Žena ma po mojej štyridsiatke začala prezývať nežne – piskorko. Nie, nesúvisí to s množstvom mojich zúbkov a nesúvisí to ani s dobrým čuchom, sluchom či jemnou srsťou. Na túto drobučkú myšku sa vraj podobám niečím iným.

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?

Udalosti v severoafrickej Líbyii preukázali, že Západ a Európa stratili dôveru k vlastnému obrazu sveta.

Politika a depresie. Tieto dve témy dominovali tohtoročnému Berlinale. Obsahové významy sa pritom na plátne predvádzali často v samoúčelných formalistických zobrazeniach.

Tak nám zas raz prízemný kapitalizmus zabíja umenie a literatúru! Už zas sa chcú neschopní a nenažraní umelci vyvaľovať za naše dane! O tempora, o mores!

„Od roku 1989 je kultúra na Slovensku v permanentnom ohrození," napísal pred dvoma týždňami v texte s poetickým názvom Posledné privatizačné kosti – hyeny na love predseda slovenského PEN klubu Gustáv Murín.

Summity nie sú niečím, na čo sa novinár, zvlášť po dvoch desiatkach rokov praxe, teší. Ja som sa však na summit Východného partnerstva, ktorý sa mal konať v najbližších týždňoch v Budapešti, tešil. Ale pred niekoľkými dňami som sa len tak mimochodom dozvedel, že táto najvýznamnejšia „mimoriadna“ akcia v rámci celého polroka maďarského predsedníctva Európskej únie nebude.

Médiá si ho všimli, keď nazval Dobroslava Trnku klamárom. Ako prvý človek zvnútra otvorene hovorí, ako fungovala prokuratúra pod jeho vedením. Štátny tajomník ministerstva vnútra Maroš Žilinka.

Porazil Sovietsky zväz bez vojny. Ozdravil americkú ekonomiku a svojej krajine vrátil stratenú sebaúctu. Mnohé z toho, čo charakterizuje našu súčasnosť, je priamym dôsledkom rozhodnutí, ktoré sa udiali počas jeho vlády. Pred sto rokmi sa narodil Ronald Reagan.

Ľudia zhromaždení na námestí Tahrír minulý piatok oslavovali, pretože dosiahli to, čo chceli: odchod Husního Mubaraka, prezidenta, ktorý vládol Egyptu tri desaťročia. Viceprezident Umar Sulejman oznámil, že prezident odovzdal moc armáde. Demonštranti, ktorí týždne protestovali proti Mubarakovej vláde, vítali túto demisiu ako úsvit slobody. Sloboda, ktorá s odchodom Mubaraka prichádza, však za sebou vlečie otázniky.