Londýnský knižní veletrh jako by byl letos názornou ukázkou hospodářské recese. Stánků bylo sice jako obvykle, nikdo z velkých nakladatelství si nemůže dovolit nepřijet, ale návštěvníků viditelně ubylo.
Člověk se tak jako před třiceti lety nemusel prodírat davy a mohl se i v klidu bavit se zástupci významných firem. Překvapilo mě nové, zřejmě nostalgické knižní vydání Encyklopedie Britannicy, která už dávno žije z jedné týdenní libry a neznámého počtu předplatitelů na internetu, kde prý denně obnovuje svá hesla.
Průzkum londýnských knihkupectví ukázal, že jsou zatím obavy z recese předčasné, a to hlavně díky globálním bestsellerům. John Steinbeck si na začátku třicátých let postěžoval, že nechápe jak může knižní trh klesnout o 80 %, při 25 % nezaměstnanosti.
Jenomže tehdy chodili do zaměstnání převážně muži. O knize se často mluví, že je zbytné zboží, internetová mládež prý čte méně, a ještě jí ve stárnoucí Evropě na demografické křivce ubývá. V Anglii je ale mladých lidí naprostá převaha. Polskou a slovenskou au pair potkáte v každém hotelu; se čtením, a ještě k tomu v neindoevropské angličtině bez rodů a bez pádů, na tom po celodenní honičce asi nejlépe nebudou. Na rozdíl od českých princezen ve mně s radostí vítaly našince.
Rok od roku klesá průměrný náklad knihy, zatímco opravdu závratně stoupá prodej globálních bestsellerů. To je, samozřejmě, ohromná výhoda pro knihkupce a značná nevýhoda pro nakladatele. Na výkladech je to vidět. Pyramidy světových špiček v každém knihkupectví odpovídají prodejnosti: Khaled Hosseini, Stieg Larsson, Ken Follet, Stefenie Meyerová. Ten první podává strhujíci drama rozbitých hlav a zlomených srdcí, ta poslední fantazii o pubertální lásce k upírovi. Hosseiniho čte celý svět, Meyerovou čtou pouze adolescentní dívky, které nic jiného nečtou. A chudák nakladatel, jenž nesehnal bestseller. Z průměrných nákladů se těžko uživí. Letmý pohled na zadní obálku a vida, ceny knih za dvacet let nestouply ani nominálně.
Všechny noviny mluví jen o jednom. Krizový inflační rozpočet, největší dluh v historii a konec socialistů v Británii. Přesně jako před třiceti lety před nástupem Margarety Thatcherové. Stejné problémy, stejné argumenty. Paleosocialismus šedesátých a sedmdesátých let znárodňoval tzv. klíčový průmysl (včetně automobilek) tak dlouho, až zbankrotoval. Nový labouristický socialismus posledního desetiletí už na podnikatelskou schopnost státních úředníků nespoléhal, zato deficitním rozpočtem a skrytými daněmi (stealth tax) tak dlouho přerozděloval domácí produkt (49 %), až se každý čtvrtý zaměstnanec nalézá (a bohužel i nalezl) ve státním sektoru. Angličané si třikrát po sobě zvolili socialistickou vládu a třikrát si nevšimli, jak v době největší prosperity roste státní dluh. Nový rozpočet má dluh zdvojnásobit, monetarizace (rotačky na peníze) má zadlužit nebo inflací ochudit příští generace.
Ke slovu opět přichází mudřec a válečník Winston Churchill:
„Existují dva způsoby, jak rozprostřít gigantický dluh přes další dekády a budoucí generace. Existuje správný a zdravý způsob a existuje chybný a morbidní způsob. Chybujeme, jestliže nezavedeme maximální opatření pro amortizaci, jaká prozíravost připustí, a zatížíme břemeno dluhu ještě dalším vypůjčováním, z ruky do huby a z roku na rok, a spolu s Ludvíkem XVI. voláme: „Po nás potopa!“
Anglický socialistický rozpočet znovu zavádí progresivní daň, a velká většina na vládu naštvaných občanů souhlasí, přestože, jak píšou timesy, to podpoří jinou než britskou ekonomiku, neboť talent i kapitál v dnešním světě migruje jak přelétaví ptáci. Socialistická vláda zřejmě padne, ale závist a socialismus bude žít vesele dál.
Ještě že máme klasiky, že máme tolik co číst.
Člověk se tak jako před třiceti lety nemusel prodírat davy a mohl se i v klidu bavit se zástupci významných firem. Překvapilo mě nové, zřejmě nostalgické knižní vydání Encyklopedie Britannicy, která už dávno žije z jedné týdenní libry a neznámého počtu předplatitelů na internetu, kde prý denně obnovuje svá hesla.
Průzkum londýnských knihkupectví ukázal, že jsou zatím obavy z recese předčasné, a to hlavně díky globálním bestsellerům. John Steinbeck si na začátku třicátých let postěžoval, že nechápe jak může knižní trh klesnout o 80 %, při 25 % nezaměstnanosti.
Jenomže tehdy chodili do zaměstnání převážně muži. O knize se často mluví, že je zbytné zboží, internetová mládež prý čte méně, a ještě jí ve stárnoucí Evropě na demografické křivce ubývá. V Anglii je ale mladých lidí naprostá převaha. Polskou a slovenskou au pair potkáte v každém hotelu; se čtením, a ještě k tomu v neindoevropské angličtině bez rodů a bez pádů, na tom po celodenní honičce asi nejlépe nebudou. Na rozdíl od českých princezen ve mně s radostí vítaly našince.
Rok od roku klesá průměrný náklad knihy, zatímco opravdu závratně stoupá prodej globálních bestsellerů. To je, samozřejmě, ohromná výhoda pro knihkupce a značná nevýhoda pro nakladatele. Na výkladech je to vidět. Pyramidy světových špiček v každém knihkupectví odpovídají prodejnosti: Khaled Hosseini, Stieg Larsson, Ken Follet, Stefenie Meyerová. Ten první podává strhujíci drama rozbitých hlav a zlomených srdcí, ta poslední fantazii o pubertální lásce k upírovi. Hosseiniho čte celý svět, Meyerovou čtou pouze adolescentní dívky, které nic jiného nečtou. A chudák nakladatel, jenž nesehnal bestseller. Z průměrných nákladů se těžko uživí. Letmý pohled na zadní obálku a vida, ceny knih za dvacet let nestouply ani nominálně.
Všechny noviny mluví jen o jednom. Krizový inflační rozpočet, největší dluh v historii a konec socialistů v Británii. Přesně jako před třiceti lety před nástupem Margarety Thatcherové. Stejné problémy, stejné argumenty. Paleosocialismus šedesátých a sedmdesátých let znárodňoval tzv. klíčový průmysl (včetně automobilek) tak dlouho, až zbankrotoval. Nový labouristický socialismus posledního desetiletí už na podnikatelskou schopnost státních úředníků nespoléhal, zato deficitním rozpočtem a skrytými daněmi (stealth tax) tak dlouho přerozděloval domácí produkt (49 %), až se každý čtvrtý zaměstnanec nalézá (a bohužel i nalezl) ve státním sektoru. Angličané si třikrát po sobě zvolili socialistickou vládu a třikrát si nevšimli, jak v době největší prosperity roste státní dluh. Nový rozpočet má dluh zdvojnásobit, monetarizace (rotačky na peníze) má zadlužit nebo inflací ochudit příští generace.
Ke slovu opět přichází mudřec a válečník Winston Churchill:
„Existují dva způsoby, jak rozprostřít gigantický dluh přes další dekády a budoucí generace. Existuje správný a zdravý způsob a existuje chybný a morbidní způsob. Chybujeme, jestliže nezavedeme maximální opatření pro amortizaci, jaká prozíravost připustí, a zatížíme břemeno dluhu ještě dalším vypůjčováním, z ruky do huby a z roku na rok, a spolu s Ludvíkem XVI. voláme: „Po nás potopa!“
Anglický socialistický rozpočet znovu zavádí progresivní daň, a velká většina na vládu naštvaných občanů souhlasí, přestože, jak píšou timesy, to podpoří jinou než britskou ekonomiku, neboť talent i kapitál v dnešním světě migruje jak přelétaví ptáci. Socialistická vláda zřejmě padne, ale závist a socialismus bude žít vesele dál.
Ještě že máme klasiky, že máme tolik co číst.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.