S jakým virulentním zápalem se dnes vrhají často anonymní autoři na tkz. ekonomický neoliberalismus! Nejen na internetu, ale i v londýnských knihkupectvích každoročně přibývá úspěšně prodejných knih jako byla před časem Davida Harveyho Enigma kapitálu nebo nečitelná bichle Kapitál Thomase Piketyho (už i česky) či právě vydané čtivé dílko Nicole Ashoffové Noví proroci kapitálu. V krizí nejpostiženějších státech jižní Evropy se etablovaly neomarxistické a někde i téměř neokomunistické strany, jež likvidují tradiční sociální demokracii. Naopak v ekonomicky úspěšné Anglii (byť i zde musela vláda šetřit) vůdce labouristů se svou rétorikou bohatým brát a chudým dávat, jako by společnost tvořily jen plutokracie a plebs a ne převážně střední vrstva, volby prohrál.
.leninská sémantika
Tyhle knihy a články mají jedno společné. Redukují složitý svět kultury, náboženství, politiky, tržního hospodářství na třídní ekonomické vztahy, popírají svobodu ducha, myšlení a vůle nad materiálním světem na propagandistické pojetí kapitalismu jako základu zla světa. Všechny pojmy v běžném užívání jako - to není fér, to není spravedlivé či zodpovědné dostávají jiný, skrytý a rovnostářský význam. Proto také má jejich leninská sémantika takový vliv. Dávní marxleninisté nabízeli léčbu údajného ontologického zla soukromého majetku buď revolučním, či postupným vyvlastněním společnosti, ti dnešní jsou skromnější, vystačí si s představou vágní sociální spravedlnosti a široce pojaté sociální politiky státu (dotací). O problému vysokého progresivního zdanění, vysokého státního pasivního podílu na hospodářství na rozdíl od svébytné tržní dynamiky či růstu parazitické třídy sociálních pracovníků, politiků a zbytnělé byrokracie cudně mlčí. Svou sžíravou kritiku míří na sociální rozdíly a tržní princip.
Pokud si zachováme zdravý rozum a neztratíme vědomí, že je náš nedokonalý svět reformovatelný, aniž by ztratil svobodu podnikání, může být kritická levicová reflexe užitečná. Nepochybně jsou stamilionové odměny bankéřům, kteří spoluzavinili finanční krizi, neřestné. Banky nesměly zkrachnout a ztráty zaplatili všichni. Už před půl stoletím upozorňoval Milton Friedman, že banky nemají být velké a teprve krize potvrdila, že je nutná náprava. Neméně nechutné jsou platy šéfů polostátních nebo příspěvkových (dotovaných) podniků, často monopolů, jako je u nás ČEZ, státní rezervy, dráhy, televize a podobně. Jeden takový nepodnikatelský správce v Anglii pobírá milion liber měsíčně. V takovém případě jde o evidentní nespravedlnost.
Leckdo by si jistě přál alespoň jednou v životě vydělat nějaký ten milion, leckdo možná i závidí, ale chápu, že představa stamilionů či dokonce miliard hraničí s šílenstvím a je absurdní. Liberální ekonomie však tvrdí, že jsou ti chamtivci podnikatelé užiteční a máme je tolerovat.
Levice nesouhlasí, napadá základní optimistickou víru v užitečnost svobodné ekonomiky, která samozřejmě zvyšuje životní úroveň všech, jak to vyjádřil Winston Churchill: „Neřest kapitalismu – nerovnoměrné zvyšování bohatství; ctnost socialismu – rovnoměrné rozdělení bídy.“
Dnes tvrdí svorně všichni kritici, že to už dávno neplatí, rostoucí astronomické bohatství nejbohatších 1- 2 procenta nezvedá všeobecnou životní úroveň, vytváří pouze neproduktivní dědičnou rentierskou třídu a nejnižší vrstva 10-15 procent obyvatel stále chudne a platy nižší střední vrstvy, dalších 30-40 procent společnosti celá desetiletí stagnují. Příliv, jak se říkávalo, který měl zvednout všechny lodě, malé i velké, se neobjevil.
.trh není všelék
Žasnu, jak může být tak primitivní chyba tak všeobecně těmito autory sdílená. Symptom popletený s příčinou.To globalní liberalizace trhu – technologická a obchodní invence se stamiliony zákazníky přináší miliardové zisky, žádnému kapitalistovi v 19. století se o něčem takovém ani nesnilo. Američanům se dnes daří vytvářet mezinárodní firmy ve velkém a samozřejmě ohromný zisk vydělaný mimo národní hospodářství, plyne domů, ať již ho utratí jakkoli. Rentierskou třídu do jisté míry sice vytváří, nezapomínejme však, jak dokáží děti rozfofrovat zděděný majetek. I miliardáři vznikají a zanikají se závratnou rychlostí. Z pětadvaceti největších firem světa zůstaly za pětadvacet let jen čtyři a mimochodem největší firma na světě je jihokorejský Samsung. Takhle funguje konstruktivní destrukce.
Rozšíříme-li pohled na celý svět, vidíme, že globalizace naopak potvrdila, že úspěšní podnikatelé s pracovitými a levnějšími Aziaty táhnou nahoru životní úroveň všech – Korea, Japonsko, Čína, Indie jsou toho dokladem. Odhadem snad už dvě miliardy lidí netrpí hladem, za to miliarda obezitou.
Odneslo to, samozřejmě, západní dělnictvo, na které se tak rádi ve svém antikapitalismu odvolávají levicoví dogmatici. Outsourcing a zavádění efektivnější logistiky i automatizace včetně levnějších přistěhovalců stále snižuje ve vyspělých zemích nabídku i špatně placené manuální práce. V bohaté společnosti přibývá bezdomovců, často mladých. Mizerné školy a rozbité rodiny tragicky postihují mladíky, kteří ztratili prestiž svalů i prestiž ochránce a živitele rodiny. Podléhají drogám, kriminalitě, lichvářům a zaplňují věznice. O pořádnou holku často ani nezavadí a dívky si i v chudinských ghettech vedou podstatně lépe, ač často trpí násilím a samy se starají o děti. Americký sen, že má každý příležitost, stačí se jen snažit, přečíst si nějakou příručku, tvrdě pracovat, najít si na internetu konexe a dohonit vzdělání ve večerní škole, tvrdí Ashoffová, se zhroutil.
Nezhroutil, byl to vždy jen mýtus, vytvořil ale dynamickou bohatou společnost. Co se však dnes hroutí, je náboženství, jež umožňuje vytrvat v nepřízni osudu, posiluje rodinu a vytváří solidární společenství, nikoli závislost na finanční pomoci státu. V jedné věci mají ti kritici pravdu, ačkoli nechápou duševní podstatu bídy. Tržní mechanismus není všelék, měli by ale vědět, že tam, kde nefunguje, selhává i sociální stát.
.leninská sémantika
Tyhle knihy a články mají jedno společné. Redukují složitý svět kultury, náboženství, politiky, tržního hospodářství na třídní ekonomické vztahy, popírají svobodu ducha, myšlení a vůle nad materiálním světem na propagandistické pojetí kapitalismu jako základu zla světa. Všechny pojmy v běžném užívání jako - to není fér, to není spravedlivé či zodpovědné dostávají jiný, skrytý a rovnostářský význam. Proto také má jejich leninská sémantika takový vliv. Dávní marxleninisté nabízeli léčbu údajného ontologického zla soukromého majetku buď revolučním, či postupným vyvlastněním společnosti, ti dnešní jsou skromnější, vystačí si s představou vágní sociální spravedlnosti a široce pojaté sociální politiky státu (dotací). O problému vysokého progresivního zdanění, vysokého státního pasivního podílu na hospodářství na rozdíl od svébytné tržní dynamiky či růstu parazitické třídy sociálních pracovníků, politiků a zbytnělé byrokracie cudně mlčí. Svou sžíravou kritiku míří na sociální rozdíly a tržní princip.
Pokud si zachováme zdravý rozum a neztratíme vědomí, že je náš nedokonalý svět reformovatelný, aniž by ztratil svobodu podnikání, může být kritická levicová reflexe užitečná. Nepochybně jsou stamilionové odměny bankéřům, kteří spoluzavinili finanční krizi, neřestné. Banky nesměly zkrachnout a ztráty zaplatili všichni. Už před půl stoletím upozorňoval Milton Friedman, že banky nemají být velké a teprve krize potvrdila, že je nutná náprava. Neméně nechutné jsou platy šéfů polostátních nebo příspěvkových (dotovaných) podniků, často monopolů, jako je u nás ČEZ, státní rezervy, dráhy, televize a podobně. Jeden takový nepodnikatelský správce v Anglii pobírá milion liber měsíčně. V takovém případě jde o evidentní nespravedlnost.
Leckdo by si jistě přál alespoň jednou v životě vydělat nějaký ten milion, leckdo možná i závidí, ale chápu, že představa stamilionů či dokonce miliard hraničí s šílenstvím a je absurdní. Liberální ekonomie však tvrdí, že jsou ti chamtivci podnikatelé užiteční a máme je tolerovat.
Levice nesouhlasí, napadá základní optimistickou víru v užitečnost svobodné ekonomiky, která samozřejmě zvyšuje životní úroveň všech, jak to vyjádřil Winston Churchill: „Neřest kapitalismu – nerovnoměrné zvyšování bohatství; ctnost socialismu – rovnoměrné rozdělení bídy.“
Dnes tvrdí svorně všichni kritici, že to už dávno neplatí, rostoucí astronomické bohatství nejbohatších 1- 2 procenta nezvedá všeobecnou životní úroveň, vytváří pouze neproduktivní dědičnou rentierskou třídu a nejnižší vrstva 10-15 procent obyvatel stále chudne a platy nižší střední vrstvy, dalších 30-40 procent společnosti celá desetiletí stagnují. Příliv, jak se říkávalo, který měl zvednout všechny lodě, malé i velké, se neobjevil.
.trh není všelék
Žasnu, jak může být tak primitivní chyba tak všeobecně těmito autory sdílená. Symptom popletený s příčinou.To globalní liberalizace trhu – technologická a obchodní invence se stamiliony zákazníky přináší miliardové zisky, žádnému kapitalistovi v 19. století se o něčem takovém ani nesnilo. Američanům se dnes daří vytvářet mezinárodní firmy ve velkém a samozřejmě ohromný zisk vydělaný mimo národní hospodářství, plyne domů, ať již ho utratí jakkoli. Rentierskou třídu do jisté míry sice vytváří, nezapomínejme však, jak dokáží děti rozfofrovat zděděný majetek. I miliardáři vznikají a zanikají se závratnou rychlostí. Z pětadvaceti největších firem světa zůstaly za pětadvacet let jen čtyři a mimochodem největší firma na světě je jihokorejský Samsung. Takhle funguje konstruktivní destrukce.
Rozšíříme-li pohled na celý svět, vidíme, že globalizace naopak potvrdila, že úspěšní podnikatelé s pracovitými a levnějšími Aziaty táhnou nahoru životní úroveň všech – Korea, Japonsko, Čína, Indie jsou toho dokladem. Odhadem snad už dvě miliardy lidí netrpí hladem, za to miliarda obezitou.
Odneslo to, samozřejmě, západní dělnictvo, na které se tak rádi ve svém antikapitalismu odvolávají levicoví dogmatici. Outsourcing a zavádění efektivnější logistiky i automatizace včetně levnějších přistěhovalců stále snižuje ve vyspělých zemích nabídku i špatně placené manuální práce. V bohaté společnosti přibývá bezdomovců, často mladých. Mizerné školy a rozbité rodiny tragicky postihují mladíky, kteří ztratili prestiž svalů i prestiž ochránce a živitele rodiny. Podléhají drogám, kriminalitě, lichvářům a zaplňují věznice. O pořádnou holku často ani nezavadí a dívky si i v chudinských ghettech vedou podstatně lépe, ač často trpí násilím a samy se starají o děti. Americký sen, že má každý příležitost, stačí se jen snažit, přečíst si nějakou příručku, tvrdě pracovat, najít si na internetu konexe a dohonit vzdělání ve večerní škole, tvrdí Ashoffová, se zhroutil.
Nezhroutil, byl to vždy jen mýtus, vytvořil ale dynamickou bohatou společnost. Co se však dnes hroutí, je náboženství, jež umožňuje vytrvat v nepřízni osudu, posiluje rodinu a vytváří solidární společenství, nikoli závislost na finanční pomoci státu. V jedné věci mají ti kritici pravdu, ačkoli nechápou duševní podstatu bídy. Tržní mechanismus není všelék, měli by ale vědět, že tam, kde nefunguje, selhává i sociální stát.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.