Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Cameronova cesta k politickému fiasku

.alexander Tomský .časopis .klub

Před týdnem požádal britský premiér David Cameron královnu o rozpuštění parlamentu a zahájil tak pětitýdenní předvolební kampaň.

Alžběta II. samozřejmě nerozhoduje, ale poprvé v dějinách nerozhodl o vypsání voleb ani předseda vlády. Podle zákona z roku 2011 se volby konají po pěti letech první májový čtvrtek a dolní sněmovna se uzavře dvacet čtyři pracovní dny před osudným datem. Hra na formálně absolutní monarchii však musí pokračovat. Prestiž monarchie je nepominutelná.

.úspěch Davida Camerona
Vůdce konzervativců musí mít z nadcházejícího klání, byť volební kampaň v méně zavilé podobě probíhá už od poloviny volebního cyklu, velice špatný pocit. I v Anglii tak jako v celé Evropě, snad s výjimkou Německa, jsou hlavní středové strany pravice a levice v těžké krizi. Prestiž unijních politiků upadá. Ačkoli jsou národní státy stále ještě pro kariéru politiků záležitostí bytí a nebytí, nejméně o polovině legislativy už dávno nerozhodují. Politici mainstreamu proto hrají s voliči šarádu a tváří se, jako by stále ještě zastupovali suverénní stát a volby rozhodovaly o jeho směřování. Ovšem ani voliči ve svém znechucení nad bezmocnými politiky na tom nejsou nijak lépe. Rozhodnout sice mohou, protože evropská federace stále ještě neexistuje, museli by mít ale odvahu radikálně vystoupit proti Unii a na to zatím ani ve vzbouřeném Řecku nemají žaludek. Přesto však euroskepse výrazně ovlivňuje politickou mapu západní Evropy. Na jihu útočí nová skrytě nacionalistická levice proti německé politice vyrovnaného rozpočtu a unijnímu kapitalismu, na severu napadá nová ekonomicky liberální nacionální pravice na mainstream hlavně za neomezovanou imigraci a naopak kritizuje socialisticky-byrokratickou vládu Unie. Někde uprostřed se nachází hybridní Francie, kde euroskeptická opozice vykazuje národně socialistické fašistoidní rysy. A tak jako je na jihu hlavně oslabena socdemokracie, na severu Evropy se tříští pravice a oslabené konzervativně liberální strany se proti antifederalistům dokonce občas spojí se středovou levicí (Německo, Švédsko).
Cameron sice také vytvořil koalici s malou levicovou stranou a mnozí mu to na pravici neodpustili. S nejvyšším počtem poslanců však neměl jinou možnost, vyhrál, byť nedostatečně. Vláda, naopak, prohrála a bylo pro voliče nemyslitelné, kdyby s nějakou ubohou menšinou vládla dál. Tradiční dvě strany, historické rozlišení na vládu a opozici, třídní, téměř kmenová loajalita a většinový volební systém, v němž lidé volí premiéra a vládu čili předem definovatelný směr, nikoli zmatený koaliční poměr, kde si menšinový partner vynutí kompromis, taková tradice považuje koaliční vládu v nejlepším případě za odpornou nezbytnost. Většinové volby doposud v Anglii úspěšně zajišťovaly pravo-levé rozdělení společnosti na dvě velké strany a ani fragmentace levice a pravice by neškodila, pokud by bylo evidentní, kdo s kým vytvoří koalici. Menší strany ale získají jen výjimečně pár poslanců, a tak značný odliv (9 -12 procent) umanuté pravice k nacionální straně nezávislosti (UKIP) v obvodech s nedostatečnou převahou konzervatistů způsobí volbu labouristů. Těm nahrává také třídní nenávist, která vede voliče liberální strany k taktizování tam, kde se rozhoduje mezi konzervativním a labouristickým kandidátem. Ostatně ji nemohou odpustit ideologickou zradu. V průzkumech už dlouhodobě propadá a neudrží zřejmě ani polovinu svých poslanců (57).
Cameron se obratně proti UKIP vymezil ostrou kritikou Unie, slibem referenda o vystoupení a úspěšně rozdělil euroskeptickou většinu na nekompromisní jádro a pragmatiky, kteří mu dávají šanci, aby se pokusil Unii zreformovat na pouhou ekonomickou spolupráci národních států. Neméně rafinovaně se stylizuje do pomyslného paradoxního středu. Hájí neefektivní státní zdravotnictví, vysoké důchody i sociální stát a chlubí se, že opatrná redukce státního rozpočtu a včasná  monetární expanze (prudká devalvace) měly na rozdíl od deflační politiky eurozóny úspěch a teprve teď, když se Anglie vyšplhala na sám vrchol ekonomicky nejsilnějších zemí (G7) s 3 procentním růstem HDP a nejnižší nezaměstnaností, jakou kdy měla (5, 8 procenta), bude moci postupně do roku 2019 likvidovat rozpočtový deficit (5,5 procenta) a dokonce snížit podíl státu ze 45 procent HDP na nevídaných 35 procent, jež by zajistil růst i sociální výdaje. Navzdory kritice monetární politiky, která ji má za dočasný úspěch a poukazuje na bídnou produktivitu, špatnou bilanci běžného účtu a nízký předkrizový medián reálných mezd, považuje většina obyvatel hospodaření státu za velký úspěch. Vždyť Anglie poprvé od války trumfla v HDP stagnující Francii a dohání Německo. A nebyla to snad labouristická vláda, která zvyšovala deficit až na závratných 11 procent HDP?

.vláda levice na dosah
V ocenění ekonomické kompetence tak Cameron suveréně vede nad svým labouristickým rivalem Ed Milibandem. Ten politiku razantnějších škrtů ve státním provozu ovšem odmítá, ale vyšší zdanění bohatých navrhuje jen malé. Trest za nemovitost v ceně od dvou milionů liber nahoru má být ve výši 3 000 liber ročně a horní sazbu daně hodlá zvýšit jen o pět procent, na padesát. Ví, že musí kapitalistickou krávu dojit opatrně, jinak si mnohé voliče odradí. I populistické dárky jako nevelké zvýšení minimální mzdy, zmražení cen energií domácnostem na dva roky, školky zadarmo, levné bydlení pro mladé páry jsou jen úlitbou klanu, tak jako rétorické výpady proti zaměstnavatelům načerno nebo neplacení za přesčasy. Pro svůj netelegenický zjev, nemotorné chování a chabý projev je značně neoblíbený i u svých voličů. A přesto má vládu na dosah. Systém rozdělenou pravici diskriminuje. Koaličního partnera Cameron ztratil a jedenáctiprocentní náskok na vytvoření samostatné vlády nezíská. Obě strany se pohybují okolo pětatřicentní podpory, takže ani Miliband sám vládu nesestaví. Ale ve Skotsku už číhají levicoví nacionalisté, kteří po neúspěchu referenda teď zvýší své zastoupení ze šesti na 40 – 50 křesel a Milibanda, pokud to bude stačit, by rádi vydírali. Menšinová vláda s podporou protibritských Skotů by ovšem vyvolala konstituční krizi.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite