Na terase rodinného hotýlku u Durbanu s výhledem na Indický oceán sedí nesourodá skupina třicátníků. Každý přijel z jiné části světa, znají se jen krátce, každý má jinou práci, ale dvě věci je spojují. Do Jihoafrické republiky přijeli fandit Slovensku a nikdo z nich se nechce na rodnou hroudu vrátit.

Naše rusofilstvo má hlboké korene. Celonárodne sa začalo prejavovať v 19. storočí so zrodom slovanskej idey. Prevzali sme ruskú zástavu, Ján Kollár napísal: „…o mocné opri se dubisko…“, Ľudovít Štúr napísal knihu Slovanstvo a svet budúcnosti, ruskí vedci prichádzali na Slovensko a analyzovali tunajšie pomery.

„Již v bájeslovích lze shledati pověsti o vlkodlacích, o lidech, kteří se cítili proměněny ve vlky a dle toho se chovali.

Český psycholog Slavomil Hubálek nedávno prohlásil, že třetina národa jsou pitomci a proto to s demokracií a politikou vypadá tak mizerně. Socioložka Jiřina Šiklová zase opatrně navrhla, aby lidé, kteří nejdou třikrát po sobě k volbám, dostali šanci se svého volebního práva dobrovolně, leč pod nátlakem vzdát, čímž by se zlepšila průměrná kvalita voličstva a politici by se nemohli podbízet té primitivní nepatrné menšině, která vlastně o kvalitě vlády a demagogii voleb rozhoduje. Ponechme stranou, zda většina voličů, která nadává, ale volí stále stejně, není také pitomá. A co to vůbec je ten zdravý dříve selský rozum, kam se poděl?

Filosofie je pokus vysvětlit z lidské přirozenosti, kdo jsme, kam jdeme a jaký to má smysl. Jenže na záhadě lidského života si většina filosofů vylámala zuby. Smysl života totiž není kolektivní, každý ho může chápat jinak. Avšak filosofie se zabývá jen tím, co platí obecně!

Teď už víme, že odvrátit řecký bankrot bude přinejmenším třikrát dražší, než se původně předpokládalo (konzervativní odhady mluví o 120 miliardách eur), a to ještě za nerealistického předpokladu, že se pomoci Řecka zúčastní všechny, i těžce zadlužené státy eurozóny, které by se musely okamžitě zhroutit.

„Taková věc se stane jednou, dvakrát za život. To je první česká mezinárodní soutěž a první soutěž svobodného státu. A to uzavřelo jakýsi kruh, kde člověk odešel kdysi dávno a zase se pozvolna vrací zpátky,“ povedal Jan Kaplický (1937 – 2009),

V jednom rozhovoru Dylan poznamenal, že jeho přístup k tvorbě není profesionální, ale spíše konfesionální - a nemyslel tím své vyznavačské období, kdy se představil světu jako znovuzrozený fundamentalistický křesťan. Co tím tedy myslel? Že nepíše na objednávku. Že je vždy nějak spojen s tím, o čem píše. Že není pouhý řemeslník.

„Já teprv krátký čas tu jsem a přicházím s úctou a respektem, poznati muže, mluviti s mužem jenž nejvíce prý se pyšniti můžem. (...) A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo hříchem či zkázou, zkrátka zlem, tam já v svém pravém živlu jsem.“

Tak opět po roce radostně do Buchlovic na tradiční festival vína a literární seminář. Co je to však letos za nápad mluvit o víně a deficitu? A je víno opravdu věc tak samozřejmá, jak si pořadatelé zřejmě představují, když má tolik nepřátel? Kupříkladu takový abstinent víno chápe jen jako nebezpečnou drogu, které se vyhýbá. Ve stejném předsudku žije i muslim, považuje víno za al – ko – hol, rozdíl mezi vínem a spiritusem nikdy nepoznal, a proto i on soudí, že víno je droga a nikoli nápoj, podobně jako alkoholik, který se chce co nejrychleji opít. „Kdo však nenávidí víno, hřeší, přestože je to hřích bezejmenný,“ říká Tomáš Akvinský, víno je přece nápoj sakrální. Češi na rozdíl od Moravanů na tom také nejsou nejlépe. Pijí převážně únavný studený, ospalý a trudnomyslný nápoj. Aby ne, když jim v mládí servírovali náhražky – Pražský výběr, Ostravský kahan, Svíčku a dnes krabicové víno z Čile nebo z Moravské vinařské oblasti. Ví snad někdo, kde se nachází ona moravská oblast?