Vydavatel a publicista Ján Simkanič hovoří o rizicích doby, ve které o nás kvůli internetu může leckdo vědět skoro všechno, o absurdnosti konspiračních teorií a o tom, proč lidem jako Zeman a Babiš lidé věří i přes jejich prokazatelné lži.

Skupina Agrofert se aféru s nahrávkou Přibil-Babiš pokouší lokalizovat a umrtvit tím, že z ní učiní izolovaný problém jednoho redaktora Mladé fronty Dnes.

Několik týdnů se Evropská unie zmítala v křečích různé intenzity podle toho, v kterém orgánu vznikly nebo kterou její část zasáhly. Společným jmenovatelem byl strach z budoucnosti, strach z dění v některých členských státech, nespokojenost s vedoucími figurami a velká nejistota z budoucnosti.

Digitální revoluce s sebou přinesla i zcela nový typ ekonomiky.

Francouzi měli na vybranou dvě prvenství. Buď budou mít nejmladšího prezidenta v historii, nebo první ženu. Zvolili si to první. Prezidentem se stal devětatřicetiletý Emmanuel Macron, bývalý ministr a předtím muž z bankovních kruhů.

Osmý květen už není to, co býval, natož devátý květen. To byla sláva! Přehlídky, recitace, pionýři, šeříky, krvavé válečné filmy v televizi… Rusům na jeden den odpustili i lidé, kteří měli jinak dost důvodů je nesnášet.

Hráz mlčení se prolomila. Nahrávka, na níž Andrej Babiš probírá s reportérem MF DNES Markem Přibilem vhodné provedení a načasování mediálních útoků na jeho politické protivníky, odkryla poměry v babišovských médiích a způsobila, že novináři začínají o těchto poměrech otevřeně mluvit.

Skandály české politiky mají jeden společný rys – v obecné paměti z nich nakonec zůstanou ty nejefektnější, ale fakticky nejméně důležité výjevy.

Vraj je pre tých, čo sa neponáhľajú. Nesúperia s takmer 400 míľami, ktoré ležia medzi La La Landom a červeným mostom. Nehľadajú skratky, päť pruhov diaľnice a presun na jeden záťah. Plánujú, očakávajú, snívajú. Ich trpezlivosť a šoférska šikovnosť sú na konci dňa – dobre, tak dvoch – odmenené. 

Reduktio ad Hitlerum čili argumentace Hitlerem je způsob, jak účelově zesílit argumentaci a emotivní dopad nějakého výroku. Je to považováno za klasický rétorický faul, který se ve „slušné společnosti“ nedělá.