Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Kdo za to může?

.alexander Tomský .časopis

Svět obchází přízrak recese, a tak se ekonomové, bankéři, politici i komentátoři všech médií přou o to, kdo za to může a jak z toho ven. Ponechme stranou levicové ideology spiklenecké historie, kteří už od slavného manifestu Karla Marxe viní za všechno zlo ďábelský, neomezený instinkt vlastnit, mýtický kapitalismus, plutokracii světa, jež všechny ožebračuje, jak věřil Lenin i Hitler.

Lidská touha po zisku na rozdíl od přání, aby všichni měli stejně, přitom opravdu za všechno může. Ale opačně! Na vzájemném obchodu vydělávají dva, kupující i prodávající, a ještě nepřímo obohacují třetího.
Tak proč teď máme finanční a hospodářskou stagnaci na pokraji recese? Mnoho je různých aspektů krize, ale jen jeden jmenovatel. Politika. Nepatřičný zásah státu do jemného přediva autonomních finančních, obchodních a výrobních vztahů. Povinností státu je rozbíjet kartely a monopoly, chránit spotřebitele před manažerskou nepoctivou kreativitou podvodných smluv a udržovat makroekonomickou rovnováhu a nikoli dobrácká snaha zlepšovat životní úroveň obyvatel a dokonce vytvářet pracovní místa.
Americká hypoteční krize začala snahou zlikvidovat hrozbu mírného ekonomického útlumu po krachu spekulativní burzovní bubliny Nasdaqu levnými penězi centrální banky. Objem peněz v oběhu počal růst a peníze hledaly odbyt. A jak se dařilo, když globální obchod (levné importované zboží) nevedl k inflaci. Falešné finance si ovšem našly cestu k zákazníkovi. Rostly spekulativní ceny akcií i nemovitostí, podnikatelé se pouštěli do špatných investic a lidé začali masivně žít na úvěr. A vláda? Ještě snížila povinnou bankovní likviditu (záruku mrtvých peněz) a zrušila daň z kapitálových (tentokrát spekulativních) zisků, úroky z akcií byly stejné. Astronomicky tím narostl objem peněz, protože úvěry vytvářejí další měnu. A když přišlo zúčtování, bylo třeba zachránit velkobanky dalšími penězi, neboť bez bank to nejde.
Dlouhodobá konjunktura také vedla k růstu sociálního a rozmařilého státu, neúměrně rostly platy a výslužky úředníků, policistů, hasičů a dokonce byl pro ně zaveden blahobytný předčasný důchod. Ano, v Americe, kde pracují lidé o tolik déle. Stát přestal být šitý na míru ekonomické výkonnosti. Ta tam byla makroekonomická rovnováha. Stárnoucí a stagnující Evropská unie na tom není o nic lépe. Ta sice každé desetiletí vymyslí novou deklaraci hospodářského rozvoje, připomínající sovětské pětiletky, ale skutečná hospodářská politika nevede ke konkurenceschopnosti ani vyšší technické a vědomostní úrovni, nepočítáme-li inflační univerzitní diplomy, právě naopak. Cílem unie totiž není hospodářský rozvoj, ale integrace. V Evropě ale také rostl objem peněz, protože nízký růst Německa a spřátelených ekonomik severu od vstupu do společné měny nedovoloval úrokovou brzdu a sociální stát rostl, ale odnesly to hlavně jižní státy, kde levné euro podnítilo regionální inflaci, a chovalo se stejně jako dolar v Americe –  také nafukovalo stavební konjunkturu, spekulaci s pozemky, státní správu a sociální stát. Chudáci politici ve Španělsku a Irsku, kde hospodářství skutečně rostlo, byť přehřáté, si ani ničeho nevšimli, protože na rozdíl od jiných vlád měli vyrovnaný rozpočet ze spekulativních zisků. A evropské banky také vesele půjčovali, čili kupovali státní dluhopisy (neměli by ani existovat, nejde o investice) a spekulovali v Irsku a Španělsku.
Evropa má teď na krku největší sociální a politickou krizi od světové války, nejen bankovní a hospodářskou, jako Američané, ale i politickou. Svorník ideologického eura popírá zákon ekonomie – devalvaci, a proto musí Řecko zkrachnout v eurozóně, což je mnohonásobně dražší. A nestačí ani sanovat velké evropské banky. Je třeba, jak radí Američané, tisknout inflační peníze nebo, jak chtějí Němci, donutit jižní státy k radikálnímu, byť dočasnému snížení životní úrovně. Představa eurooptimistů, že bankovní krize posílená recesí vytvoří přísnou i charitativní fiskální vládu unie zároveň, bez přinejmenším studené války Severu a Jihu, však nevypadá realisticky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite