Nevím, jak vy, ale já se rád jednou za čas dívám na původní publicistické pořady z dob před rokem 1989. Česká televize nabízí tato okénka do minulosti pravidelně, byť logicky v zoufalých vysílacích časech. Od známých vím, že podobné exkurze do dějin naší totalitní minulosti se v mnoha zemích postkomunistického bloku také dějí. Sláva za ně, chce se mi vždy zvolat.
Skoro nejraději mám publicistiku, která se věnuje „nešvarům a nedostatkům“ v zásobování maloobchodu, kde redaktoři již perestrojkově, tedy v mezích tehdejší normy neohroženě zkoušejí šéfy státních maloobchodních podniků z toho, kdy už budou na „trhu“ (sic!) konkrétní boty či šaty, které byly předvedeny na posledním potěmkinovském veletrhu. A je to stejně neskutečné představení, jako dnes věčné debaty o tom, kdy už přestane být náš zdravotnický systém „deficitní“, a kdy už na to či ono, co organizuje stát, bude takzvaně dost peněz.
Víme dobře, že skutečnou změnu v oblasti maloobchodního trhu nemohla způsobit ostřejší publicistika cenzurovaných komunistických médií, ani odvážnější komunální satira tehdejších nešvarů, tedy podpultového prodeje a všeobecné korupce jako důsledku zcela nefunkční plánované ekonomiky. Opravdovou změnu mohlo přinést až soukromé vlastnictví, tržní konkurence a volná tvorba cen, tedy kompletní rozval všeho minulého. K tomu v mnoha oblastech, jako je třeba ono zdravotnictví, dodnes nedošlo. A proto u těchto témat budeme odsouzeni k politickým debatám, připomínajícím podstatou – ne stylem, svobodou diskuse a tónem – ony debaty před 25 lety.
Právě proto si teď, když si s rodinou užívám krásných dnů na pobřeží turecké riviéry a s chutí konzumuji všechny produkty a služby, které místní rozkvétající ekonomika nabízí, uvědomuji to základní. Kolik těch skvělých sýrů, zeleniny a pečiva bych měl ráno na stole, kdyby někde v Ankaře seděla plánovací komise a rozhodovala, kolik se toho a onoho má kde vyprodukovat a na jaké místo dodat? Jisté je, že bych neseděl u hodovacího stolu, ale u snědeného krámu. Když totiž plánovač začne pracovat na tom, aby všude byly rohlíky, tak jistojistě nebudou nikde. Teprve když na tuto pošetilou snahu rezignuje, svoji plánovací komisi zavře a nechá vše na spontánních silách tržních hráčů, je najednou opravdu všude pečiva a sýrů dost.
Zázrak spontánního řádu věcí jako jeden z největších civilizačních zázraků vůbec, má však jednu vadu. Jeho výsledky bereme často jako dané – i bez pochopení jeho podstaty. A snadno jsme pak bezmyšlenkovitě ochotni onu podstatu ignorovat. Právě to je memento, které mě napadá pokaždé, když porovnám plný talíř na stole a ony dokumenty z doby před čtvrt stoletím. Doufal jsem, že právě myšlenku spontánního řádu přineseme my z posttotalitních zemí jako jednu z kanonických lekcí evropské civilizace třeba do projektu evropské integrace. A budeme ji pak střežit jako ten nejcennější drahokam proti atakům všech, kteří naši bolavou historickou zkušenost nemají.
Nemáte ale též pocit, že v tom zatraceně selháváme?
Autor je viceguvernér České národní banky.
Skoro nejraději mám publicistiku, která se věnuje „nešvarům a nedostatkům“ v zásobování maloobchodu, kde redaktoři již perestrojkově, tedy v mezích tehdejší normy neohroženě zkoušejí šéfy státních maloobchodních podniků z toho, kdy už budou na „trhu“ (sic!) konkrétní boty či šaty, které byly předvedeny na posledním potěmkinovském veletrhu. A je to stejně neskutečné představení, jako dnes věčné debaty o tom, kdy už přestane být náš zdravotnický systém „deficitní“, a kdy už na to či ono, co organizuje stát, bude takzvaně dost peněz.
Víme dobře, že skutečnou změnu v oblasti maloobchodního trhu nemohla způsobit ostřejší publicistika cenzurovaných komunistických médií, ani odvážnější komunální satira tehdejších nešvarů, tedy podpultového prodeje a všeobecné korupce jako důsledku zcela nefunkční plánované ekonomiky. Opravdovou změnu mohlo přinést až soukromé vlastnictví, tržní konkurence a volná tvorba cen, tedy kompletní rozval všeho minulého. K tomu v mnoha oblastech, jako je třeba ono zdravotnictví, dodnes nedošlo. A proto u těchto témat budeme odsouzeni k politickým debatám, připomínajícím podstatou – ne stylem, svobodou diskuse a tónem – ony debaty před 25 lety.
Právě proto si teď, když si s rodinou užívám krásných dnů na pobřeží turecké riviéry a s chutí konzumuji všechny produkty a služby, které místní rozkvétající ekonomika nabízí, uvědomuji to základní. Kolik těch skvělých sýrů, zeleniny a pečiva bych měl ráno na stole, kdyby někde v Ankaře seděla plánovací komise a rozhodovala, kolik se toho a onoho má kde vyprodukovat a na jaké místo dodat? Jisté je, že bych neseděl u hodovacího stolu, ale u snědeného krámu. Když totiž plánovač začne pracovat na tom, aby všude byly rohlíky, tak jistojistě nebudou nikde. Teprve když na tuto pošetilou snahu rezignuje, svoji plánovací komisi zavře a nechá vše na spontánních silách tržních hráčů, je najednou opravdu všude pečiva a sýrů dost.
Zázrak spontánního řádu věcí jako jeden z největších civilizačních zázraků vůbec, má však jednu vadu. Jeho výsledky bereme často jako dané – i bez pochopení jeho podstaty. A snadno jsme pak bezmyšlenkovitě ochotni onu podstatu ignorovat. Právě to je memento, které mě napadá pokaždé, když porovnám plný talíř na stole a ony dokumenty z doby před čtvrt stoletím. Doufal jsem, že právě myšlenku spontánního řádu přineseme my z posttotalitních zemí jako jednu z kanonických lekcí evropské civilizace třeba do projektu evropské integrace. A budeme ji pak střežit jako ten nejcennější drahokam proti atakům všech, kteří naši bolavou historickou zkušenost nemají.
Nemáte ale též pocit, že v tom zatraceně selháváme?
Autor je viceguvernér České národní banky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.