Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Píše Alexander Tomský

.alexander Tomský .časopis .osobnosti

Ubíral jsem se v den české státnosti pošmourným kalným ránem do budovy rozhlasu, abych pronesl něco smysluplného o patronu a ochránci českého národa a v hlavě jsem měl neprostupnou mlhu.

 Nikde žádné vlajky ani slavobrány, žádné tance a zpěvy, všude jen mrtvo, pusto, neveselo. Kam se poděl národ, který měl dnes oslavovat? Onemocněl či snad odumřel pod tlakem rovnostářských pověr? 
       
Tak nějak jsem přemítal, když padl můj zrak na hřbitovní bránu: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy!“ Jako kluk jsem ten nápis nechápal, myslel jsem, že znamená něco jako: pomni člověče, jsi smrtelný! Je to však píseň řecké Sparty a s ní i každé patrie: jsme tím, čím jste byli i vy, jsme národní pospolitostí, souručenstvím živých i mrtvých, vždyť bez nás byste nebyli, co jste. Národ je totiž princip duchovní. Má duši předávanou z generace do generace. Není to přesně vymezené etnikum ani území. Není to modla a bohyně. Je to přirozený kult předků, společné tradice a slavných činů, je to sociální kapitál a především vůle k pospolitosti. A jenom v národě se může člověk zdravě rozvíjet.
Není podstatné, jak národ vznikl. Za knížete Václava vznikal státní národ, a stát je organizované násilí, avšak církev jej povýšila, protože byl ochoten podřídit záležitosti mocenské vyššímu řádu, protože riskoval rozkol a meč ve své vlastní polopohanské rodině. Do exilu na čas poslal i svou vlastní matku. A nezapomínejme, že podřízení moci světské moci duchovní, je podstatou naší dnešní svobody. Jen evropští vládcové byli ochotni se ponížit. Jen evropská civilizace uznala tento nesamozřejmý princip. Dnes, kdy je církev bezmocná, jenom národ může vymáhat dědičné právo na investituru svých politiků a požadovat po nich pokoru a účty. Nemylme se, bez národa by nám vládla nadnárodní nevolená byrokracie. To na úsvitě středověkých dějin se zrodily národy. Assyrské, babylonské a egyptské nevolnické společnosti pod zbožštělým vládcem nebyly žádné národy.
Jak je možné, že se tolik lidí nechá zastrašit pověrečnými ideologiemi. Láska k vlasti je přece ctnost a je jí třeba pěstovat, tak jako lásku v rodině. Patriot nepovažuje národ za nejvyšší dobro, ani za modlu, tak jako nacionalista a zločiny nacionalismu bude odsuzovat stejně jako liberál. Nenechá si však namluvit ani opačnou, příšernou pověru, že má mít rád Nikaraguu nebo Libérii stejně jako svou zem, neboť všichni lidé si jsou rovni. Nejsou. Jiná je láska, vztah a povinnosti, k rodině, jiná k sousedům a vlastním a jiná k cizincům. Skutečný patriot nepodléhá nenávisti k jinému národu a kritizuje především svůj vlastní, neboť na něm záleží mu především.
Všude dnes slyšíme heslo, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jistě. Až tam nás zavedl racionalismus z doby temného osvícenství. Že je svoboda omezená, ví přece každé malé dítě. Avšak představa atomizované bezobsažné společnosti, která se řídí pouze negativním vymezením, je vskutku děsivá. Tak jako totalitní kolektiv neznal svéprávného jedince, liberalismus naopak nezná společnost. Jsou jen jednotliví osamělí lidé. Žádný člověk ale není ostrov, každý potřebuje druhé a nemůže žít v obavách, že poruší privatissimo ostatních, nemůže se rozvíjet, aniž by riskoval setkání ve společenství. Kam jsme to dopracovali, že se lidé bojí na veřejnosti jeden druhého oslovit? Není divu, že národ hyne. 
„Myslete na chorál, malověrní!“
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite