Tedy alespoň dokud byl proces evropské integrace a českého vztahu k němu důležitým tématem veřejné diskuse. Nyní i tuto otázku zastínil všudypřítomný boj proti korupci a krádežím. Pro ty z nás, kteří se těžko smiřují s představou, že každý Čech je vlastně zloděj a celý národ je tudíž potřeba dříve či později zavřít, však ona otázka zůstává viset ve vzduchu stále, i přes dočasnou „vykloubenost" veřejného diskursu.
A nejde mi ani tak o formulaci toho, co onen národní zájem je. Spíše o to, jak se národní pozice dá ve stále těsněji integrované unii naplňovat. Čeští euroskeptici, ale překvapivě i eurofilové se vždy shodovali v tom, že Česká republika jakési národní zájmy má. A má je tudíž i hájit. Zdálo se, že neshoda dřímá v jejich obsahu. Po letitých zkušenostech z výborů, komisí a rad uvnitř Unie se mi ale zdá, že je to jinak. Konvenční představa naplňování národních zájmů, ať už jsou jakékoli, s podstatou „stále těsnější" EU není příliš slučitelná. Funguje jakási nepřímá úměra: čím je integrace hlubší, tím méně platí pro členy EU běžné pojetí národních zájmů a možností jejich prosazování.
V konvenčním pojetí se zvolená vláda dohodne na své politice vůči zemi X či problému Y a tu pak všichni členové vlády společně prosazují, každý ve svém resortu, diplomaticky zaštítěni ministerstvem zahraničí jako hlavním garantem pozice. V EU je to jinak. Rozhodování se posouvá více na expertní a méně politickou úroveň a zároveň se silně koncentruje dovnitř resortů, nikoli nad ně. Pokud třeba vzniká návrh směrnice Evropské komise o kapitálových požadavích pro banky, pozici k ní navrhuje národní ministerstvo financí a orgán dohledu nad bankami. A v následném složitém procesu vyjednávání už jsou pak často národní experti napřímo v kontaktu se „svými" resortními kolegy z jiných zemí EU a evropských institucí, spíše než s kolegy z jiných ministerstev doma. Koordinační a zastřešující role ministerstva zahraničí významně mizí a tím i logika uplatňování „zastřešující" národní pozice. Koneckonců, ztrácí-li někdo integrací EU nejvíc ze svého smyslu, pak právě resorty zahraničí. Jejich role v procesu tvorby pravidel je spíše symbolická. Tak třeba rozhodnutí o kapitálu pro banky nakonec učiní ministři financí EU (spolu s evropským parlamentem a Komisí, které mají své zájmy), nikoli ministři zahraničí či premiéři a jejich úřady.
Zarytí eurofederalisté jsou tedy trošku neupřímní, když říkají, že lze nekonečně prohlubovat integraci a zároveň naplňovat národní priority. V jednom okamžiku si musíme vybrat jedno či druhé. Koneckonců, v rámci jednotného státu – pro mnohé mety nejvyšší – přece nemá logiku hovořit o „národních zájmech" jednotlivých jeho částí.
.autor je viceguvernér České národní banky.
A nejde mi ani tak o formulaci toho, co onen národní zájem je. Spíše o to, jak se národní pozice dá ve stále těsněji integrované unii naplňovat. Čeští euroskeptici, ale překvapivě i eurofilové se vždy shodovali v tom, že Česká republika jakési národní zájmy má. A má je tudíž i hájit. Zdálo se, že neshoda dřímá v jejich obsahu. Po letitých zkušenostech z výborů, komisí a rad uvnitř Unie se mi ale zdá, že je to jinak. Konvenční představa naplňování národních zájmů, ať už jsou jakékoli, s podstatou „stále těsnější" EU není příliš slučitelná. Funguje jakási nepřímá úměra: čím je integrace hlubší, tím méně platí pro členy EU běžné pojetí národních zájmů a možností jejich prosazování.
V konvenčním pojetí se zvolená vláda dohodne na své politice vůči zemi X či problému Y a tu pak všichni členové vlády společně prosazují, každý ve svém resortu, diplomaticky zaštítěni ministerstvem zahraničí jako hlavním garantem pozice. V EU je to jinak. Rozhodování se posouvá více na expertní a méně politickou úroveň a zároveň se silně koncentruje dovnitř resortů, nikoli nad ně. Pokud třeba vzniká návrh směrnice Evropské komise o kapitálových požadavích pro banky, pozici k ní navrhuje národní ministerstvo financí a orgán dohledu nad bankami. A v následném složitém procesu vyjednávání už jsou pak často národní experti napřímo v kontaktu se „svými" resortními kolegy z jiných zemí EU a evropských institucí, spíše než s kolegy z jiných ministerstev doma. Koordinační a zastřešující role ministerstva zahraničí významně mizí a tím i logika uplatňování „zastřešující" národní pozice. Koneckonců, ztrácí-li někdo integrací EU nejvíc ze svého smyslu, pak právě resorty zahraničí. Jejich role v procesu tvorby pravidel je spíše symbolická. Tak třeba rozhodnutí o kapitálu pro banky nakonec učiní ministři financí EU (spolu s evropským parlamentem a Komisí, které mají své zájmy), nikoli ministři zahraničí či premiéři a jejich úřady.
Zarytí eurofederalisté jsou tedy trošku neupřímní, když říkají, že lze nekonečně prohlubovat integraci a zároveň naplňovat národní priority. V jednom okamžiku si musíme vybrat jedno či druhé. Koneckonců, v rámci jednotného státu – pro mnohé mety nejvyšší – přece nemá logiku hovořit o „národních zájmech" jednotlivých jeho částí.
.autor je viceguvernér České národní banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.