Je stále zřejmější, že nestane-li se něco, co by výrazně změnilo současné preference, o post prezidenta se v druhém kole prezidentské volby utkají právě Fischer a Zeman.

Spodina společnosti existuje, víme to, ale z nějakého zvláštního důvodu se o tom ostýcháme mluvit. Někteří mají dokonce sklon považovat ji za naše vlastní špatné svědomí, oběti naší nevšímavosti a lhostejnosti. Mají pravdu, pokud naše vina spočívá v tom, že jim nabízíme své teorie o tom, jak jsme si všichni rovni, jak máme všichni nárok na zajištěné živobytí, či jak je tu stát od toho, aby nás tahal z bryndy, do které se svým způsobem života, hodnotami, morálkou, charaktery řítíme. Důsledkem jsou tenze a konflikty. V horším případě pouliční bouře, drancování, násilí.

Štrnásteho decembra 1911 dorazili štyria muži a sedemnásť psov na snežnú pláň uprostred Antarktídy. Nazvali ju Planina kráľa Haakona VII., niekoľkokrát zmerali svoju polohu a skonštatovali, že prišli do vytúženého cieľa. Boli na južnom póle.

V osemdesiatke patrí k veteránom studenej vojny i literatúry. Dedič odkazu Grahama Greena, a jeden z mála autorov špionážnych trilerov, ktorý to, o čom píše, zažil. Očakávalo sa, že vydá posledné dielo a pokojne sa odovzdá dôchodku. John le Carré však opäť zamiešal karty.

Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí. Oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.

Túto otázku má Sinéad O'Connor dávno zodpovedanú, no predsa si ju svojím najnovším albumom How About I Be Me (And You Be You) znovu kladie.

Tak je to konečně tady, poslední (nikoli nejposlednější) summit cestu k fiskální unii eurozóny (Anglie nepodepsala) přísně narýsoval! Disciplinu předevšími i kdyby vedla k eurogeddonu! Automatické sankce za přestupky vůči maastrichtským pravidlům, kontrola státních rozpočtů z centra Unie (teď už Frankfurt), ústavní pojistky, sjednocení daní a výdajů. První krok k Fiskalunionu. Za německý požadavek sine qua non, aby se nemyslitelné mohlo stát myslitelným a Německo smělo přispívat do společné neústavní kasy. Chudáci Němci, bylo jim slíbeno, že se tak nikdy nestane, na rozdíl od Švédska nesměli ani hlasovat, a teď jim politici vnucují názor, že euro, unie i společný trh tvoří nerozbornou jednotu společné Evropy i Německa, kterou oni musí zachránit. Chtěli být dobrými Evropany a teď mají to, co popsal trefně lidový tisk: Deutschland, Deutschland, zahl´ fur alles…

Spojenie hlasovania o dôvere vláde s prijatím eurovalu malo byť posledným a najúčinnejším nástrojom, aby Dzurindova hra na psa a mačku vyústila v koalícii do víťazného konca.

napadlo mě při čtení o slovenské krizi. Pod Tatrami padla vláda, a to je větší bouřka než holandský a finský kompromis s euroskeptiky, které tamní vlády umí vtělit do politického procesu. Slovenská koaliční trojka, nepochybně zastrašená (stačí si přečíst tři týdny starý trapný rozhovor s financministrem Miklošem v českých lidovkách, kde chybu s přijetím eura nepřizná a Slováky straší), tohle neuměla, přestože možností měla několik. Natruc postavila všechno na hranu – a padla. Dobře ji tak, když je hloupá!

Svět nikdy nebude dostatečně vděčný třem velkým mužům 20. století, kteří porazili komunismus. Ano, ten neuchopitelný triumvirát lidského ducha zná v naší civilizaci snad každý – politik, papež a pisatel, prezident Ronald Reagan, Jan Pavel II. a Alexandr Solženicyn. Avšak za nimi v rozmazané dálce se skrývá ještě jeden vítěz, ještě jedna poněkud nezřetelná osoba, postava beze jména a bez tváře: mudžahedín.