Records nakonec mimosoudně vyrovnali, když přiznali použití jeho hudby v Bring It On Home a textu z písně You Need Love v jejich skladbě Whole Lotta Love. Neoficiálně se mluví o částce milionu dolarů...
Dalším slavným muzikantem, který čelil obvinění z kopírování cizích písňových motivů, byl i někdejší člen The Beatles George Harrison. Na jeho výtečném trojalbu All Things Must Pass vyšla i skladba My Sweet Lord. Dostala se na singl a ovládla hitparády po celém světě.
Podle časopisu Ultimate Classic Rock byla píseň My Sweet Lord inspirována hymnou Oh Happy Day a její verzí od skupiny Edwin Hawkins Singers. Harrison My Sweet Lord napsal v prosinci 1969 a poté, co se ji pokusil nabídnout svému příteli Billymu Prestonovi, natočil její hitovou verzi sám.
V únoru 1971 však společnost Bright Tunes Music zažalovala Harrisona za porušení autorských práv s tím, že píseň je příliš podobná písni He’s So Fine od skupiny Chiffons, jenž spadala pod jejich vydavatelství.
O žalobě bylo rozhodnuto až v roce 1976, kdy podle U Discover Music soudce prohlásil, že Harrison píseň podvědomě použil, a rozhodl o žalobě ve prospěch Bright Tunes Music.
Autor je editorom hudobného blogu Černej Pudink, kde nájdete veľa zaujímavých textov na čítanie.
Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.