Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Praha Tomáša Weissa

.tomáš Weiss .časopis .osobnosti

Někdy mám pocit, že je člověk na baterky. Na nějaký solární panel. Přes jaro a léto se nabije, na podzim a v

Někdy mám pocit, že je člověk na baterky. Na nějaký solární panel. Přes jaro a léto se nabije, na podzim a v zimě postupně klesá ručička měřáku ze zeleného pole stále víc a víc do pole červeného. Těch čtyřicet dnů před začátkem jara bývá skutečně kritických. Křesťanství vědělo moc dobře, kdy nasadit dobu postní,
tedy meditaci o smrti a lidské konečnosti. Prach jsi a v prach se obrátíš. Sedl jsem si pietně v Praze na autobus a projel si křížovou cestu Bohumila Hrabala. Takhle cestoval každý den starý a špatně chodící světově známý spisovatel za svými kočkami do nedalekého Kerska, chatové osady, známé nejvíc z Menzelova filmu Slavnosti sněženek. Vozil s sebou plátky tlačenky a čtvrtky grilovaných kuřat pro svůj zvířecí národ. Z prázdného pražského panelákového bytu v pátém patře se došoural na Palmovku a za hodinu byl už mezi svými. Stojím na rozčvachtané cestě před Hrabalovou chatou a snažím se na prosklené verandě zahlédnout spisovatelův stín. Přemýšlím o bezdětném Hrabalově manželství, o té části života, kdy mu umřela žena a tahle citlivá duše zůstala sama uprostřed svých příliš hlučných samot. U Hrabalova hrobu v nedalekém Hradišťku si vzpomenu na svého ex-tchána. Leží v nemocnici už několikátý den v umělém spánku a pere se o život po těžké operaci. Jeho blízcí propadají beznaději a hroutí se do opuštěnosti. Nad hřbitovem je mír, smrt krouží nad živými. Beru si z hrobu jeden kámen. Má tvar srdce, ale je studený a tvrdý.

Po několika dnech dostanu zprávu – umřel kamarád. Je to svinstvo, podlost a krutost. Bylo mu devětačtyřicet a chtělo se mu zrovna hodně žít. Bojoval s rakovinou jako lev. Teď stojím s plačícími ve strašnickém krematoriu. Hrají Dead Can Dance, ale on prostě tančit nemůže. Leží v bedně na oltáři rádoby honosného novodobého chrámu smrti a postupně ze z něho stává jenom vzpomínka. Když zatahují oponu, sleduju skrz slzy jeho matku. Stává se pro mě pro tu chvíli centrem vší bolesti světa. V kapse kabátu nahmatám studený a tvrdý kámen. Vzteky ho stisknu.
Před krematoriem svítí sluníčko a kolem věčného ohně se honí dvě děti. Zapálím si cigaretu, přestože vím, že může zabíjet. Stojím pod pražským nebem na začátku doby postní, smrtí vylekán. Teprve si na její blízkost zvykám. Před jejím pohledem uhýbám. Na začátku doby postní, s baterkama téměř na nule, nervózně hledám startovací kabely.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite