Opakovaně v debatách narážím na to, že i velmi inteligentní a úctyhodní lidé jsou schopni zásadních nedorozumění v případě dávného dilematu pravidla versus regulace. Otázka přesných hranic a rozdílů mezi pravidlem jako obecnou normou chování a regulací jako nepřirozeným zásahem do spontánního řádu a přirozeného běhu věcí je otázkou stejně obtížnou jako závažnou. Docela silně se přitom toto téma dostává na scénu dnes, když vytváříme přehršli nových norem – třeba pro chování finančního sektoru.
Nejprve tedy rekapitulace toho, co už vymysleli a popsali nejpoučenější, třeba Hayek. Pravidla chování vznikají v lidských komunitách přirozeně. Pokud bude člověk žít sám na opuštěném ostrově, nevznikne mu potřeba tvorby artikulovaných norem chování. S rostoucím počtem lidí na témže ostrově bude ale poptávka po pravidlech chování přirozeně růst. Jejich vymáhání je jinou otázkou, ale potřeba pravidel je člověku žijícímu v komunitě jiných vlastní a jejich tvorba je spontánní aktivitou v pravém smyslu slova. Pokud příklad ostrova zní příliš pohádkově, zkuste si představit jednotlivce samotného na ledové ploše a desítky lidí tamtéž – důsledky jsou stejné. Koneckonců u nejobecnějších pravidel platí, že vznikla v řadě kultur a komunit naprosto nezávisle na sobě a nemají žádného jmenovitého autora či vynálezce, stejně jako je nemá jazyk. Všem je jasné, že bez základních pravidel chování nemůže žádné společenství existovat a jejich porušování musí vést k trestům, někdy i drakonickým.
S regulací je to složitější. Zatímco pravidla bereme v liberálním řádu za nezbytná, regulace často považujeme kvůli jejich distorzním účinkům za nadbytečné či škodlivé. Pravidla řád utužují, regulace narušují. V praktickém legislativním „provozu“ je však odlišení jednoho od druhého obtížné. I regulace mají stejně jako pravidla přece nakonec formálně podobu psané „normy“, zákona či vyhlášky, případně evropského nařízení či směrnice. Přesto je mezi nimi fundamentální rozdíl.
Pravidlo by především mělo být anonymní. Dopředu by se u něj nemělo dát jmenovitě určit, na koho se dnes či v každém okamžiku v budoucnu má přesně vztahovat. Zapovězení vraždy či podstatná část pravidel silničního provozu naplňují toto kritérium. Nelze rok dopředu spočítat a určit, na koho dopadne trest za jejich nedodržování. Naproti tomu regulace, jakkoli jde o pochopitelné zjednodušení, často mají již předem určen „spočitatelný“ okruh osob, kterým pomáhají nebo, naopak, škodí. A tvůrce takovéto normy může již předem zajistit, že se daná regulace bude či naopak nebude vztahovat na něj, což by u obecného pravidla chování nemělo být možné. Takže, Ústava je pravidlo, naopak, zákon rozdělující dotace v zemědělství či zákon zakazující kouření tam či onde je regulace.
Ano, oba tyto obecné principy jsou v psaných normách promíchány, ale stále by měly být při dobrém čtení odlišitelné. Proto, když někdo dnes navrhuje oddělení takzvaných riskantních obchodů v rámci konkrétních bank od takzvaného bezpečného drobného bankovnictví či prosazuje nové zdanění vybraných finančních operací, pak nechť nemluví o nových pravidlech finančního sektoru, ale pouze o nových regulacích.
Autor je viceguvernér České národní banky.
Nejprve tedy rekapitulace toho, co už vymysleli a popsali nejpoučenější, třeba Hayek. Pravidla chování vznikají v lidských komunitách přirozeně. Pokud bude člověk žít sám na opuštěném ostrově, nevznikne mu potřeba tvorby artikulovaných norem chování. S rostoucím počtem lidí na témže ostrově bude ale poptávka po pravidlech chování přirozeně růst. Jejich vymáhání je jinou otázkou, ale potřeba pravidel je člověku žijícímu v komunitě jiných vlastní a jejich tvorba je spontánní aktivitou v pravém smyslu slova. Pokud příklad ostrova zní příliš pohádkově, zkuste si představit jednotlivce samotného na ledové ploše a desítky lidí tamtéž – důsledky jsou stejné. Koneckonců u nejobecnějších pravidel platí, že vznikla v řadě kultur a komunit naprosto nezávisle na sobě a nemají žádného jmenovitého autora či vynálezce, stejně jako je nemá jazyk. Všem je jasné, že bez základních pravidel chování nemůže žádné společenství existovat a jejich porušování musí vést k trestům, někdy i drakonickým.
S regulací je to složitější. Zatímco pravidla bereme v liberálním řádu za nezbytná, regulace často považujeme kvůli jejich distorzním účinkům za nadbytečné či škodlivé. Pravidla řád utužují, regulace narušují. V praktickém legislativním „provozu“ je však odlišení jednoho od druhého obtížné. I regulace mají stejně jako pravidla přece nakonec formálně podobu psané „normy“, zákona či vyhlášky, případně evropského nařízení či směrnice. Přesto je mezi nimi fundamentální rozdíl.
Pravidlo by především mělo být anonymní. Dopředu by se u něj nemělo dát jmenovitě určit, na koho se dnes či v každém okamžiku v budoucnu má přesně vztahovat. Zapovězení vraždy či podstatná část pravidel silničního provozu naplňují toto kritérium. Nelze rok dopředu spočítat a určit, na koho dopadne trest za jejich nedodržování. Naproti tomu regulace, jakkoli jde o pochopitelné zjednodušení, často mají již předem určen „spočitatelný“ okruh osob, kterým pomáhají nebo, naopak, škodí. A tvůrce takovéto normy může již předem zajistit, že se daná regulace bude či naopak nebude vztahovat na něj, což by u obecného pravidla chování nemělo být možné. Takže, Ústava je pravidlo, naopak, zákon rozdělující dotace v zemědělství či zákon zakazující kouření tam či onde je regulace.
Ano, oba tyto obecné principy jsou v psaných normách promíchány, ale stále by měly být při dobrém čtení odlišitelné. Proto, když někdo dnes navrhuje oddělení takzvaných riskantních obchodů v rámci konkrétních bank od takzvaného bezpečného drobného bankovnictví či prosazuje nové zdanění vybraných finančních operací, pak nechť nemluví o nových pravidlech finančního sektoru, ale pouze o nových regulacích.
Autor je viceguvernér České národní banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.