Donald Tusk, nový polský premiér, slibuje voličům „ekonomický zázrak“ a proměnu země v „druhé Irsko“. Jak to bude vypadat ve skutečnosti, napovídá koaliční smlouva s lidovci, která obsahuje klauzuli, že žádná ze stran nebude prosazovat řešení proti vůli té druhé.
Už dnes po internetu koluje vtip: „Tusk sliboval zázrak, a s Pawlakem (šéfem lidovců) jako ministrem hospodářství mu opravdu nic než zázrak nepomůže“.
Politolog Marek Migalski si dokonce myslí, že spojenectví Tuskovy Občanské platformy s Pawlakovym PSL je spíše politickou strategii, cílem které jsou prezidentské volby v roce 2010. Tusk, aby zvítězil, se nesmí „opotřebovat“ vládnutím, proto nová vláda má pouze „administrovat“ a soustředit se především na vytváření „dobré nálady“ a zdůrazňování nového „stylu“ politiky.
Obě vládní strany slibovali „návrat k normalitě“ po období permanentního válečného stavu, který převládal mezi Kaczynskými a jejich soupeři. „Žádné revoluce“, sliboval Tusk. Jako refrén dodnes opakují prioritní postavení „efektivity“ a „změny stylu“. Hesla typu „mravní revoluce“ má nahradit schopná administrativa. Polsko bezpochyby takovou efektivní správu potřebuje, stejně jako modernizační „skok vpřed“. Avšak i Tuskova rétorika rodí obavy.
Nejsme totiž v relativně fungující západoevropské zemi, ale na místě, které se stále probírá z bahna postkomunistické korupce, byrokracie, politického kapitalismu a nemohoucnosti státu. „Administrovat“ spíše než „vládnout“ znamená vzdát se naděje na zásadní reformy. Není to planá obava – Platforma už upustila od svých kdysi „vlajkových“ projektu jako rovná daň nebo radikální reforma zdravotnictví. A přítomnost lidovců tuto pasivní politiku ještě podpoří…
Podobně zní důraz na „nestranickost“ a profesionalitu. Polsko profesionály potřebuje: období vlády „skautů Kaczynského“ s nezpochybnitelnou poctivostí, ale často pochybnými schopnostmi, tento problém ukázalo. Avšak tyto hesla se v Polsku automaticky spojují s „profesionály“ 90. let, tedy bývalými estébáky a staviteli „banánového kapitalismu“. Tomuto vývoji již také napovídají některé nominace, třeba jmenování Zbigniewa Cwiakalského ministrem spravedlnosti – jde o bývalého horlivého komunistického právníka a později neméně horlivého advokáta mnohých prvořadých polských „tunelářů“.
Tusk má obrovský kredit v Berlíně či Bruselu. Nečekaně vstřícně vystupuje i Moskva. Jmenování svérázného Radka Sikorského na ministerstvo zahraničí sice napovídá, že Polsko bude i nadále asertivním evropským hráčem, avšak tlak na politiku „hlavně se všem líbit“ narůstá: zdá se například, že Tusk obětuje výjimku z Evropské charty práv, vybojovánu předchozí vládou, v zájmu „hladkého schválení Evropské smlouvy“.
Nová vláda má obrovskou společenskou podporu, pokračující hospodářský růst i podporu médií. Je nyní na Občanské platformě, zda zvolí cestu snadného lesku virtuální politiky nebo trnitou cestu změn.
Autor je poľský publicista.
Už dnes po internetu koluje vtip: „Tusk sliboval zázrak, a s Pawlakem (šéfem lidovců) jako ministrem hospodářství mu opravdu nic než zázrak nepomůže“.
Politolog Marek Migalski si dokonce myslí, že spojenectví Tuskovy Občanské platformy s Pawlakovym PSL je spíše politickou strategii, cílem které jsou prezidentské volby v roce 2010. Tusk, aby zvítězil, se nesmí „opotřebovat“ vládnutím, proto nová vláda má pouze „administrovat“ a soustředit se především na vytváření „dobré nálady“ a zdůrazňování nového „stylu“ politiky.
Obě vládní strany slibovali „návrat k normalitě“ po období permanentního válečného stavu, který převládal mezi Kaczynskými a jejich soupeři. „Žádné revoluce“, sliboval Tusk. Jako refrén dodnes opakují prioritní postavení „efektivity“ a „změny stylu“. Hesla typu „mravní revoluce“ má nahradit schopná administrativa. Polsko bezpochyby takovou efektivní správu potřebuje, stejně jako modernizační „skok vpřed“. Avšak i Tuskova rétorika rodí obavy.
Nejsme totiž v relativně fungující západoevropské zemi, ale na místě, které se stále probírá z bahna postkomunistické korupce, byrokracie, politického kapitalismu a nemohoucnosti státu. „Administrovat“ spíše než „vládnout“ znamená vzdát se naděje na zásadní reformy. Není to planá obava – Platforma už upustila od svých kdysi „vlajkových“ projektu jako rovná daň nebo radikální reforma zdravotnictví. A přítomnost lidovců tuto pasivní politiku ještě podpoří…
Podobně zní důraz na „nestranickost“ a profesionalitu. Polsko profesionály potřebuje: období vlády „skautů Kaczynského“ s nezpochybnitelnou poctivostí, ale často pochybnými schopnostmi, tento problém ukázalo. Avšak tyto hesla se v Polsku automaticky spojují s „profesionály“ 90. let, tedy bývalými estébáky a staviteli „banánového kapitalismu“. Tomuto vývoji již také napovídají některé nominace, třeba jmenování Zbigniewa Cwiakalského ministrem spravedlnosti – jde o bývalého horlivého komunistického právníka a později neméně horlivého advokáta mnohých prvořadých polských „tunelářů“.
Tusk má obrovský kredit v Berlíně či Bruselu. Nečekaně vstřícně vystupuje i Moskva. Jmenování svérázného Radka Sikorského na ministerstvo zahraničí sice napovídá, že Polsko bude i nadále asertivním evropským hráčem, avšak tlak na politiku „hlavně se všem líbit“ narůstá: zdá se například, že Tusk obětuje výjimku z Evropské charty práv, vybojovánu předchozí vládou, v zájmu „hladkého schválení Evropské smlouvy“.
Nová vláda má obrovskou společenskou podporu, pokračující hospodářský růst i podporu médií. Je nyní na Občanské platformě, zda zvolí cestu snadného lesku virtuální politiky nebo trnitou cestu změn.
Autor je poľský publicista.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.