Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Omyl Chistophera Clarka

.alexander Tomský .časopis .klub

Kniha profesora Christophera Clarka Náměsíčníci je typicky absurdním příkladem revizionismu pravd známých a dávno intelektuálně ověřených.

Nejenom, že zastínila práce historiků, rovněž vydaných k strašlivému výročí (Norman Stone: WWI, Max Hastings: Katastrofa, et al). Dnes, tak jako v umění, se cení originalita, jakkoli absurdní. Pravdy známé a ověřené jsou pro média nudné a jejich zpochybňování je na výsost výdělečné.
Podle Clarka válku způsobila především politická imperiální rivalita a vzájemné zápolení evropských mocností (Trojdohoda vs. Trojspolek 1907) a jejich zaslepenost. Všichni totiž náměsíčně, nepoučení krvavou americkou občanskou válkou, věřili, že ta v Evropě bude poměrně krátká a bezbolestná a šli do ní s nadšením. To je jistě pravda, iluze jsou nebezpečné a hrají značnou roli. Hlavní imperiální státy Anglie a Francie se však během století nasytily državami v zámoří, jejich entente byla defenzivní a spojenectví s Ruskem mělo zastavit Německo. Mladé agresivní imperiální Německo (1870) mohlo expandovat pouze ve výbušné jižní nebo východní Evropě a to buď nepřímo podporou Rakouska, anebo válkou s Ruskem. Německý historik Fritz Fischer už dávno dokázal (1961), že po odchodu Bismarcka z politiky (1889) byla německá vládnoucí třída válkou posedlá, vláda čekala jen na příležitost a plán expanze měla podobný tomu nacistickému.
„Německo,“ píše Max Hastings, „sice nebylo absolutistickým státem podle ruského modelu, připomínalo však militaristickou autokracii. Nejmocnější institucí ztělesňovala armáda.“ A dodejme, že ta byla zcela nezávislá na parlamentu, který neměl vliv na zahraniční politiku. „Šéf generálního štábu Moltke byl přesvědčen, že zastává nejúctyhodnější postavení na světě, protože se ani on ani jeho armáda nezodpovídá politikům, jedině císaři“ (ibid). Německo budovalo válečné loďstvo (nikoli zaoceánské s velkým nákladem uhlí), ale na boj proti Anglii, které později přehodnotilo na výstavbu ponorek, což Angličany přinutilo ke spojenectví s Francií. V roce 1912 si na berlínské schůzce císař a jeho vojevůdci notovali, že „čím dříve půjdou do války, tím lépe, třeba i bez ultimata ze strany Ruska či Francie.“
Militaristické Prusko mělo za sebou tři nedávné bleskové vítězné války za sjednocení (s Dánskem, Rakouskem a Francií) nemluvě o celé jeho expanzivní válečné historii, neochvějně považovalo válku za legitimní způsob zahraniční politiky a bylo ochotno riskovat válečný požár i na obou frontách.
Představitelé říše si byli jisti, že je globální vítězství reálné, pokud dojde ke konfliktu před dokončením ruského přezbrojení (1916) a začali panikařit. Rusko totiž nastartovalo po porážce s Japonskem (1905) prudký hospodářský rozmach a budovalo železnice, které byly v logistice moderní války klíčové, jak prokázalo německé vítězství na východní frontě. Clark poukazuje na fakt, že Němci nepodporovali tvrdý rakouský postoj vůči Balkánu. Ano, před rokem 1912 nebyl dokončen Kielský průplav ani most v Remagen a v pohoří Karwendel, přes něž se mělo rakouské dělostřelectvo v případě velké války uchýlit do Němec. A jak potvrzuje Karl Kraus, od roku 1912 už nemusela rakouská válečná strana hecovat Němce. To Němci hecovali Rakušany a nakonec jim dali bianco šek.
Představa německé Evropy měla svou nespornou logiku a dokonce větší než  její dnešní stínový odraz. Němčina se stala kontinentální lingvou francou, evropský ekonomický prostor se měl zbavit britské i americké konkurence a Rakousko se svou německou a maďarskou menšinou sice ovládalo Slovany, ale potřebovalo k udržení své moci ještě injekci pruské efektivnosti.
Friedrich Naumann si ve svém bestselleru Mitteleuropa představoval nikoli nahé impérium, jako v Polsku, ale jakési společenství malých národů pod německými princi. Takové nástupnictví pro Finy a Litevce bylo skutečně plánováno a dokonce vtěleno, byť pozdě, do Brest–litevské smlouvy. Thomas Mann se děsil posedlé německé inteligence, která si přeje boj všech proti všem a v konzervativních kruzích tak populární Bernhardi Německo a příští válka (1912) v duchu sociálního darwinismu hlásal válku jako biologickou nutnost, jinak slovanské podrasy způsobí všeobecný rozklad.
Clark zdůrazňuje nebývale agresivní srbský nacionalismus, který se znovu projevil v našich časech, a velmocenské ambice Ruska na Balkáně. V roce 1914 si však nepřipravené Rusko válku rozhodně nepřálo a nevěřilo, že Německo zešílí a kvůli Srbsku se pustí do války s anglickým a francouzským impériem.
Atentátník sarajevský měl intuitivně pravdu, když ve vězení svůj podíl na válce bagatelizoval „Však oni by si Němci nějakou záminku stejně našli.“

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite