Píše Alexander Tomský

Zatímco pastorační cesty jeho předchůdce byly festivalem víry, neboť oslovovaly především věřící a nadšenou katolickou mládež, papež Benedikt XVI. se na svých cestách obrací také k politikům, k nevěřícím a dokonce i k ateistům, aby jim připomněl paradox víry a rozumu. Je zvolen ve chvíli, kdy neoosvícenští tvůrci evropské ústavy odmítají v preambuli jakoukoli zmínku nejen o Bohu, ale i o křesťanských základech Evropy, ačkoli unií tolik skloňovaná důstojnost člověka, lidská práva i rovnost všech lidí nemají jiný základ než biblický existencialismus Izraelitů. Před italským senátem mluví o evropském fenoménu sebedestrukce, ztráty „kulturní odvahy“ a dokonce i jakési patologické sebenenávisti, s jakou intelektuálové dneška tak často relativizují veškeré hodnoty. „Na jedné straně chvályhodná otevřenost k cizím hodnotám, na straně druhé negativistický pohled na vlastní dějiny, v nichž je všechno špatné, jako by už nebyli schopni oddělit zlé od toho, co je velkolepé a ryzí.“
V první papežské homílii charakterizuje dnešní krizi, jako „diktaturu relativismu,“ jež neuznává žádnou jistotu a nahrazuje ji jediným cílem, chtěním ega. Pod zdáním svobody buduje vězení, neboť jednotlivce izoluje od ostatních a zamyká v jeho vlastním egu.“
Ztráta víry se stává ztrátou rozumu. Společnost bez autority rozumu je nebezpečnou společností, typický je pro ni neustálý zápas jednotlivých vůlí, všech se všemi. Nakonec v ní dočasně vítězí móda a dobře organizované menšiny. V takové situaci, zdůrazňuje Benedikt XVI., hledají lidé spásu v sektách a ne jenom náboženských. Tak jako existuje nemoc rozumu, existuje i nemoc víry.

Nedávno oslavený John Henry Newman si už v roce 1873, věštecky povšimnul, jakou roli budou hrát ve společnosti, v níž vítězí psychologie nad rozumem, masová média: „Až bude celá populace schopna číst a levné noviny ji budou den co den přinášet novinky, bude církev vydána na milost a nemilost každé senzační zprávě o nějakém nehodném či falešném bratru.“ Stalo se. I v politice. Vždyť jedna fotografie prohrála Američanům válku.
Mezi relativismem a sektářstvím hledá papež východisko v minimálním „civilním křesťanství, jež by mělo ztělesňovat morální zásady židovsko-křesťanské civilizace a utvářet svědomí Evropanů,“ Mělo by nahradit neúspěšné pokusy podezřele konfesijních křesťanskodemokratických stran o nalezení prostoru v sekularizované politice. Největší rozruch však způsobila jeho výzva ateistům: žijte, jakoby Bůh existoval, která před smrtí tak nadchla nejznámější italskou novinářku Orianu Fallaciovou: ,,to je ono, vždyť já jsem vlastně křesťanská ateistka.“ Geniální výzva. Nemocný rozum dnes nechápe mystiku existence, jak ji rozuměli scholastici, a nedokáže se nadchnout železnou logikou styčného punktu mezi odvozeným světem a Bytím absolutním, Toho, který jest sám v sobě.
Stále tu však ještě je mnoho lidí, kteří sdílejí křesťanské hodnoty bez víry v Boha a nenávidí postmodernismus. Hra na jako může mít proto nečekané výsledky