Vždyť už po staletí v dobách tísně Češi u Václava a na Václavském náměstí u „koně” hledají ochranu. „Nedej zahynouti nám ni budoucím” se jako echo vrací i ve 20. odpadlickém století: „Myslete na chorál, malověrní!” (Fr. Halas, 1938) a článkuje politický čas: 1945 – 1948 – 1968 – 1969 – 1989. A nebyl by Benedikt XVI. důkladným německým profesorem, aby nepřipomněl své téma odcizení a osamělosti moderního člověka, jenž se nechá uchvátit vidinami umělého ráje.
Češi zdaleka nejsou takoví ateisté, jak by se zdálo z komentářů neinformovaných zahraničních novin (včetně slovenských) a Morava dávno není tak katolická, jak kdysi bývala. Statistika účastníků na nedělních bohoslužbách (cca 7 % populace) je u nás stejně nízká jako ve Francii, Anglii či Skandinávii. Zásadní rozdíl spočívá v českém protiřímském zaujetí, jež dnes sice i s nacionalismem pomalu odeznívá, ale stále se ještě flanďáckými nadávkami projevuje a evokuje obecný odpor k institucionalizovanému náboženství. Tahle nechuť občas prosákla i do médií, jako by na chvíli uzavřené regionální letiště nebo úsek silnice změněný na parkoviště či zavřené kostely mohly vůbec někomu vadit. Horší to je, když se v tisku opakují hloupé floskule západních nevzdělanců o papežově členství v Hitlerjugend. U nás přece vzpomínka na totalitní režim nevybledla natolik, aby se mládež nemohla zeptat svých rodičů, proč byli všichni v Pionýru.
Papežova návštěva, přestože nevzbuzuje takové emoce jako jeho polský předchůdce, byla jistě úspěšnou mediální propagací křesťanské víry a církve. Jaké jsou však šance náboženského oživení u nás a v Evropě? Tradiční venkovské katolické enklávy rostoucí urbanizací a nižší porodností pomalu mizejí. Je sice paradoxní, že tak nápadně přibývá konvertitů mezi inteligencí a (jde však o poměrně malá čísla), vždyť to byla právě ona, která na sklonku 19. století kvůli rozporu mezi tehdejší vědou a vírou masívně odpadávala, takže se zbožné maminky bály poslat své syny na univerzitu. Katolická porodnost je sice stále v porovnání s nevěřícími spoluobčany dvojnásobná, udržet však děti ve víře je dnes v liberálním a relativistickém prostředí téměř nemožné. Praktikujících katolíků přibývá v Evropě jen nepatrně.
Francouzský spisovatel a politik André Malraux kdysi předpověděl, že po úpadku náboženství, jehož průvodním znakem bylo genocidní 20. století („není-li Boha, je vše dovoleno”), to století dvou děsivých světových válek a dvou totalitarismů, se Evropa otřepe a obnoví svou víru. Století jednadvacáté bude metafyzické. Možná měl pravdu v jiném smyslu. Ti noví Evropané nepochybně víru vyznávat budou. Člověk je svou podstatou homo religiosus a jeho světská náboženství od humanismu, racionalismu až po nacionální a socialistický kolektivismus to názorně ilustrují. Společnost, která ztratí víru, nebude dlouho věřit v nic, časem bude věřit v cokoli. Jde jen o to, aby to nebyla víra, která popírá rozum.
Češi zdaleka nejsou takoví ateisté, jak by se zdálo z komentářů neinformovaných zahraničních novin (včetně slovenských) a Morava dávno není tak katolická, jak kdysi bývala. Statistika účastníků na nedělních bohoslužbách (cca 7 % populace) je u nás stejně nízká jako ve Francii, Anglii či Skandinávii. Zásadní rozdíl spočívá v českém protiřímském zaujetí, jež dnes sice i s nacionalismem pomalu odeznívá, ale stále se ještě flanďáckými nadávkami projevuje a evokuje obecný odpor k institucionalizovanému náboženství. Tahle nechuť občas prosákla i do médií, jako by na chvíli uzavřené regionální letiště nebo úsek silnice změněný na parkoviště či zavřené kostely mohly vůbec někomu vadit. Horší to je, když se v tisku opakují hloupé floskule západních nevzdělanců o papežově členství v Hitlerjugend. U nás přece vzpomínka na totalitní režim nevybledla natolik, aby se mládež nemohla zeptat svých rodičů, proč byli všichni v Pionýru.
Papežova návštěva, přestože nevzbuzuje takové emoce jako jeho polský předchůdce, byla jistě úspěšnou mediální propagací křesťanské víry a církve. Jaké jsou však šance náboženského oživení u nás a v Evropě? Tradiční venkovské katolické enklávy rostoucí urbanizací a nižší porodností pomalu mizejí. Je sice paradoxní, že tak nápadně přibývá konvertitů mezi inteligencí a (jde však o poměrně malá čísla), vždyť to byla právě ona, která na sklonku 19. století kvůli rozporu mezi tehdejší vědou a vírou masívně odpadávala, takže se zbožné maminky bály poslat své syny na univerzitu. Katolická porodnost je sice stále v porovnání s nevěřícími spoluobčany dvojnásobná, udržet však děti ve víře je dnes v liberálním a relativistickém prostředí téměř nemožné. Praktikujících katolíků přibývá v Evropě jen nepatrně.
Francouzský spisovatel a politik André Malraux kdysi předpověděl, že po úpadku náboženství, jehož průvodním znakem bylo genocidní 20. století („není-li Boha, je vše dovoleno”), to století dvou děsivých světových válek a dvou totalitarismů, se Evropa otřepe a obnoví svou víru. Století jednadvacáté bude metafyzické. Možná měl pravdu v jiném smyslu. Ti noví Evropané nepochybně víru vyznávat budou. Člověk je svou podstatou homo religiosus a jeho světská náboženství od humanismu, racionalismu až po nacionální a socialistický kolektivismus to názorně ilustrují. Společnost, která ztratí víru, nebude dlouho věřit v nic, časem bude věřit v cokoli. Jde jen o to, aby to nebyla víra, která popírá rozum.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.