O úprimnosti

Kvílení bývá označováno za báseň, jež změnila Ameriku, což není tak nadnesené, jak by se mohlo zdát. Platí to, samozřejmě, pro literární kvality a postupy, které tehdy devětadvacetiletý nadějný básník použil, jejich rozbor ovšem ponechme literárním vědcům. Nejdůležitější na básni je totiž její étos a poselství celé dlouhé poémy, její výpověď, její svědectví. Ochota obnažit se, a to zcela, je zde spojena s výraznou společenskou kritikou, umění si podává ruku s angažovaností. Ne nadarmo opakoval Ginsberg po celý život, že nejdůležitější je pro básníka maximální míra upřímnosti. Nic neskrývat, ani před sebou, ani před svými přáteli, a tím pádem ani před svými čtenáři. Je dobré připomenout, že pokud šlo o tuto otevřenost, podobající se někdy až obnažování, platila nejen pro Allena Ginsberga, ale i pro jeho přátele z okruhu beat generation, Jacka Kerouaka a Williama Burroughse. Ostatně, již úvodní verš Kvílení, „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,“ naznačuje, o čem nejen báseň jako taková, ale vlastně i celá další Ginsbergova tvorba, přinejmenším zčásti, bude. Výrazně osobní pohled půjde ruku v ruce s angažovaností a společenskou kritikou. Již se na to zapomíná, ovšem Amerika počátku padesátých let nebyla zdaleka tak svobodnou zemí jako dnes – i to lze vyčíst z Ginsbergových veršů, ale i jeho dopisů, a textů jeho souputníků.
Zajímavé rozhodně je, že když sedal v srpnu 1955 k psacímu stroji, nešlo mu ani tak o to, něco napsat, nějakou báseň, literární dílo, jako vůbec psát. Do notýsku si před pár týdny zapsal větu o nejlepších hlavách, odsouzených k záhubě, a od té se nyní odpíchl. Sám na to po letech vzpomíná: „Nebyl jsem si tehdy jistý, jestli jsem vůbec básník a uvažoval jsem o tom, že přestanu úplně psát. Sedl jsem si jen tak ke stroji, vložil papír a začal psát, aniž bych měl v úmyslu vytvořit nějakou báseň. Psal jsem verše jako William Carlos Williams, William Blake a Vladimír Majakovskij, ale v tom návalu myšlenek, které jsem do nich vrhal, se vše stále víc natahovalo, a začaly mi z toho lézt věci, které jsem nechtěl, aby viděl můj otec – byly to verše o sexualitě, plné šokující upřímnosti, jež by mým příbuzným jistě vadila. Uvědomil jsem si tedy, že pro tu báseň nenajdu nakladatele a mohl proto psát naprosto svobodně vše, co jsem chtěl.“
Naštěstí pro nás se ovšem nakladatel našel, a díky tomu se z Kvílení stala nejen výpověď Ginsbergovy generace, ale všech následujících. Dodnes má totiž co říct, jen v Americe se ho prodalo na milion výtisků, stále se čte. I u nás – a to je dobře. Básníci totiž mívají obvykle pravdu.