Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Spor o Palacha

.alexander Tomský .časopis .klub

Čtyřicáté páté výročí dobrovolné smrti Jana Palacha stále vyvolává v české společnosti protichůdné reakce.

Ani tryzny na univerzitách, pochod snad jedné stovky studentů se svíčkami v Praze, a zádušní mše v několika kostelích neotupily negativní a kontroverzní články a komentáře v novinách, jimž napomohla i neúčast prezidenta, de fakto absence státního posvěcení. Televize odvysílala reportáže z demonstrací Palachova týdne z ledna 1989, kterými byl zahájen slavný protestní rok, jenž vedl k abdikaci komunistického režimu.

.na Palacha nelze zapomenout
Že jsou pietní oslavy skromné, je v řádu věcí, po získání svobody není zapotřebí demonstrovat, ale že se vzpomínky na národního mučedníka nezúčastnil hrad a stát, je smutné. Svůj život odevzdal za duši společenství, chtěl vyburcovat morální odpor kolektivního svědomí vůči zlu a dočkal se po dvaceti letech ospravedlnění. Nejlépe to vyjádřil za generaci mladých disidentů Petr Placák: „Palach pro nás znamenal absolutní odmítnutí režimu lži, přetvářky, kolaborace, ohýbání páteře, ve kterém jsme byli nuceni vyrůstat. Bylo to jeho jméno, na rozdíl od Dubčeka, které nás provázelo po celou dobu normalizace.“
A tady tkví jádro problému. Na Palacha se nedá zapomenout, tak jako by chtěli v Rusku zapomenout na Solženicyna, Bukovského či Ratušinskou, a na rozdíl od Lecha Walesy dodnes působí jako hrůzná výčitka, která ne slovy, ale svou strašlivou obětí hlásí, že existují důležitější hodnoty, než sám život. Co to znamená umřít za druhé? Co když ti druzí o oběť nestojí? Nikdy nezapomenu, jak mi několik dní po sovětské invazi balila má polská matka emigrační kufr a na můj romantický protest, že je třeba zůstat, vytrvat a postavit se proti režimu, řekla: „Slyšíš tu sirénu, to je hodinová generální stávka během oběda, zanech marné naděje. Národ se poddal.“
A proto tak mnozí považují období normalizačního všeobecného morálního marasmu (žádný člověk není ostrov) za horší než likvidační režim padesátých let, kdy Lucifer (světlonoš) vraždil ve jménu kolektivistického ideálu humanismu a osvobození člověka z bídy a nerovnosti. Díky teroru měla deterministicky pronásledovaná část  společnosti  naprosto jasno. A režim se postupně ideologicky vyčerpal,  ztratil celou generaci mladých nadšenců, a po Pražském jaru nemohl být než udržovací mašinérií, zůstalo mu jen nemnoho zestárlých věřících. Stal se však rafinovanější. Nepotřeboval ideologické přívržence, nesnažil se udržet svou víru, netoužil převychovávat, sám se bál po zkušenosti stranických čistek teroru. Stačili mu fízlové a donašeči, a tuhle lidskou spodinu snadno získával vydíráním, zastrašováním a nabídkou ubohých materiálních výhod. Společnosti, zvláště inteligenci, hrozil šikanou, chudou námezdní existencí a mstil se na dětech vzpurných občanů, jimž upíral vzdělání. Stačila mu nepatrná úlitba života ve lži, která křivila charakter a z lidí vytvářela spoluviníky. Dařilo se v masovém měřítku, lidé chtějí žít. V atmosféře bez naděje vznikl dojem, že je to napořád. Tenkrát poprvé lidé uvěřili, že je tu komunismus na věčné časy. O to nepochopitelnější byl jeho nečekaný pád. V Sovětech, tak jako u nás se bouřili jen výjimeční jednotlivci. Pře o Palacha není jen sporem o propastném rozdílu mezi sebevraždou (zoufalstvím) a nejvyšší obětí, byť i takoví nechápavci jsou, ani otázkou zda proti zlu bojovat se zbraní v ruce a nikoli dobrovolnou smrtí, ale otázkou po smyslu takového činu, který přesahuje politiku. Je to spor o podstatu organizovaného zla, eschatologie komunismu, a na rozdíl od roku 1969 i o skrytý smysl národní kolektivní existence.

.podstata komunismu
Na rozdíl od nacismu má komunismus hlubší genealogii (Jakobíni, Marx, socialismus), hlásá, že svět je z gruntu špatně zařízen, majetek je krádež, původ všeho zla a proto z ideologie tolik přežívá. Sám se rozpadl, a tak nebyl zcela poražen. Nacistický eugenický režim vyvolal válku, dopustil se hrůzné systematické genocidy v dějinách, zatímco pomalé smrti v Gulagu se nevěřilo, a byl poražen a jednou provždy odsouzen. Totalitní prvky řízené společnosti má sice s leninismem totožné a jím se také inspiroval, ale jeho primitivní ideologie eugenického rasového humanismu (nadčlověka) nezastírala svůj brutální kult síly a plavá nadřazená árijská rasa nemohla být univerzálním receptem pro lidstvo. Nacismus mohl získávat jen málo skutečných neněmeckých přívrženců, sympatie vyvolával nanejvýš svým antisemitismem. Po porážce se také jako zlý sen rychle rozplynul a nevíme, jak by se vyvíjel, kdyby prošel svou normalizační fází.
Maniakální vraždění univerzální komunistické utopie bylo daleko více než u Hitlera namířeno proti všem, nový člověk se na rozdíl od eugeniky vytvořit nedal a pro podrobenou společnost byl teror zhoubnější. Za nacismu (v době míru) stále ještě skomíraly zbytky starého práva a majetku, kdežto stalinský teror byl samoúčelný, stejně jako tíživá demoralizující brežněvovská éra. Říkalo se právem my a oni, ale do systému psychického i fyzického teroru byli začleněni všichni, i sama nomenklatura, a proto mohl být kdokoli kdykoli označen cejchem nepřítele a souzen za sabotáž. Budování socialismu bylo permanentně ohroženo existencí vnějšího svobodného světa i samou lidskou přirozeností (rodinou, loajalitou, přátelstvím). Stranu však teror ve vlastních řadách vyděsil, Chruščov před ním abdikoval a víra pomalu, ale jistě zanikala. Můžeme jen spekulovat, co by se stalo, kdyby byl Gorbačov sesazen. Korejský asijský socialismus je ovšem podstatně mladší.
Podstata komunistické moci byla od počátku umně skryta a ti, co pohlédli do srdce jejich banálních neosobních vykonavatelů, byli zděšeni – měli pocit bytostně jiné moci (Preisner), samopohybu (Havel), zatracení či dobrovolného vyvržení (Solženicyn), nihilismu a často, ač bezvěrci jako Bukovskij, odpovídali jako křesťané – byl to ďábel (Kryl).
Nevím, proč tolik lidí eschatologii neosobní moci zvláště v době po teroru přestávalo vnímat. Byla jako mlha rozprostřena po celé společnosti nebo si na svou degradaci a uspané svědomí zvykli? Jan Palach je chtěl probudit.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.neprehliadnite