úspěch Ezra Collective na Mercury Prize je něco opravdu výjimečného. Nespadl však z nebe. Kapela i jednotliví muzikanti na sobě vždy tvrdě pracovali a nikdy „neusnuli na bobkovém listí“. Navíc otevřeně přiznávají zásluhy i pomoc řady lidí, jakou jsou například umělecký šéf Gary Crosby a výkonná ředitelka Janine Irons z uměleckého centra Tomorrow's Warriors zaměřeného na rozvoj a podporu mladých hudebních talentů ze znevýhodněných sociálních skupin. Díky jim ve Velké Británii vzniklo něco mimořádného – co z jazzu smylo nálepku čehosi elitářského a nafoukaného.
Hudebníci z Ezra Collective se poprvé potkali jako mladíčci v mládežnickém klubu. Svým způsobem šlo o školní projekt. Prvotní motivací jejich začátků bylo vítězství v soutěži, které by jim garantovalo vystoupení v legendárním klubu Ronnieho Scotta v Soho. Nějakou dobu samozřejmě trvalo, než se ustálilo složení kapely a než si ujasnili, že je spojuje nejenom vášeň pro jazz, ale i láska k soulu, hip hopu a grimeu. Rytmiku dnes tvoří bratrská dvojice Femi Koleoso (bicí) a TJ Koleoso (baskytara) s klávesistou Joe Armon-Jonesem. Na saxofon hraje James Mollison a na trubku Ife Ogunjobi, který nahradil Dylana Jonese.
Neznámý kvintet na sebe poprvé upozornil při pravidelných improvizovaných středečních večerech v karibské kavárně Steam Down ve čtvrti Deptford. Dalo se tu pobavit a zatančit, stejně jako ve Fabricu či Wireless nebo v Total Refreshment Centre, jež se stalo důležitým místem nejenom pro squattery, ale i začínající hudebníky a jejich příznivce
Klíčovou se pro Ezra Collective stal podíl na kompilaci We Out Here pro Brownswood Recordings, jež nově definovala a oživila londýnskou jazzovou scénu. Saxofonista Shabaka Hutchings tehdy v srpnu 2017 shromáždil do nahrávacího studia nastupující generaci jazzových muzikantů z jižního Londýna. Za tři dny jamování v duchu punkového přesvědčení "Kašleme na to, děláme něco, co stejně asi nebude populární" vznikly hudební snímky Ezra Collective, Theona Crosse, Nubyi Garcii, Mosese Boyda nebo skupiny Kokoroko a dalších.
Hudební publicistka a producentka Tej Adeleye vzdala v legendárním průvodním textu k albu osobní hold multikulturní a multirasové scéně, která se opírá o společenství, životní sílu a vzájemné provázání africké a karibské diaspory. Mapuje její vzestup a cestu k hudební dokonalosti díky schopnosti čerpat z hudebních a kulturních vlivů předků. Kreativita se podle Tej proměnila v přednost kosmopolitních měst Velké Británie.
Tehdy se také definitivně proměnilo složení publika na jazzových koncertech. Starší jazzové aficionados, kteří tvrdohlavě setrvávali na svých puritánských pozicích a přístupu k hudbě, nahradila mladá generace. Ukázala se být mnohem otevřenější a ochotnější přijímat muziku založenou na jazzových základech, pokud ji hráli jejich vrstevníci a nebáli se do ní přidat taneční prvky či odkazy na temně dunivé reggae nebo dub.
Éru radikální proměny směřování Ezra Collective, snahy proměnit vnímání jazzu a hudebního vzdělávání, dosud praktikovaného na hudebních konzervatořích, a také zdůraznění rodinné soudržnosti mezi muzikanty, zachycuje EP deska Chapter 7. Kapelník a umělecký šéf Femi Koleosa (a bubeník na turné Gorillaz) si nikdy nedělal iluze o narůstajícím uměleckém tlaku, který je čeká.
Důkazem jejich připravenosti byl i albový debut s názvem You Can't Steal My Joy. Obsahuje repertoár dlouhodobě testovaný na desítkách koncertů. Jsou v něm slyšet vlivy karibského ska v Red Whine, samby v São Paulo nebo nádherně zadumané trubky Dylana Jonese v tanečně švihlé People Saved. Závěrečnou nahrávkou je cover Fela Kutiho Shakary. Podílejí se na ní i přátele z comba Kokoroko. Omamný afrobeatový rytmus je ve výsledku tím, co dělá ostrovní jazzovou scénu současnosti jedinečnou.
Obalu debutu vévodí fotografie pořízená na konci vystoupení a zachycuje všech pět členů skupiny, objímajících se rukama, zpocených a vychutnávajících si ovace publika. Byl to pro ně magický okamžik, který se vyrovnal pozvání slavného kapelníka a producenta Quincyho Jonese, aby mu zahráli na jeho narozeninové oslavě ve švýcarském Montreaux.
Na základech definovaných debutem staví i druhé album Where I'm Meant To Be, které se v září 2023 dočkalo ceny Mercury Prize. Z LP desky, na níž hostují Sampa the Great, Emeli Sandé, Nao a Kojey Radical, se rozlívá muzikantská intenzita a energie. Ezra Collective jsou nespoutaní a neskutečně zábavní. Každé sólo jen přiloží další polínko pod vroucí kotel.
Již pilotní singl Victory Dance byl jasným oznámením, že z živelně hrané žánrové směsi vyčnívají důrazné afrokubánské rytmy a zdobí nakažlivě chytlavou melodickou linku s excelentním sóly nového trumpetisty Ife Ogunjobiho, saxofonisty Jamese Millisona a pianisty Joe Armon-Jonese. Nasazení nechybí ani druhému singlu Life Goes On. Je to další věc od Ezra Collective, která čerpá z písně Shakara (Oloje) od Fela Kutiho. Pozornosti by neměly uniknout Femiho reggae bicí v Togetherness a v downbeatové Ego Killah.
Svět po covidové nákaze stále lapá po dechu. Z těžké situace se určitě „nevytancujeme“. Potřebujeme mnohem více, přesto je pozitivní atmosféra a nálada, která je slyšet z nahrávek alba Where I'm Meant To Be, vhodným hudebním doprovodem k překonání těžkostí.
Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.