„Alfréd Hitchcock hovorieval, že desivé je to, čo nemôžeme vidieť...” Obrovská taška, v ktorej sa určite niečo ukrýva a každý by chcel vedieť, čo, nazrieť do nej, ale má taký veľký rozmer, že divákovi ostane len zvedavosť, neistota a neuspokojené predstavy.

Politický projekt euro má vážne problémy. Zdá sa, že Friedmanova kliatba sa začala napĺňať. Napriek tomu, že Európska únia a Medzinárodný menový fond už na hasenie požiaru európskej dlhovej krízy prisľúbili trištvrte bilióna aj našich eur (11 rokov produkcie Slovenska), úroky na dlhoch problematických krajín sú dokonca vyššie, ako boli pred ohlásením záchranných balíkov.

Azda nikdy nebol náš stôl taký bohatý ako dnes. Nielen supermarkety, ale aj malé mestské trhoviská a pouličné stánky ponúkajú čerstvé i spracované potraviny z celého sveta. Lenže, nie sú daňou za tento luxus krízy ako smrteľná E. coli alebo dioxíny vo vajciach a mäse?

Z brífingu Ivana Mikloša „o postoji Slovenska k aktuálnym európskym otázkam“ prenikla do médií takmer výlučne banková daň. Niežeby bola nepodstatná, avšak nepomerne významnejšia agenda, kde minister viac zamlčal ako povedal, je takzvaný Pakt konkurencieschopnosti (PK), ktorý sa bude diskutovať (schvaľovať?) už na mimoriadnom summite 11. marca.

Medzinárodný menový fond odhaduje, že čisté náklady na podporu finančného sektora, vynútenú krízou, ktorú v roku 2009 poskytli krajiny G-20, predstavovali 1,7 percenta HDP (905 miliárd amerických dolárov), a voľne použiteľný fiskálny stimul zodpovedal v rokoch 2009 aj 2010 dvom percentám HDP.

Bolo pol ôsmej večer, keď sme pred dvoma týždňami dorazili do bytu známeho mojej berlínskej kamarátky, ktorý nás u seba nechal prespať. Keď sme si deň predtým telefonovali, trochu som šetril, takže to naozaj nebol dlhý hovor.

Další konference eurozóny, další odklad eurokrize. A samozřejmě, i další německé nasazení mučících nástrojů na bankrotující státy. Portugalsko, aby se ještě chvíli udrželo bez pomoci Unie, raději předem ohlásilo další omezení státních výdajů (o 5,3 procenta) a několik set tisíc převážně mladých a nezaměstnaných vyšlo do ulic na protest proti diktátu pod heslem z Egypta a Tunisu – „My, zoufalá generace”. Řecko dostane úlevu na úrocích (4, 2 procenta) a prodlouží se mu splátkový kalendář ze tří na 7 let výměnou za to, že prodá státní majetek za padesát miliard eur, přestože finančníci odhadují státní podíly jenom na patnáct. Irsku se neodpustí nic, protože má nízké (podle Sarkozyho neřestné) firemní daně. A nové navýšení záchranného fondu. Samozřejmě, všichni vědí, že to nic neřeší. Všechny tři státy v deflaci bankrotují a jejich dluhy porostou. Úroky za portugalské dluhopisy opět vzrostly. Deflace totiž  zvyšuje reálnou hodnotu místního eura, a tím i starého dluhu. A v takové situaci zvyšovat daně na splácení dluhu je sebevražedné a připomíná medicínu na krizi třicátých let. Jenom bankrot nebo inflace může rychle zlikvidovat státní dluh. Vždyť řecká dluhová spirála dosáhne letos 150 procent HDP a splátky 14 procent státních příjmů. Nezaměstnanost roste (15 procent) a podobně jako v Portugalsku téměř 40 procent mladých lidí je bez práce. A deflační politika bude pokračovat. Až do konečného řešení, kterému se vládci unie snaží za každou cenu vyhnout. Proč asi?

Nie je to zlý film, ani márny, len trpí tým, že producenti potrebujú vysať z kostí umierajúcej ságy všetok špik, preto posledný diel rozdelili na dve časti. Razom sú preč Rowlingovej drísty o plnej autorskej kontrole nad dielom, ak by jej na filmoch skutočne záležalo, nedovolí rozseknúť román, ktorý má aj tak problém držať pokope.

Terajšia finančná kríza v Európe ponúka jedinečnú aktualizáciu Leninovho výroku, že nič krajinu nedestabilizuje tak ako útok na jej menu. V dnešnej Európskej únii nič tak nedestabilizuje euro, ako útek členských krajín od svojich dlhov.

Kočner sa chcel dostať na slovenskú politickú scénu prostredníctvom strany Cieľ. Na jej registráciu však potreboval 10-tisíc platných podpisov. Tie chcel získať aj vďaka údajom o sociálne slabších ľuďoch, ktorí dostávali potravinovú pomoc.