Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Co čeká Británii po volbách

.alexander Tomský .časopis .klub

Nepředvídané a pro celý komentariát až na jednu výjimku z The Daily Telegraph šokující bylo vítězství nepopulárního britského premiéra a konzervativní strany.

Všichni očekávali menšinovou socialistickou vládu (labour) s podporou ještě levicovějších skotských nacionalistů. A spletli se nejen průzkumy veřejného mínění, ale dokonce i neomylní sázkaři. David Cameron získal absolutní parlamentní většinu (12 hlasů). S křížkem po funuse už taky víme proč. V porovnání se svým netelegenním neanglicky působícm labouristickým protějškem Ed Milibandem vypadal aristokraticky, státnicky a o přece jen věrohodněji. Ekonomika navzdory škrtům státního rozpočtu nabrala vzestupnou ve stagnující Evropě nevídanou tendenci (2, 8% HDP) a skotští nacionalisté v poslední chvíli před volbami vyděsili i nekonzervativní anglické voliče. Nepokrytě a euforicky totiž hlásili povolební taktickou podporu socialistům výměnou za ústupky ve věci skotské samostatnosti. Lidově řečeno, chystali se vydírat Anglii.

.nemožný úkol
Vyvolali tak prudkou reakci anglického patriotismu, která téměř zdecimovala potenciální zrádce - labouristy, kteří získali téměř o sto mandátů méně než toryové. Nejlépe je ale monumentální posun voličů vidět na výsledku anglické národní strany (UKIP), ta si udržela nečekaně svých 13% voličů (3, 9 milonů), o nichž se soudí, že budou v generálních většinových volbách (tak jako minule) volit takticky mezi dvěma hlavními stranami a svůj hlas nezahodí. A zahodili! Možná odebrali konzervativcům dvě třetiny hlasů a přesto je, jak se předpokládalo, nepoložili. Tak mohutný byl odliv voličů nešťastného Milibanda.
Cameron nepochybně prokázal velkou politickou zdatnost, měl ovšem slabšího na opatrnický anglický gust příliš levicového (rozhazovačného) protivníka, ale nakonec mu vítězství přihráli skotští nacionalisté. Ti ovšem vyhráli doma díky nepoměrnému volebnímu systému drtivě (získali 56 z 59 mandátů) a zadělali staronové vládě na existenční problém, jak udržet jednotu Spojeného království. Těžký, přetěžký, ne-li nemožný úkol. Ještě nikdy od jeho vzniku (1707) nebyly oba národy tak politicky rozdělené. Skotský plebiscit v září nacionalisté sice celkem významně prohráli (55:45), ale anglický antagonismus, který teď vyvolali, jim nahrává. Anglické dilema zní: nač vytvářet složitou federaci s anglickým a federálním parlamentem, jestliže ji skotská reprezentace stejně nechce a neuzná. Nač poskytovat Skotům větší fiskální autonomii, když jim záleží neméně na zahraniční politice, reprezentaci v EU a žádají odchod nukleárních ponorek ze svého území. Pakliže Cameron ve Westminsteru vyloučí Skoty z hlasování o anglických záležitostech, uspokojí sice anglické vlastence, ale politické rozkol tím jen posílí. Pokud se pokusí Skoty uplatit, roztrpčí Angličany. Skotští národovci udělají v britském parlamentu všechno, aby antagonismus mezi oběma národy posilovali. Babo raď! Jediná naděje, nechat socialistické nacionalisty ve Skotsku hospodařit zcela po svém, aby se znemožnili. I v tomto případě však jejich touha po nezávislosti všechno zastiňuje a většina Angličanů se domnívá, že je politická rozluka dvou národů jen otázkou času. Pro setrvání Skotska v Británii hlasovali důchodci, u Skotů pod padesát let byla většina pro samostatnost. Anglické světové imperium se rozpadlo v důsledku válečného oslabení, anglické domácí impérium se rozpadá v důsledku oslabení státu Evropskou unií.

.jak na unijního molocha
Druhý existenční problém bude referendum o setrvání či odchodu Británie z Evropské unie. Cameron jistě není evropský federalista, ti v zemi téměř neexistují (chtít aby se tisíciletá Anglie stala regionem evropského státu hraničí z velezradou), ale plebiscit přislíbil především z taktických důvodů, aby vzal vítr z plachet UKIP, která by za normálních okolností konzervativcům výhrát volby znemožnila. Svou ostrou kritikou Unie, jež trumfla i největší euroskeptiky, rozdělil euroskeptickou většinu na pragmatiky a tvrdé anti-unijní jádro. Angličané, jak ukázaly ostatně i volby, jsou pragmatici, s Unií, tak jak vypadá dnes, sice naprostá většina nesouhlasí, ale tvrdí-li premiér, že vyjedná pro Anglii lepší podmínky a pokusí se jí zreformovat, aby se stala minimalistickou organizací, pouhým paktem národních států, spolupracujících svobodně a zároveň si konkurujících ve společném hospodářském prostoru, tak proč mu nedat šanci?
Prosadit takový ideál samozřejmě nelze. Unijní byrokratický moloch a parlament je pro kariérní evropské politiky nesmírně výhodný, ovšem stojí a padá na ideologii integrace. Federalisté si nemohou dovolit dokonce ani odchod malého Řecka z eurozóny, jak varoval nedávno prezident Komise Jean Claude Juncker, natož Británie, druhé nejlidnatější a největší ekonomiky v Evropě, byť ji považují za obtížného a nesnesitelného člena, ne-li za člena polovičního. Udělají všechno, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Principu stále těsnější Unie a volného pohybu osob se nikdy nevzdají, ale na základě fiktivní subsidiarity umožní Cameronovi, posílenému volebním vítězstvím, vyjednat celý balík dílčích změn a výjimek, které i oni mohou považovat za užitečnou úlitbu vlastním euroskeptikům. Mnohé záležitosti se dají obejít. Takzvanou sociální turistiku, čili volný pohyb chudých evropských migrantů, kteří dělají Angličanům starosti, lze například brzdit omezením sociálního a zdravotního pojištění, na které bohatší státy rády kývnou. Změna unijních smluv nepřipadá v úvahu (Unie se děsí svých voličů), ale přislibit změny v budoucím eventuelním přijetí nových členů, je bezbolestné.
Pokud se Cameronovi podaří vyjednat ústupky rychle, prosadit referendum už v příštím roce, a zamezit Skotům, aby v místních volbách (2017) nemohli uspořádat svůj separátní plebiscit o Unii, má vítězství v kapse. Mnoho Angličanů se také obává, že by v případě Brexitu měli ztížený přístup na společný trh.
Ideál evropského státu je už dávno mrtev, ale zuřivé evropské nacionální strany, jež Unie vyvolala v život, nemluvě o ruské hrozbě, udržují nešťastný projekt v chod  

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite