Nejdříve trochu sebezpytování. Docela dlouho jsem Ruda Dzurka považoval za svého romského kamaráda, za romského umělce a sebe za tolerantního gádže. Dnes už vím, že i v mém postoji byl kus takzvaného romského problému. Ve mně – ne v něm.

Film režiséra Martina Scorseseho Hugo a jeho veľký objav asi treba vidieť, aj za cenu bolesti hlavy z 3D okuliarov, ak kvôli ničomu inému nie, tak kvôli tomu, aby sme si mohli uvedomiť, akí bezmocní sme zoči-voči gýču. Hugo je vizuálne nádherný, je to šou, ktorá vidiaceho nemôže nezasiahnuť, 3D v ňom má druhýkrát (po Tintinovi) skutočne zmysel a prináša do filmového diela kvalitu, ktorá nespočíva len v dekoratívnej nápadnosti, ale plní reálnu dramatickú funkciu. A každého Oscara®, ktorého kvôli tomu dostane, si nepochybne zaslúži.

Na počátek 90. let vzpomínám jako na nejlepší léta svého života. Měl jsem kolem sebe báječné lidi, jedním z nejlepších vůbec byl Ivan Mikloš. Začínali jsme malou privatizací. On na Slovensku, já v České republice.

„Na Slovensku sa predstaví jeden z najlepších snoubordistov súčasnosti. Príďťe do NuSpirit Clubu na Snoubord Fest Party,“ prišla nám pozvánka od Jožka Murína, organizátora úspešných domácich snoubordingových, ale aj freestyle motokrosových eventov. Snoubording v klube?

Popmusic a klasická hudba. Nikde nie je napísané, že by sa tieto svety nemali pretnúť, no pravda je, že toto spojenie málokedy dopadne dobre. Hovorí sa, že keď skupina alebo spevák nevie, ako ďalej, tak nahrá album so symfonickým orchestrom. Výsledky však často dopadajú katastrofálne.

Dalo by se říct, že teď máme vládu národního zklamání. Neuplynul ani rok, co byl slyšet po Praze jásot, že máme konečně vládu s parlamentní většinou proti socialistům a komunistům (118:82) a že odešli z politiky dinosauři, zdiskreditovaní a nechutní ficoidní vůdci nekomunistických stran.

Český spisovatel Jan Balabán zemřel loni v dubnu. Dvacátého devátého ledna by se byl dožil padesátky. Listuju právě vydaným sborníkem Honzo, ahoj! U fotky jeho knihovny mě napadne, do kolika domácností se asi tenhle zapisovatel existenciálních úzkostí nastěhoval.

„Proč nenapíšete, jak se mohlo stát, že jste byl v mládí komunista?” opýtal sa českého spisovateľa Ivana Klímu mladý redaktor z BBC. Po dlhšom váhaní a úvahám o tom, či to ešte dnes niekoho zaujíma sa autor kníh Má veselá jitra, Soudce z milosti či Láska a smetí rozhodol na novinárovu otázku odpovedať a napísal dvojdielne pamäti Moje šílené století.

Ladislav Smoljak patřil mezi ty české umělce a intelektuály, kterým se dostalo té cti, že o nich současný prezident mluvil množným číslem: pánové Smoljakové, pánové Svěrákové a další pánové. Nebyl to plural majestaticus, jímž má nutkání mluvit o sobě, nýbrž byl to pluralis dehonestans čili množné číslo hanobící.

Stojim tu, pret vama jako jeden z vas. Nehleďte na mne jako na sveho generalniho tajemnika. Nezhližejte ke mne jako k představiteli ÚV KSČ a prezidentovi. Jsem jeden z vas. Vždycky jsem byl a budu.