rolling Stones tu od počátku byli pro „jankovité“, kteří se stejně jako oni vzepřeli autoritám, vzbouřili se proti šéfovi, času a konformitě, kterou mladým vnucovala starší generace. Z původně šestičlenné kapely, která když se v roce 1962 poprvé objevila na scéně a začala se stavět na odpor všeobecně uznávaným formám „hvězdného chování“, jež se tenkrát v hudebním průmyslu praktikovaly, dnes zůstali jen kytarista Keith Richards a zpěvák Mick Jagger přezdívaní The Glimmer Twins.
Podobně jako Beatles, kteří se ale postupně proměnili v očích dospělých Britů sice v nekonvenční, ale přesto snesitelné teenagerské modly, i Stouni šokovali starší ročníky nejenom věčným pohazováním hlav, aby na okamžik zkrotili neposedné hřívy, mračili se na fotografy a novinářům říkali, co se jim zachtělo.
Stones za to sklidili řadu nevybíravých útoků a urážek z mnoha stran. Tehdy si zároveň uvědomili, že jejich popová nadvláda skončí, jakmile je maminky a tatínkové jejich příznivců přijmou. Rozhodli se proto publiku nabízet něco, na co se dá opakovaně, i po letech, dívat a poslouchat. Čas se mezitím stal nejspravedlivějším soudcem. První generace jejich příznivců se stala rodiči. Již odešli nebo odchází na věčnost. Richards s Jaggerem se přesto v roce 2023 rozhodli jít znovu s kůží na trh a ukázat, že jejich největší předností je samozřejmě jejich vlastní schopnost vyvolat svou hudbou nadšení a rozruch.
Jsem přesvědčený, že nutným předpokladem pro zopakování úspěšné stounovské formulky i v druhé dekádě 21. století je, aby jejich album produkoval Andrew Watt. Rockoví fajnšmekři si ho jistě pamatují jako kytaristu tria California Breed, v němž hrál s Glennem Hughesem a Jasonem Bonhamem. Pro LP desku Hackney Diamonds napsal společně s Mickem a Keithem jak úchvatný otvírák Angry, tak i následující dvě věci — svižnou kytarovku Get Close a pomalejší Depending On You.
Mám již bezpečně ověřeno, že Andrew Watt je oním hudebním žolíkem, jenž zná recept, jak natočit skvělé desky s muzikanty, kteří se úspěšně brání odchodu do důchodu. Ozzy Osbourne si ho nemůže vynachválit za odvedenou práci na posledních dvou uznávaných albech Ordinary Man a Patient Number 9. Andrewův podpis nese i letošní výtečné a dravé Every Loser od Iggyho Popa.
O cosi podobného se snažili i jiní respektovaní producenti Dave Cobb, Rick Rubin a v menší míře T-Bone Burnett. Stručně jde o to, aby se tvůrci vrátili ke svým kořenům a dobám, v nichž se cítili komfortně. Vykolíkované území je nutné ohradit, nedovolit svěřencům příliš volného muzikantského pohybu a vrátit na desku právě ty důvody, proč se stali legendou, bez odboček, bez nadprodukce, bez příkras, bez rozptylování a experimentů. Čistá podstata.
A dál jde vlastně o „jednoduchou “skládačku. Jsou v ní jak rychlé a ještě rychlejší písničky, aby si všichni uvědomili, že se o Rolling Stones dá říct všechno, jen ne to, že vyměkli nebo usnuli na bobkovém listí dlouhé a impozantní kariéry. Vedle sebe jsou skladby jako Mess It Up, jež má ambice nahradit legendární Start Me Up, Whole Wide World, koketující s Brit-popem, i úderná Bite My Head Off s hostujícím Sirem Paulem McCartneym.
Není divu, že si na závěr střihnou dřevní Rolling Stones Blues, vždyť jejich hudba vyvěrá z nahrávek Willieho Dixona pro Chess Records. Watt se s Richardsem a Jaggerem zcela určitě domluvil i na zařazení elegantních balad Dreamy Skies a Driving Me Too Hard. Po několikátém poslechu se konečně vyloupne i nenápadná krása Richardsovy Tell Me Straight, jíž si autor pro něj typickým způsobem i nazpíval.
Vedle McCartneyho se mezi hosty objevil také Elton John, jenž pomohl dát písni Live By The Sword rockovou šťavnatost počátku sedmdesátek. Samozřejmě nesmíme opomenout podíl zpěvačky Lady Gaga a kláves Stevieho Wondera na krásné a hypnotické Sweet Sounds Of Heaven. Máme co do činění s dalším stounovským vypjatým soulovým klenotem s rozžhavenými žesti a hammondkami.
Glimmer Twins na své zatím poslední studiové desce Hackney Diamonds vyvrátili staré rockové prokletí, podle něhož se člověk narodí jako žhář a zemře jako hasič. A co bude příště, pánové? Další skvost? Znovu až po osmnácti letech? To já tu ale již nebudu...
Autor je autor a editor hudobného Portálu Černej pudink, kde nájdete výdatné porcie hudobných tipov https://www.cernejpudink.cz/
Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.