Téměř dvacet let varovali ekonomové všech stran, že hluboký příkop mezi nerovným hospodářským vývojem v Předalpí a v Zaalpí nelze překlenout vynálezem společné ideologické měny. I eurofederalisté mezi ekonomy neměli pochyb, že jenom přísná centrální euroekonomická vláda může sanovat chudé regióny, aniž by došlo k inflaci úředníků, platů, dluhopisů a spekulativních bublin. Marně. Na tu ještě totiž evropské národy neměli žaludek. A tak idealismus Nové Evropy zvítězil nad realitou a poměrně nevelká světová recese teď smete umělou konstrukci falešných peněz. Za idealismus se tvrdě platí, ale konec eura bude snad nakonec i velká příležitost zvrátit integrační proces v Unii a začít žít v klidu v evropském hospodářském prostoru.
Pro nechápavce, popletené idealisty a placené činovníky Unie snad naposled! Je hezké, že jste měli vizi, že jste se zamilovali do představy, jak nebudeme muset v cizině měnit peníze, jak se zbavíme odporných veksláků, jak budou všechny transakce a ceny zboží ve stejném pěkně číselně srovnatelném poměru a obchod v eurozóně už nebude závislý na nepředvídatelných odporně kapitalistických výkyvech kurzu. Chápu. Také jsem měl kdysi idealistickou tchyni, která rozuměla ekonomii, jako koza petrželi a zamilovala se do marxistické nadhodnoty. Euro je jako čirá dokonalá představa nepochybně pěkná věc.
Jenomže každá solidní valuta odráží také ekonomickou výkonnost hospodářství (jakýsi koeficient platební bilance, běžného účtu a státního dluhu) a protože existuje v Evropě hluboká hospodářská nevyrovnanost, tak je společná měna velkým neštěstím. Její hodnota (úrokové míry a mezinárodní kurz) je buď v jedné části zóny podhodnocená nebo nadhodnocená a nemá jednotící charakter, naopak, trhy silně pokřivuje a nerovný vývoj neustále posiluje. Příliš laciné peníze způsobily falešnou konjunkturu ve Španělsku a Irsku a tím i stavební boom a hypoteční bublinu. Laciné peníze korumpují nejen spotřebitele (soukromé úvěry), ale i sociální vlády k větší zadluženosti. Příliš drahé peníze (případ dnešní Francie) zase ničí export a turistiku.
Chtít aby dnes zaalpské země dobrovolně vyrovnaly astronomické dluhy svých jižních sousedů je vpodstatě návod k politické sebevraždě, neb stále platí, že bližší košile než kabát a politici jsou stále ještě závislí na domácích voličích. Nějaký čas se o takovou politiku budou nepochybně ze špatně pochopeného euroidealismu a oligarchického kamarádství pokoušet. Vždyť tomu zasvětili celý svůj politický život a Unie vytvořila tisíce propagandistických nadací a ve všech státech má své činovmíky. Máme však, zaplaťpámbu, stále demokracii. V Německu, které má zaplatit nejvíc, se veřejná podpora Řecku zhroutila (60 % proti) a z eurozóny chce už vystoupit každý pátý Němec. Politici, kteří nedávno vyhráli volby, v čele s premiérkou začínají být nepopulární a lidové naděje se upínají k ústavnímu soudu. Budeme muset dlouho čekat na novou generaci politiků nebo dojde k rozpadu dnešní německé eurofederalistické vládní koalice? Nevíme. Jedno je však jisté. Válka jihu a severu Evropy sice nenastane, ale Seveřané za jih platit nechtějí a zadlužení hrdí jižané nehodlají žít v německém protektorátu.
A tak je jen otázkou času, kdy pro záchranu Unie bude nutné euro zlikvidovat. Ekonomie má své zákony, je jako příroda, a když se znásilňuje, začne se mstít. A to je dobře. Můžeme to nazvat Prozřetelností.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.