Alain Besancon (1932) je v politologii výjimečný ze dvou důvodů. Dějiny jsou paradox. Dění je svobodné, je ale výsledkem mnoha aktérů a ovlivňuje je kultura, podstatou náboženská (v širším významu kultovní) a jen metafyzika čili teologie umožňuje pochopit dlouhodobé souvislosti. Klíčové události nejsou beze zbytku vysvětlitelné (deterministické), všecko mohlo být jinak, zanechávají ale v přítomnosti hlubokou stopu. Ze zpětného pohledu vidíme, kde se nalézáme, nikoli kam jdeme. Takové je tajemství historie. Vědomí historických souvislostí učinilo z Besancona fascinujícího analytika a důsledného kritika moderních bludů, hlavně podstaty totalitarismu (nacismu, komunismu), islámu, svobody i demokracie.
.cizinci ve vlastní zemi
Komunismus nebyl otrokářský režim, nebyl ani socialistický, byl nihilistický. Otrok má v klasickém pojetí ekonomickou hodnotu majetku, o který je nutno se starat, živit ho, někdy i vzdělávat. Je také člověk a proto může být (navzdory formální podřízenosti) i přítelem svého pána (Aristotéles). Zek, mukl, hodnotu nemá, není majetkem, nýbrž nepřítelem. Totalitní režim přátelství neuznává. Platí to i na celou společnost včetně straníků. Socialismus předpokládá společné vlastnictví, společný zájem a účast. V komunismu je ale hospodářství podřízeno fiktivnímu plánu, ideologické vládě nadřazeného jazyka, falzifikaci pravdy, budování utopie. I vnější svět je popsán falešně, iluzivně jako kapitalismus. Ani vůdci Lenin, Stalin, Mao nejsou svobodní, pohybují se v uzavřeném kruhu vládnoucí ideologie a jakmile kruh poruší (Chruščev, Gorbačov), fiktivní systém se hroutí. Besancon je přirovnává k cizincům/exulantům ve vlastní zemi, s níž vedou neustálý zápas.
Západ žije stále v dosahu francouzské revoluce. Na rozdíl od té anglické a americké, které vyzdvihly politickou a náboženskou svobodu, byl jakobínský teror totalitním rozchodem s dějinami (kult ahistorického rozumu – socha nejvyšší bytosti) a inspiroval od té doby všecky revolucionáře. Revoluce však zanechala i své druhé dědictví, které je v rozporu s politickou a ekonomickou svobodou – rovnostářství, (na rozdíl od Marxova materialismu, umírněnější představa rovnosti demokratických podmínek) a také ateizaci, protože francouzská liberální osvícenská tradice byla libertinská (Liberté, egalité, smilstvo, jak pravil jeden posměváček po zrušení církevních sňatků a zavedení té nové – jediné smlouvy, kterou lze porušit). Židovsko-křesťanské pojetí rovnosti před zákonem nejen politickým, ale i božím, nabylo neomezeného světského významu, jenž nereflektuje vztah k Bohu a pravdě, důstojnost a práva člověka se stávají absolutní, z humanitarismu 19. století vznikl kult jakéhosi „nadkřesťanství,“ (Dostojevskij) a vede k likvidaci/relativizaci přirozené hierarchie autority a nepohodlného diktátu pravdy. Útok na židovského Boha je útokem na lidský svět rozumu a ovšem i na samu existenci hierarchické církve.
Otázka zní, zda rovnostářství a ateismus (laický stát) nejsou dva aspekty budoucího programu demokracie jako takové, které obě angloamerické revoluce jen na čas odložily. Na nedokončenou francouzskou revoluci egalité se odvolávali vzbouření studenti z Berkeley (1965) a Paříže (1968), když protestovali proti poslednímu zbytku autority liberálních profesorů stále ještě vyučujících západní hodnoty. Dnes je ohrožena každá autorita, nejen učitele/žáka, ale lékaře/pacienta či rodiče/dítěte. Snad i proto, že byl aristokrat, Alexis de Tocqueville už v roce 1830 odhalil potlačovatelské sklony liberální demokracie: „Ten dav sobě podobných a rovných lidí, kteří se snaží jen uspokojit svá drobná ordinérní přání, a to zcela stranou od ostatních, jejichž osud jim je lhostejný. Lidský rod jim představují jen jejich děti a přátelé. Když se pohybují mezi svými spoluobčany, nacházejí se vedle nich, nevnímají je, protože existují jen sami pro sebe, postrádají vlast. A nad nimi se vynořuje bezmezná poručnická moc, která si sama klade za úkol zajistit jim péči a bdít nad jejich osudem. Moc absolutní, detailní a shovívavá.“ Demokracie je možná degradující, dodává Besancon, člověk se scvrkává a uzavírá všemu, co je velké a krásné, i když se zlý sen Baudelaira a Nietscheho snad nenaplní. Předvídat na základě historie nelze. Besancon byl jistě inspirován za svého pobytu v Americe 60. let velkým dílem Ericha Voegelina, který poukázal na problém moderní politické gnóze. Tak jako gnostici křesťanského dávnověku, se i ti dnešní domnívají, že znají tajemství dějin a budoucnosti. Magistra historie však učí, že utopii uskutečnit nelze.
.bojovná sekta
A dnes je tu opět velké téma islámu. Akvinský v polovině 13. století věděl, že je islám bojovná sekta, že je hybridním pozdním výtvorem (deformuje starý i nový zákon) a nemá s intuicí přírodních náboženství, které mohou dospět k pravému Bohu, nic společného. Islám se opírá o sílu zbraní, tak jak podotkl budoucí byzantský císař Paleolog, o volbu mezi obrácením nebo smrtí, jako by boží vůle měla zálibu v krvi. Tato víra neoslovuje jediného Boha v láskyplném vztahu jako Otce, zná jen zákonodárnou vůli, a není v ní nic z dějin spásy. Knihy bible i evangelia nejsou v koránu pravdivé, ani předchůdci konečného zjevení. Pravými Ježíšovými žáky jsou muslimové. Mezi koránem a biblí není žádné příbuzenství, islám nezná prostřednictví postupného zjevení a jeho Abrahám, Mojžíš i Ježíš se nacházejí mimo dějiny, teprve Prorok přivádí čas do věčného okamžiku. Abrahám není zakladatel, je sice poslaný, ale jako muslim, není otcem Izraele a křesťanů, islám není abrahámovské náboženství. Ježíš a Maria jsou pouhá homonyma. Tak jako v případě politických věr, Besancon varuje. Křesťané se mýlí, domnívají-li se, že je Bůh Izraele s muslimy sbližuje. Jde o zvláštní monoteistické modlářství.
.cizinci ve vlastní zemi
Komunismus nebyl otrokářský režim, nebyl ani socialistický, byl nihilistický. Otrok má v klasickém pojetí ekonomickou hodnotu majetku, o který je nutno se starat, živit ho, někdy i vzdělávat. Je také člověk a proto může být (navzdory formální podřízenosti) i přítelem svého pána (Aristotéles). Zek, mukl, hodnotu nemá, není majetkem, nýbrž nepřítelem. Totalitní režim přátelství neuznává. Platí to i na celou společnost včetně straníků. Socialismus předpokládá společné vlastnictví, společný zájem a účast. V komunismu je ale hospodářství podřízeno fiktivnímu plánu, ideologické vládě nadřazeného jazyka, falzifikaci pravdy, budování utopie. I vnější svět je popsán falešně, iluzivně jako kapitalismus. Ani vůdci Lenin, Stalin, Mao nejsou svobodní, pohybují se v uzavřeném kruhu vládnoucí ideologie a jakmile kruh poruší (Chruščev, Gorbačov), fiktivní systém se hroutí. Besancon je přirovnává k cizincům/exulantům ve vlastní zemi, s níž vedou neustálý zápas.
Západ žije stále v dosahu francouzské revoluce. Na rozdíl od té anglické a americké, které vyzdvihly politickou a náboženskou svobodu, byl jakobínský teror totalitním rozchodem s dějinami (kult ahistorického rozumu – socha nejvyšší bytosti) a inspiroval od té doby všecky revolucionáře. Revoluce však zanechala i své druhé dědictví, které je v rozporu s politickou a ekonomickou svobodou – rovnostářství, (na rozdíl od Marxova materialismu, umírněnější představa rovnosti demokratických podmínek) a také ateizaci, protože francouzská liberální osvícenská tradice byla libertinská (Liberté, egalité, smilstvo, jak pravil jeden posměváček po zrušení církevních sňatků a zavedení té nové – jediné smlouvy, kterou lze porušit). Židovsko-křesťanské pojetí rovnosti před zákonem nejen politickým, ale i božím, nabylo neomezeného světského významu, jenž nereflektuje vztah k Bohu a pravdě, důstojnost a práva člověka se stávají absolutní, z humanitarismu 19. století vznikl kult jakéhosi „nadkřesťanství,“ (Dostojevskij) a vede k likvidaci/relativizaci přirozené hierarchie autority a nepohodlného diktátu pravdy. Útok na židovského Boha je útokem na lidský svět rozumu a ovšem i na samu existenci hierarchické církve.
Otázka zní, zda rovnostářství a ateismus (laický stát) nejsou dva aspekty budoucího programu demokracie jako takové, které obě angloamerické revoluce jen na čas odložily. Na nedokončenou francouzskou revoluci egalité se odvolávali vzbouření studenti z Berkeley (1965) a Paříže (1968), když protestovali proti poslednímu zbytku autority liberálních profesorů stále ještě vyučujících západní hodnoty. Dnes je ohrožena každá autorita, nejen učitele/žáka, ale lékaře/pacienta či rodiče/dítěte. Snad i proto, že byl aristokrat, Alexis de Tocqueville už v roce 1830 odhalil potlačovatelské sklony liberální demokracie: „Ten dav sobě podobných a rovných lidí, kteří se snaží jen uspokojit svá drobná ordinérní přání, a to zcela stranou od ostatních, jejichž osud jim je lhostejný. Lidský rod jim představují jen jejich děti a přátelé. Když se pohybují mezi svými spoluobčany, nacházejí se vedle nich, nevnímají je, protože existují jen sami pro sebe, postrádají vlast. A nad nimi se vynořuje bezmezná poručnická moc, která si sama klade za úkol zajistit jim péči a bdít nad jejich osudem. Moc absolutní, detailní a shovívavá.“ Demokracie je možná degradující, dodává Besancon, člověk se scvrkává a uzavírá všemu, co je velké a krásné, i když se zlý sen Baudelaira a Nietscheho snad nenaplní. Předvídat na základě historie nelze. Besancon byl jistě inspirován za svého pobytu v Americe 60. let velkým dílem Ericha Voegelina, který poukázal na problém moderní politické gnóze. Tak jako gnostici křesťanského dávnověku, se i ti dnešní domnívají, že znají tajemství dějin a budoucnosti. Magistra historie však učí, že utopii uskutečnit nelze.
.bojovná sekta
A dnes je tu opět velké téma islámu. Akvinský v polovině 13. století věděl, že je islám bojovná sekta, že je hybridním pozdním výtvorem (deformuje starý i nový zákon) a nemá s intuicí přírodních náboženství, které mohou dospět k pravému Bohu, nic společného. Islám se opírá o sílu zbraní, tak jak podotkl budoucí byzantský císař Paleolog, o volbu mezi obrácením nebo smrtí, jako by boží vůle měla zálibu v krvi. Tato víra neoslovuje jediného Boha v láskyplném vztahu jako Otce, zná jen zákonodárnou vůli, a není v ní nic z dějin spásy. Knihy bible i evangelia nejsou v koránu pravdivé, ani předchůdci konečného zjevení. Pravými Ježíšovými žáky jsou muslimové. Mezi koránem a biblí není žádné příbuzenství, islám nezná prostřednictví postupného zjevení a jeho Abrahám, Mojžíš i Ježíš se nacházejí mimo dějiny, teprve Prorok přivádí čas do věčného okamžiku. Abrahám není zakladatel, je sice poslaný, ale jako muslim, není otcem Izraele a křesťanů, islám není abrahámovské náboženství. Ježíš a Maria jsou pouhá homonyma. Tak jako v případě politických věr, Besancon varuje. Křesťané se mýlí, domnívají-li se, že je Bůh Izraele s muslimy sbližuje. Jde o zvláštní monoteistické modlářství.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.