Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Jedným dychom

.časopis

Přečíst knihu najednou. Na jeden zátah. Tenhle předpoklad spisovatelů, ruku na srdce, naplňujeme my čtenáři jen vyjímečně. Nemáme dost času, děláme spoustu jiných věcí a večer pak usínáme u prvních stránek. Čteme po vlacích a autobusech, tu fragment z jedné, tu pár stránek z druhé.

Přečíst knihu najednou. Na jeden zátah. Tenhle předpoklad spisovatelů, ruku na srdce, naplňujeme my čtenáři jen vyjímečně. Nemáme dost času, děláme spoustu jiných věcí a večer pak usínáme u prvních stránek. Čteme po vlacích a autobusech, tu fragment z jedné, tu pár stránek z druhé.
A stejně se to někdy povede. Někam si zalezeme a čteme a čteme. Pravda je, že tak se o knize a jejích kvalitách – nebo nedostatcích – dozvíme nejvíc. Ideální jsou na to texty do cca 200 stran. Z českých novinek třeba tyto:
Zbyněk Hejda – Sny. Zapisovat si sny bylo kdysi módní a také dost často pěkně jalové. Jenže pan Hejda je opravdový básník. Slova a obrazy ho poslouchají na slovo. Žádné dějové exhibice, jen tiché vyprávění příběhů, vytažených z podvědomí. Zapsaný sen už není sen, ale jeho zápis. Je třeba být pokorný a nemyslet si hned, že je člověk nějaké luxusní médium.



Bogdan Trojak – Brněnské metro. Myslel jsem, že budu číst o podzemní šalině, nějaké sci-fi z Brniska. Je to ale spíš kronika umělecké brněnské komunity. Zajímavé asi hlavně pro komunitu samu. Já si pamatuju hlavně jednu podstatnou větu: Je nemožné olíznout si vlastní loket! To jsem nevěděl, a hned při čtení to musel vyzkoušet. No fakt, nejde to!
Stanislav Beran – Až umřeš, nikdo ti nebude chtít sahat na prsa. Zakousl jsem se do povídek tohoto „nového Balabána“ s velkou nadějí. Pětadvacet krátkých povídek. Tři-čtyři zhltnu jako malinu, ale pak se začnu nějak ošívat. Pořád stejné… bez jiskry, bez špetky mletého kamene mudrců. Ne a ne to kopnout nebo pohladit. Až do konce hledám duši textu. Buď není nebo ji nevidím. 
Claude Pujade-Renaud – Macecha. Kniha, která mě oslnila. Příběhem osamělosti padesátiletého soužití macechy a nevlastního, psychicky komplikovaného syna. Jak spolu žijí v jednom domě, jak spolu léta nepromluví, jak k sobě hledají po smrti otce cestu. Ten styl a jazyk! Mikrosvět pod mikroskopem. Po poslední stránce jsem dlouhé minuty seděl v křesle a koukal bez hnutí do tmy. Tuhle knihu rozhodně číst. A najednou, bez vyrušování, prosím.  
.tomáš Weiss

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite