Prepustená upratovačka vás žaluje, že okná umývate tak, ako to predtým pre vás robila ona. V analogickom spore o know-how v kauze Tipos súdy usudzujú podobne. Ale to, či 14 miliónov eur naozaj budeme platiť, je stále otázne.

V Stredoslovenskej galérii v Banskej Bystrici možno až do 28. novembra vidieť výstavu Predpremiéra, pripomínajúcu 20. narodeniny Katedry fotografie na VŠVU.

Sú to iní Česi, Slováci, Poliaci, Nemci... Berú tisíce eur mesačne, žijú a pracujú tisíce kilometrov od svojich domovov, slúžia zvláštnemu súštátiu, o ktorom nikto nevie, čo to je, a už vôbec nikto netuší, čo z neho časom bude. Na návrší nad starým mestom si postavili vlastnú štvrť, ktorá, pretože do šírky veľmi rásť nemôže, mohutnie a šplhá sa do výšky. Nie sú obyvateľmi mesta, v ktorom celé roky žijú, ale ani krajiny, z ktorej pochádzajú. Sú to „Bruselčania“.

Hádam ako predzvesť očakávanej fotografickej smršte, ktorá sa v novembri preženie Bratislavou v podobe Mesiaca fotografie, priniesla Slovenská národná galéria výstavu prác Františka Drtikola z prvej polovice 30. rokov.

Prečo Wilco? Prečo by sme mali písať o skupine, ktorú u nás pozná iba zopár ľudí? Prečo by sme mali venovať dve strany kapele, ktorej názov deväťdesiatim deviatim percentám Slovákov evokuje kamaráta včielky Maje?

Emil, ako sa máš? Ja sa mám dobre. Takto som písaval pozdravy z výletov svojim rodičom. Ako sa máte? Ja sa mám dobre. Váš Miro. Vtedy som nevedel, čo iné by som mal napísať. Nemal som nijaké myšlienky, iba zážitky. Teraz je to naopak. Teraz mám myšlienok habadej. Prakticky nerobím nič iné, len rozmýšľam. Vlastne, prišiel som na to, že rozmýšľať začneš vtedy, keď nemáš čo robiť.

Na to, ako málo chodím MHD, stretávam revízorov pomerne často. A vzhľadom na to, že som ešte aj dosť paranoidný jedinec, snažím sa vždy mať lístok. Boli časy, keď mi to bolo jedno, chodila som si láry-fáry a myslela som si (neviem prečo) že ich rozoznám, keď budú nastupovať a rýchlo vystúpim.

Bolo pol ôsmej večer, keď sme pred dvoma týždňami dorazili do bytu známeho mojej berlínskej kamarátky, ktorý nás u seba nechal prespať. Keď sme si deň predtým telefonovali, trochu som šetril, takže to naozaj nebol dlhý hovor.

Česká strana sociálnodemokratická mala zjazd a zvolila si svojho predsedu. Kandidáti boli Bohuslav Sobotka a Michal Hašek. Sú rovnako mladí, vyzerajú rovnako, hovoria rovnako, obliekajú sa rovnako, majú rovnaké názory a postoje – čím sa teda od seba odlišovali?

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?