Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Mýtus naruby

.lubomír Smatana .časopis .téma

Na terase rodinného hotýlku u Durbanu s výhledem na Indický oceán sedí nesourodá skupina třicátníků. Každý přijel z jiné části světa, znají se jen krátce, každý má jinou práci, ale dvě věci je spojují. Do Jihoafrické republiky přijeli fandit Slovensku a nikdo z nich se nechce na rodnou hroudu vrátit.

„Slováci jsou prokletý národ. Když se ukážu doma, akorát se mě ptají, jaké mám auto a jestli zaplatím nějakou pálenku. Nikoho už nezajímá, že musím makat,“ říká Jožo, který přiletěl z Kanady a dál nadává na poměry ve své vlasti, kde podle něj nic nefunguje. Přitakává mu Peter, který pro změnu řídí stavbu mostů v Libyi. Brzy chce ze severní Afriky zmizet, ale do rodného Prešova ho to netáhne. Další člen party žije v Německu, čtvrtý ve francouzské Marseille. Po setmění vyloví z lednice hromadu masa, položí na rožeň, otevřou láhve s pivem a kořalkou. Ke stolu pozvou celé osazenstvo hotelu a začíná slovenský večírek. Jeden z mužů si sebou přivedl i dvě černé krasavice, s jednou z nich se ráno probudí v posteli. „Kdybych je přivedl u nás na dědinu, tak tam nevydrží ani pět minut. Všichni na ně budou ukazovat prstem, otravovat a ještě jsou schopní se i porvat. Dá se tam žít mezi těmi zabedněnci (použil výraz zadubenci)?“
Mladý Američan Steven si opatrně bere maso ze společného talíře. Sice se ještě ptá, jestli se to může, pak ale významně zdvihá pohárek s alkoholem a připojuje se k přípitku. Se svým americkým kamarádem nadšeně diskutuje o stolovacích rituálech ve východní Evropě a oba mládenci se už chystají, že jednou vyrazí na divoké Slovensko. Peter je už v ráži a přidává oblíbenou průpovídku. “Žádný člověk ještě nedokázal zvítězit nad alkoholem, ale východňáři dokázali alespoň remizovat.“ 
Všichni cizinci, kteří zažili tuhle partu, musí mít o Slovensku úžasnou představu. Vidí pohostinnou zemi, kde se trochu víc pije a je potřeba se připravit na divokou jízdu, určitě to ale bude stát za to. Zvlášť když mají tak skvělé fotbalové fanoušky. Ale sakra proč se tam nikdo nechce vrátit?  
Tato scéna ze začátku července mi vytanula na mysli už několikrát. Přinutila mě přemýšlet nad krajinou pod Tatrami, kterou mladí muži opustili a přitom všude, kam přijedou, drží se slovenských zvyků jak dítě matčina prsu. Přiznávají, že mají jen letmou představu, kdo na Slovensku přesně vládne a vlastně je to ani moc nezajímá. Léty strávenými v cizině se už trochu vzdálili realitě, ale pořád vidí své bývalé sousedy jako xenofobní jedince, vzpomínají na mizerné služby, které se s těmi jihoafrickými nedají ani jen srovnávat, slabost pro alkohol považují za nejtypičtější národní vlastnost hned po závisti, a vůbec šíří o své zemi jeden mýtus za druhým. 
Mládenci svou rodnou zemi nepochybně milují, jinak by neutráceli tisíce eur za fandění v Africe. Nejsou ale schopni se na Slovensko podívat jinak než kriticky a dobrého slova neřeknou. A přesně to mi pořád vychází jako ten nejsilnější slovenský rys, to trýznivé sebemrskačství. To už ale není mýtus, to je realita. 

Autor je redaktor Českého rozhlasu
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite