říká se, že stát je špatný podnikatel. Někteří říkají, že stát vždycky hospodaří hůře než soukromý podnikatel. Nevím, jestli úplně vždycky, ale většinou určitě.
A u nás bylo všechno státní, tak, jako nikde jinde v táboře socialismu. Takže privatizovat se muselo. V měřítku, které bylo ve světě širém neznámé. Nebylo kde se poučit. Jak po způsobů alchymistů proměnit železo ve zlato, státní v soukromé. Byl to nejtěžší úkol transformace ekonomiky.
Rychlé první tahy týkající se směnových kurzů a umělých cen se federální vládě povedly. I privatizaci chtěla provést podobně rychle. Ujal se termín „šokově“.
V tom si obě vlády, česká a federální, vůbec nerozuměly. Česká vláda byla co do ekonomických resortů složena ze starších a starých praktiků, jako byl František Vlasák, Jan Vrba, Milan Horálek. Byli to „ztroskotaní kapitáni“ (kterým dávali zkušení rejdaři přednost před těmi, kteří dokázali neztroskotat) reforem osmašedesátého.
Reformy ztroskotaly na srpnové invazi, ale i bez ní by nebyly bývaly uspěly – a oni to věděli. Měli dvacet let na to, aby si všechno znovu promysleli. Nechtěli žádné repete, žádné pokračování v reformách starých dvacet let. Ale právě to jim Klaus a jeho parta otloukali o hlavu. Byli nazýváni „osmašedesátníky“, „old boys“. Ale i „nenapravitelnými komouši“, „bolšány“. Těmi, kteří se chtějí vrátit k socialismu.
Tito pánové chtěli hlavně dělat všechno pomaleji, postupně, po krocích, aby se eventuální kroky stačily ještě opravit.
kde se vzala kuponová metoda
Neměli na to, pokud jde o privatizaci, ani ty ubohé dva roky mandátu. Měli na to ve skutečnosti necelý rok – od srpna 1991 do června 1992. První rok nemohli udělat skoro nic: rozhodující resorty byly v Husákem okleštěné federaci v rukou ústřední, pražské, federální vlády.
To se změnilo až v prosinci 1990 ústavním zákonem, kterému se hlasitá část české veřejnosti stavěla silně – řeknu rovnou idiotsky – na odpor: „Co zas ti Slováci chtějí? Mají přece už tu svojí federáciu.“ A já byl prvý, kdo to na české straně všecko schytával. Byl jsem slabý, moc ustupující. Ale já tu změnu samozřejmě chtěl, musel přece chtít.
Bez ní bychom měli na ministerstvech úplně svázané ruce! A pak trvalo ještě nějaký čas, než se všechny ty platné změny v mnoha doprovodných zákonech a prováděcích předpisech – vlastně šlo o „druhou federalizaci“ – staly změnami účinnými.
Zákon o velké privatizaci nabízel šest standardních způsobů privatizace („zvlastnění“ – to je, prosím, moje slovo. Něčemu, co nemělo vlastníka, bylo ničí, opuštěné nebo státní, byl nalezen odpovědný vlastník).
Kuponová privatizace mezi nimi nebyla, ale zákon neříkal, že nemohou existovat i jiné metody než standardní. Kuponová metoda tedy byla jediná z těch nestandardních – pozor, to není hodnotící adjektivum.
„Standardně“ bylo možné, aby si stát některý majetek ponechal. A měl to udělat, myslím si už dávno, v daleko větší míře, třeba vodní zdroje, energetiku, nerostné bohatství, sítě. Tady se mělo řvát, ale to se rozhodlo definitivě až při tvorbě ústavy. A u toho už jsem já – volbami vyloučený ze hry – nebyl.
klaus proti restitucím
Možným způsobem privatizace byly také restituce – vrácení majetku původním vlastníkům. Václav Klaus tento „nejkapitalističtější“ a na první i třetí pohled nejspravedlivější způsob privatizace nejdřív zásadně odmítal; že bude trvat dlouho, že se povedou nekonečné soudní spory.
Pak Klaus razil formuli 97+3, devadesát sedm procent na kupony, tři na restituce. O restituce bylo sváděno všude, nejvíce u zákonodárců, mnoho zásadních bojů. O samotné restituce, o jejich rozsah, na koho se mají vztahovat, v jaké podobě se majetek vrací, zda i emigrantům.
„Standardně bylo možné, aby si stát některý majetek ponechal. A měl to udělat v daleko větší míře, třeba vodní zdroje, energetiku, nerostné bohatství, sítě. Tady se mělo řvát.“
Historicky se o prosazení restitucí, o rozsah a podobu vraceného, zasloužila menší koaliční strana ODA (Občanská demokratická aliance). A nakonec se ukázalo, že to byl nejen nejspravedlivější, ale i nejrychlejší způsob privatizace.
I když je pravda, že o některé majetky se vskutku vedly dlouhé spory, ba některé spory se ještě vedou. Obrovská většina restitucí byla však provedena rychle. Některý majetek se také mohl převést na města a obce, ještě jiný dát do veřejné dražby.
Privatizaci metodou rozdáním veškerého majetku všem občanům vymysleli Tomáš Ježek a Dušan Tříska na procházce parkem kolodějského zámku, kde právě zasedala vláda a pozvaní ekonomičtí experti z celého světa.
Třískovi se později proto přezdívalo „Otec kuponové privatizace“. Ta metoda se zdála nejspravedlivější ze všech metod privatizace (všem se kdysi vzalo, teď to všichni dostanou zpátky, a to rovným dílem). Bohužel – jen zdála. A byla zdaleka nejrychlejší. Tedy to se tehdy také zdálo.
Jakési matné pokusy o ní se prý děly v Chile, teoreticky se o ní spekulovalo v polské akademické komunitě. Jinak, hlavně co do rozsahu, to byl československý originál. Takto sugestivně to pak vysvětloval a propagoval ministr financí federální vlády Václav Klaus, který si nápad hned přisvojil.
Doufal prý, že za ní dostane nobelovku. Nakonec z ní udělal i volební heslo: Kuponová knížka volí ODS. A vyšlo mu to. Politicky vyhrál, ekonomicky to byl, především pro špatně ustavené fondy, nezdar, podvod. Nejhorším důsledkem byla ztráta důvěry. V politiky, v politiku.
podvod s investičními fondy
Nápad rozdat všem státní majetek ve formě kuponů byl, myslel jsem si dlouho, dobrý jako nestandardní, doplňková metoda, užitečná tam, kde standardní metody privatizace nebudou plnit svůj účel. Problém kuponové metody totiž byl v tom, že to byla privatizace bez kapitálu. .
A bez kapitálu by nešlo podniky zmodernizovat, aby obstály v konkurenci na zahraničních trzích. Nemluvě o potřebě velkých investic v budoucnosti.
Koncentrace roztříštěného kapitálu byla tedy pro Klause (ale v té době jistě i pro Tomáše Ježka, ministra pro správu národního bohatství a jeho privatizaci) úkolem číslo jedna. Ale jak tohoto „vhodného institucionální prostředí“ ke koncentraci kapitálu roztříštěného mezi osm milionů potenciálních akcionářů dosáhnout?
Šlo to. Opatrně, precizně vytvořit Investiční a privatizační fondy a zároveň s tím zřídit úřad: Komisi pro cenné papíry – obdobu úřadu, který je v USA prý nejmocnější ekonomickou institucí v zemi hned po FED (Federální rezervní systém).
A mohlo to vyjít? Rozdat všem a vzápětí zkoncentrovat kapitál do rukou nemnoha? V obojím stát, už za Klausovy vlády, selhal. Ne, že by „zapomněl“. Byl to trestuhodný záměr: zavřeme oči, ono se to nějak co nejrychleji zkoncentruje. A pak už to pojede! Klaus řekl, že ekonomové mají potíže rozeznat čisté a špinavé peníze. Nedodal, že ale udělají všechno, aby se to v budoucnu naučili. Mnozí to pochopili tak, že špinavé peníze jsou zatím OK. A zařídili se podle toho.
volební knížka Václava Klause
Výše popsané cíle, pokud měly být uskutečněny v krátkém čase, byly neslučitelné. Spravedlivě rozdat státní majetek co možná všem a zároveň – z hlediska koncentrace maximálně rozdrobeného kapitálu – co nejefektněji. A obojí co nejrychleji. Aby ještě kromě toho byl dosažen i cíl politický, volební úspěch. To nešlo, to nemohlo být možné.
V zákoně o investičních a privatizačních fondech bylo Klausovým federálním ministerstvem financí vědomě vynecháno ustanovení (Tomáš Ježek mu říkal „kanonické“) o tom, že majetek správce – zakladatele – fondu a majetek akcionářů je třeba držet odděleně. Že zakladatelé fondu nemohou jako majoritní akcionáři volně nakládat s celým majetkem fondu.
Navíc se Klaus dlouho úspěšně bránit tlaku na zřízení Komise pro cenné papíry (tedy vlastně pro kontrolu kapitálového trhu), která vznikla až za prozatímní vlády Josefa Tošovského 1. dubna 1998. Ke koncentraci kapitálu tak docházelo z nemalé části podvody, na které se bez oné komise nemohlo včas přijít.
A tak třetina DIKů, kteří své poukázky dali fondům, nedostala nic, natož slibovaný desetinásobek. Splněn tak byl dokonale jen jeden jediný cíl – kuponová knížka ve volbách v červnu 1992 zvolila Klausovu ODS.
Článok pôvodne vyšiel na portáli Hlídací pes.