Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Praha Tomáša Weissa

.tomáš Weiss .časopis .komentáre

Praha je čím dál větší. Jako správné velkoměsto se roztahuje do délky, do výšky i do podzemí. Brzy v

Praha je čím dál větší. Jako správné velkoměsto se roztahuje do délky, do výšky i do podzemí. Brzy v ní bude bydlet dva milióny lidí. Hurá!!

Čím dál víc je i těch, kteří tady s námi žijí taky, ale bydlí, kde se dá. V chodbách poblíž potrubí dálkového vytápění, v odstavených vagónech na nádraží, v chatrném přístřešku v příměstském lesíku. Bezdomovci, klošárdi, houmlesáci, bezďové, santusáci, vágusové, vagabundi.
Žijeme spolu ve městě. My a oni. Oni: ti na první pohled viditelní: otrhaní, špinaví, posedávající s krabicí levného vína podle ročního období někde u metra Anděl, na Národní, či v parcích kolem Hlavního nádraží. Když kolem nich procházíme se svým univerzálně civilizovaným zevnějškem, zdá se nám jejich osud velmi vzdálený. Jenže ty příběhy jsou někdy strašidelně strmé klouzačky. Stačí málo, jedna blbost, pár nepříjemností a už se člověk veze.

Jsou lidé a organizace, kteří se o městské bezdomovce snaží postarat. Jídlo, hygiena, přespání. Na Vltavě dokonce kotví botel – bezdomovecká ubytovna. V krutých mrazech je naštěstí ochoten pomoct i magistrát – byly zimy, kdy na Letenské pláni vyrostly vyhřívané vojenské stany pro lidi bez přístřeší. A jak se chová k bezdomovcům pražský chodec? Záleží na tom, jaký je chodec člověk, jestli má na rozdávání nebo jakou má zrovna náladu. Abych byl konkrétní a neschovával se, nabízím jednoduchý manuál, jak z Weisse dostat drobáky nebo cigáro. Mám raději veterány ulic než omladinu. Bližší je mi klidné pasivní vyčkávání bez nátlakových prvků než aktivní žebrota, kdy je mi zastoupena cesta. Báchorky o ujetých vlacích a ztracených dokladech mi spolehlivě zavřou peněženku a zatvrdí srdce. Pochybnostem typu „co když je to pravda“ jsem se už definitivně odnaučil. Nefunguje na mě ani prodávání Nového prostoru. Nějak si nechci kupovat něco, s čím pak nevím, co udělat, i když je to pro dobrou věc. Někteří Pražané se snaží bezdomovce vychovávat – říkají jim, ať zkusí někde pracovat, dávají jim místo peněz stravenky nebo jablko, případně si neodpustí pár vět o tom, že ty peníze nejsou na cigarety nebo alkohol. Takové řeči nevedu, na ulici nepatří. Přiznání závěrem: většinou bezdomovce nevnímám. Naštěstí jsou v Praze i tací, co dokáží i něco praktičtějšího, než jen soucítit a dát drobné do nastavené čepice.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite