Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

De Gaulle by nedopustil rozšíření EU

.václav Klaus .časopis .klub

S trochou sebekritiky se přiznávám, že nijak intenzivně nesleduji francouzskou společensko-vědní literaturu. Částečně proto, že jsem se nikdy pořádně neučil francouzštinu a překladem se mnohé ztrácí. Částečně proto, že považuji francouzské společensko-vědní myšlení – přinejmenším od dob Francouzské revoluce v konci 18. století (konec konců, už i před ní byl merkantilista Colbert a colbertismus něco jiného než Adam Smith) – za prapříčinu dnešních problémů Evropy.

Je to vlastně pořád stejné. Pořád chtějí jistí lidé Evropu homogenizovat a unifikovat. Pierre Manent ve své knize Democracy Without Nations? cituje čtvrttisíciletí stará slova Jean-Jacque Rousseaua: „Dnes už není nic takového jako Francouz, Němec, Španěl nebo dokonce Angličan – jsou jen Evropané. Všichni mají stejné chutě, záliby, zvyky.“ Tento citát mi ukázal, jaké mám neznalosti! Jak je vidět, francouzští intelektuálové už i v éře Ludvíka XV. uvažovali stejně, jako v současnosti vidí Evropu Jacques Delors a jeho následovníci.
S výjimkou unikátního příspěvku Frédérica Bastiata jsem nebyl výrazně ovlivněn ani francouzskou ekonomickou literaturou. O nic lepší pocit jsem v posledním čtvrtstoletí neměl ani z francouzských politiků. S o to větší radostí jsem četl Manentovu knihu, přeloženou do angličtiny. Manentova kniha má tři části, pojednávající o smyslu národů, demokracii bez národů a otázce, co je to národ.
Ve všech těchto třech případech nevím, zda překládat anglické „nation“ jako národ či jako národní stát, myslím – z celkového kontextu knihy – že spíše platí to druhé. Manent ve svém úvodu říká, že se v knize zabývá „erozí – ne-li likvidací – politické formy, která v Evropě po staletí chránila člověka. Zabývám se the nation“. Říká-li toto, je evidentní, že se zabývá „politickou formou“  čili národním státem. A dodává, že tato „politická forma není lehkým převlečníkem, který je možné kdykoli svléknout nebo obléknout“.
Manent obhajuje národní stát, toto „politické těleso“, oproti vizi „sjednoceného světa“, která nechce vzít na vědomí jakékoli „kolektivní diference“. V tomto smyslu nepřijímá „americkou politiku globální demokratizace“ a je zděšen z toho, jak rychle „byl v Evropě ztracen smysl a význam demokratického národního státu“. Velký moment obratu vidí v roce 1968 – kdy byl – „ve jménu demokracie zásadně zpochybněn suverénní národní stát“. Od té chvíle se „demokracie aktivně a agresivně obrací proti státu“, a tím ho delegitimizuje.
Stačí uvádět jeho teze a zajímavé formulace. „Městský stát ve starém Řecku a národní stát v moderní Evropě jsou jediné politické formy, které byly schopné – ve svých demokratických obdobích – spojit civilizaci a svobodu.“ Bez těchto dvou uspořádání byly různé civilizace, ale bez svobody. Dnešek Manent hodnotí tak, že je „stát méně a méně suverénní a vlády méně a méně reprezentativní“. Příčinou je „Evropa, respektive konstrukce Evropy“ čili prohlubování evropské unifikace; a vznik a převládnutí státu blahobytu.
Výsledkem je, že se „vrátila doba osvíceného despotismu“, neboť „procedurální demokracie zbavila demokracii jejího původního smyslu“. „Když je národní stát oslaben, rámec, ve kterém demokracie funguje, je také oslaben“. Proto chce Manent o národním státu „uvažovat v politickém smyslu, nejen jako o kulturní identitě“.
To podle Manenta dnes lidé nedělají. Místo toho, aby přemýšleli o národním státu, „většina politologů studuje nacionalismus s nadějí, že se tím dostávají k samotné podstatě národa a státu“, což je velmi přesný postřeh. Stát není těmito lidmi chápán jako racionální politická forma a proto není hájen.
To všechno jsou velmi ostré a obohacující formulace. Mám přesto některé otázky: Manent říká, že přes všechno to, čeho jsme svědky, „naše národní státy zde ještě nějakou dobu zůstanou“. Tvrdí to i přes to, že současně dodává, že tyto státy „budou jen stíny toho, čím byly dříve“. Jsou tyto dva výroky kompatibilní? Respektive bude možné tyto „stíny“ ještě považovat za státy? Nebudou to už pouhé regióny či provincie? Zaslouží si ještě název stát?
Po druhé, na mnoha stránkách své knihy se zabývá náboženstvím, nejen křesťanstvím, ale i islámem a židovstvím, a nejen to. Mimořádně silně zdůrazňuje historickou roli křesťanských králů. „Evropské národy vznikly jako produkt poslušnosti ke křesťanským králům.“ Ti vytvořili na určitém prostoru nezbytnou formální jednotu. To způsobilo, že se Evropa přestala organizovat na bázi měst nebo impérií – na rozdíl od zbytku světa. To je zajímavá teze.
Po třetí, Manent zásadně odmítá dnešní proces evropského rozšiřování (myšleno rozšiřování EU) a probíhající vývoj hodnotí jako „slepý proces nekonečné extenze“. Proto obhajuje „první Evropu“, „malou Evropu“ (původních šesti zemí), neboť jedině tato úzká „komunita měla společný cíl“. Obává se proto, že jsme se v Evropě dostali do „nemožné situace“, a ví, že jsme se do ní dostali sami. Myslí si, že by to de Gaulle a Adenauer nikdy nedopustili. To je pro mne inspirativní pohled. Já jsem vždy vítal „rozšiřování“ EU, protože jsem si myslel, že není slučitelné s „prohlubováním“, které nechci. Francouzi, jako „founding fathers“, to logicky vidí jinak. Vede mne to k opačné úvaze: Měli jsme vlastně někdy šanci, že nás do té jejich „malé Evropy“ nevezmou?
Po čtvrté, osvícenství způsobilo „prvotní homogenizaci Evropy“, říká Manent, a tím i začátek oslabování národních států. Francouzská revoluce a napoleonské války v tom usilovně pokračovaly dále, ale „díky neúspěchu napoleonských válek partikularity posílily, a to způsobilo, že byly evropské státy znovuzrozeny“. Přestaly být státy v pasivním smyslu, začaly znovu „chtít existovat jako národní státy“.
To je výzva do budoucnosti. Může vzniknout nějaký nový mechanismus, který by k tomu evropské národní státy mohl dnes motivovat? Jaká tragédie musí nastat? Co musí selhat? Dnešní, pro mnohé z nás zcela evidentní selhání EU asi nestačí. Jak velké by toto selhání muselo být, aby to lidi v Evropě probudilo? Můžeme se toho dožít? Na to Pierre Manent neodpovídá, ale jeho kniha k tomu poskytuje spoustu podnětných myšlenek. Václav Klaus/
Narodil sa v roku 1941 v Prahe. Pracoval na Ekonomickom ústave Československej akadémie vied, v Štátnej banke československej a Prognostickom ústave. Po roku 1989 vstúpil do politiky, najskôr ako politik Občianskeho fóra, neskôr ako zakladateľ a líder ODS. Bol ministrom financií, jedným z hlavných stratégov ekonomickej reformy a rozdelenia Česko-Slovenska, českým premiérom a prezidentom republiky. Dnes spolupracuje s americkým CATO Institute a vedie Institut Václava Klause. Napísal viacero kníh, publikovaný text vyšiel v českej revue Kontexty. Je ženatý, jeho manželka Lívia je veľvyslankyňou ČR na Slovensku.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite