Vždyť žádnou teologii nemá. Předpokládá jednoduchou, v podstatě neměnnou křesťanskou víru a ukazuje, jak složitá, podivuhodná a svobodná z ní vyrostla civilizace. Originalita jeho přístupu spočívá v přesvědčivě osobní zkušenosti a v bravurním popisu radosti z paradoxu existence, téhož paradoxu, který pozdější existencionalisty svedl k přesvědčení, že je člověk ve světě čirou absurditou. Chesterton hoře z rozumu nepřijímá, ví, že je tady k dispozici řešení, které jako klíč ke dveřím přesně zapadá do nejhlubších potřeb člověka. Základní existencionální pocit je totiž univerzální – člověk do světa patří i nepatří. Světský člověk světu nikdy neporozumí. Je-li v něm příliš zabydlen, začne být nespokojen. Bez potřeby aktivního, imaginativního a dobrodružného života se mu stane život nudným vězením.
K tomu musí nejprve obnovit dětskou radost z každodennosti – protože je zázračná. Žádný determinismus! „Výrazy jako zákon, nutnost a řád jsou nevědecké, neboť předpokládají znalost vnitřních souvislostí. Ve skutečnosti jsou fakta nahodilá a tajuplná. Strom rodí ovoce, protože je kouzelný, voda teče z kopce, protože je očarovaná a slunce svítí, protože je zázračné.“
Pluje-li naše modrá planeta, tak přesně na milimetr posazená mezi horkou Venuši a ledový Mars, vesmírem příšerných teplot a mrazu, aby nás hořící koule nad námi životodárně hřála, pak to není samozřejmé… My také přece v důvěře a s nepochopitelnou samozřejmostí očekáváme zázraky. „Riskujeme, že se běžný chod věcí nemusí naplnit, ne my na něj sázíme, tak jako riskujeme vzdálenou možnost, že se svět srazí s kometou,“ jako když jdeme spát v domnění, že se ráno probudíme. Odkud se bere tahle úžasná a laskavá důvěra v existenci?
„Vzpomínka na první lásku možná zabolí, ale vzpomínka, která na chvíli ozáří rozmanitou krajinu dětství, dávný svět úžasu, je jako by si mrtvý vzpomněl na život … Hodnota vlastní existence je nevyjádřitelná, je ukryta v pocitu několika prchavých a nesmrtelných zvuků a gest, ve vzpomínkách na starý portrét, dávnou píseň nebo domovní dveře.“ A kde se v tomto smrtelném světě vzala nesmrtelnost? „Štěstí je stejně tajuplné, jako náboženství. Extáze první lásky je vytržení, ale nikoli kvůli okamžiku. Co na tom, že je ta láska telecí? Co na tom, že třeba nevydrží ani týden. Milenec cítí, že nikdy nepomine, protože ta chvíle se nezdá prchavá. Člověk totiž nemůže milovat, co je smrtelné. Může milovat jen to, co je věčné – i když pouze na chvíli.“ Proto je také sebevrah zrádce života.
U Chestertona vystupuje i přirozený platonismus. Jako děti jsme se nasmáli definici bodu, protože nemá rozměr. V tomto materiálním světě existují zvláštní ideální předměty, jež může uchopit jen lidská mysl. Proto je samo myšlení nemateriální.
Chesterton neustále vzývá rozum, ale dobře ví, že smyslu světa/kosmu porozumět zcela nelze, avšak rozlišovat mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem a toužit po vznešeném smyslu života je odvážnou hrdinskou a romantickou cestou života. K tomu, abychom chápali život jako dar, svět jako zázrak, každé ráno jako počátek dobrodružné cesty, smysl života jako zápas o dobro, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, potřebujeme víru. Jen ona je matkou každé energie. A také paradoxně varuje: „Nehledejte Boha, netušíte-li, že tam je.“ Nikoli sama existence (Sartre, Camus), jen materialismus je skutečně tragický.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.