Politika výdajových škrtů je sice dlouhodobě nezbytná, jenomže v recesi snižuje objem peněz a prohlubuje kreditní útlum. Postupná likvidace deficitu zvyšováním daní je jen další smrtelná rána oslabenému výkonu a snižuje výběr inkasa. V zavilé spirále deflace je solvence státního rozpočtu v nedohlednu. Ačkoli se ekonomové na obou stranách názorového rozkolu mezi keynesiánci a monetaristy rakouské školy na potřebné stimulaci hospodářství neshodnou, v kritice falešně optimistických europolitiků jsou zajedno. Jde o drahou hru o čas. Pouze fiskální unie (politicky ovšem nereálná) může sanovat banky a osvobodit národní rozpočty. Na mučidlech pomalého vnitřního bankrotu se hroutí národy jižní Evropy, ztratí celou generaci a kdoví, jak nesmyslný diktát nakonec politicky dopadne. Je to vražedná politika, kterou skončí všechny řeči o společné Evropě.
Unijní politici tvrdí, že tento argument platí jen o výjimečném státním dluhu Řecka, které celá léta žilo na úkor levných půjček společné měny a jehož odchod z eurozóny či bankrot v eurozóně by způsobil dominový efekt a konec eura. Za příklad úspěšné vnitřní devalvace je dáváno Irsko a baltské státy.
Srovnávat ovšem malé exportní ekonomiky s vysoce kvalifikovanou pracovní sílou a s historicky podmíněnou politickou vůlí se zaostalým Jihem může jen ideologická zatvrzelost. Všechny reagovaly na krizi razantně a Baltové i Irové k nespokojenosti unie patří v eurozóně k zemím s kulturou lassez faire a nejnižší daňovou zátěží a bez korupce. Irsko se sice z recese za znárodnění zkrachlých bank, na němž vydělaly převážně evropské banky, kvůli trestné unijní úrokové míře půjčky ještě zdaleka nevyhrabalo (státní dluh -120 % HDP, deficit - 8 % HDP), ale nepochybně ji časem splatí. Za nemožnost devalvovat předražené euro zaplatilo otřesnou emigrací převážně mladé nejaktivnější části populace (100 000). Chudé baltské země s nejnižší cenou práce v Evropě, průměrné platy třikrát nižšší než ve Španělsku a poloviční oproti Portugalsku, ztratily emigrací už 9 %, což by v přepočtu na Itálii a Španělsko bylo nějakých 11 milionů obyvatel. Při dlouhodobě negativní porodnosti jakou trpí (1, 3), taková ztráta může pro miniaturní Estonsko (1,2 milionů) a Lotyšsko (2,1 milionů obyvatel) s vysokým podílem Rusů znamenat konec národní existence.
Analytiky dlouho očekávaná portugalská krize teď vyjevila, že Řecko není jediné, které deflační spirálu vydržet nemůže, dluhy nikdy nesplatí a musí nakonec po dlouhodobém utrpení dostat nějaké odpustky. Politicky jde zatím jen o bouři ve sklenici vody, jeden ze dvou odstoupivších ministrů si to už rozmyslel, vládní koalice má většinu v parlamentu, opozice žádnou změnu kurzu nenabízí, žádá jen předčasné volby a vládu. Největší krize státu a opozice žádné jiné řešení, než pod dohledem Trojky v konsolidaci státních výdajů pokračovat, nevidí. Socialistická strana, jež za škrty ve volbách prohrála, slibuje jediné – vyjednat mírnější podmínky, což je, samozřejmě, iluze, když občané evropského severu platit staré dluhy nehodlají a mírnější podmínky splátek považují právem za nevýchovné a korupční. Ani 78 miliardová europůjčka Portugalsku (úroky 5,1 %), nezastavila růst státního dluhu (letos cca -124 % HDP), ani likvidaci ročního deficitu a úpadek hospodářského výkonu (– 3% HDP). Demokratický lid žádá nemožné. Odchodu z eurozóny (bankrotu, devalvace) se bojí a propad do chudoby pochopitelně nechce také. Politická alternativa neexistuje, opozice přestala být opozicí. Evropská unie chystá novou půjčku (tentokrát s mírnějšími úroky a bez diktátu MMF). Levnější dluhy na splácení dluhů a sanaci evropských bank.
Makroekonomická data jsou stále po třech letech recese otřesná. Pracovní náklady jsou v Portugalsku o 20 % vyšší než v Německu. Přebujelý státní sektor se úspěšně brání za pomoci ústavního soudu dalšímu snižování mezd. Ani masivní emigrace (20 %) a propad porodnosti (7, 3 %) během třech let růst státního deficitu nezastavily, nominální náklady na stát se sice nezvyšují, ale v poměru k upadajícímu HDP stále rostou (dnes 64 %). Export sice mírně roste, 25 % ale míří do neméně ohroženého Španělska, nezaměstnanost vzrostla navzdory emigraci na 18 %. Na rozdíl od Řecka, kde dluhy nasekal stát, jsou tak jako ve Španělsku zadlužené především domácnosti a v porovnání se státem dokonce trojnásobně. Nekvantifikovatelný propad ekonomiky představuje vysoké procento nevzdělané mládeže, zvláště v situaci, kdy ti nejschopnější ze země odcházejí. Krize eurozony neskončila, portugalský státní dluh nikdy splacen nebude. Portugalsko je druhým Řeckem.
A co na to ekonomové? Jako vždy nejsou zajedno. V živém, historickém a politickém společenství neplatí neměnné fyzikání zákony. A ty co platí, jsou příliš obecné, aby se z nich dala vyčíst logika ekonomicko-politicko-sociální krize a spočítat či alespoň odhadnout všechny faktory nezbytné k předpovědi budoucnosti.
A přece jen jedno je jisté. Portugalsko nepotřebuje další půjčky a třetí prodloužení splatnosti či nákup dluhů Evropskou bankou ani puritánský diktát co nejrychlejší likvidace státního deficitu. To chtějí voliči na severu. Potřebuje zdravou ekonomii nabídky, nikoli růst státních výdajů, jak to chce parazitická socialistická nomenklatura. To znamená strukturální reformu čili likvidaci byrokracie, uvolnění pracovního trhu, úvěry malým a středním podnikům, které hynou a celkové snížení daní, předevšímším těch silně progresivních, podnikatelských a firemních, jako to navzdory unijnímu socialismu činí baltské státy.
Unijní politici tvrdí, že tento argument platí jen o výjimečném státním dluhu Řecka, které celá léta žilo na úkor levných půjček společné měny a jehož odchod z eurozóny či bankrot v eurozóně by způsobil dominový efekt a konec eura. Za příklad úspěšné vnitřní devalvace je dáváno Irsko a baltské státy.
Srovnávat ovšem malé exportní ekonomiky s vysoce kvalifikovanou pracovní sílou a s historicky podmíněnou politickou vůlí se zaostalým Jihem může jen ideologická zatvrzelost. Všechny reagovaly na krizi razantně a Baltové i Irové k nespokojenosti unie patří v eurozóně k zemím s kulturou lassez faire a nejnižší daňovou zátěží a bez korupce. Irsko se sice z recese za znárodnění zkrachlých bank, na němž vydělaly převážně evropské banky, kvůli trestné unijní úrokové míře půjčky ještě zdaleka nevyhrabalo (státní dluh -120 % HDP, deficit - 8 % HDP), ale nepochybně ji časem splatí. Za nemožnost devalvovat předražené euro zaplatilo otřesnou emigrací převážně mladé nejaktivnější části populace (100 000). Chudé baltské země s nejnižší cenou práce v Evropě, průměrné platy třikrát nižšší než ve Španělsku a poloviční oproti Portugalsku, ztratily emigrací už 9 %, což by v přepočtu na Itálii a Španělsko bylo nějakých 11 milionů obyvatel. Při dlouhodobě negativní porodnosti jakou trpí (1, 3), taková ztráta může pro miniaturní Estonsko (1,2 milionů) a Lotyšsko (2,1 milionů obyvatel) s vysokým podílem Rusů znamenat konec národní existence.
Analytiky dlouho očekávaná portugalská krize teď vyjevila, že Řecko není jediné, které deflační spirálu vydržet nemůže, dluhy nikdy nesplatí a musí nakonec po dlouhodobém utrpení dostat nějaké odpustky. Politicky jde zatím jen o bouři ve sklenici vody, jeden ze dvou odstoupivších ministrů si to už rozmyslel, vládní koalice má většinu v parlamentu, opozice žádnou změnu kurzu nenabízí, žádá jen předčasné volby a vládu. Největší krize státu a opozice žádné jiné řešení, než pod dohledem Trojky v konsolidaci státních výdajů pokračovat, nevidí. Socialistická strana, jež za škrty ve volbách prohrála, slibuje jediné – vyjednat mírnější podmínky, což je, samozřejmě, iluze, když občané evropského severu platit staré dluhy nehodlají a mírnější podmínky splátek považují právem za nevýchovné a korupční. Ani 78 miliardová europůjčka Portugalsku (úroky 5,1 %), nezastavila růst státního dluhu (letos cca -124 % HDP), ani likvidaci ročního deficitu a úpadek hospodářského výkonu (– 3% HDP). Demokratický lid žádá nemožné. Odchodu z eurozóny (bankrotu, devalvace) se bojí a propad do chudoby pochopitelně nechce také. Politická alternativa neexistuje, opozice přestala být opozicí. Evropská unie chystá novou půjčku (tentokrát s mírnějšími úroky a bez diktátu MMF). Levnější dluhy na splácení dluhů a sanaci evropských bank.
Makroekonomická data jsou stále po třech letech recese otřesná. Pracovní náklady jsou v Portugalsku o 20 % vyšší než v Německu. Přebujelý státní sektor se úspěšně brání za pomoci ústavního soudu dalšímu snižování mezd. Ani masivní emigrace (20 %) a propad porodnosti (7, 3 %) během třech let růst státního deficitu nezastavily, nominální náklady na stát se sice nezvyšují, ale v poměru k upadajícímu HDP stále rostou (dnes 64 %). Export sice mírně roste, 25 % ale míří do neméně ohroženého Španělska, nezaměstnanost vzrostla navzdory emigraci na 18 %. Na rozdíl od Řecka, kde dluhy nasekal stát, jsou tak jako ve Španělsku zadlužené především domácnosti a v porovnání se státem dokonce trojnásobně. Nekvantifikovatelný propad ekonomiky představuje vysoké procento nevzdělané mládeže, zvláště v situaci, kdy ti nejschopnější ze země odcházejí. Krize eurozony neskončila, portugalský státní dluh nikdy splacen nebude. Portugalsko je druhým Řeckem.
A co na to ekonomové? Jako vždy nejsou zajedno. V živém, historickém a politickém společenství neplatí neměnné fyzikání zákony. A ty co platí, jsou příliš obecné, aby se z nich dala vyčíst logika ekonomicko-politicko-sociální krize a spočítat či alespoň odhadnout všechny faktory nezbytné k předpovědi budoucnosti.
A přece jen jedno je jisté. Portugalsko nepotřebuje další půjčky a třetí prodloužení splatnosti či nákup dluhů Evropskou bankou ani puritánský diktát co nejrychlejší likvidace státního deficitu. To chtějí voliči na severu. Potřebuje zdravou ekonomii nabídky, nikoli růst státních výdajů, jak to chce parazitická socialistická nomenklatura. To znamená strukturální reformu čili likvidaci byrokracie, uvolnění pracovního trhu, úvěry malým a středním podnikům, které hynou a celkové snížení daní, předevšímším těch silně progresivních, podnikatelských a firemních, jako to navzdory unijnímu socialismu činí baltské státy.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.