Proč žijeme v absurdním světě?

Celý ten politický rambajs v Americe i v Evropě má většinou společného jmenovatele. Nějakou zásadu, princip, dogma. Ne, nejsem relativista, dobře vím, že existují neměnné zásady matematiky, logiky a zdravého rozumu, že v záležitostech společenských, politických a ekonomických musí být všechno regulováno starobylou ctností, na níž náš slovanský jazyk (izolovaný od starého Říma) nemá přesný výraz – prudentia čili opatrnost, prozíravost obezřetnost, rozvaha, úměrnost a někdy i šetrnost, protože každá reforma, každý mocenský zásah, do jemného přediva společenských vztahů a institucí hrozí (při omezenosti lidského rozumu) nebezpečnými důsledky.

.dvě a půl procenta
V Americe teď zuří boj mezi prvním sociálně demokratickým prezidentem Obamou a kongresem, protože se vláda a zákonodárci neshodli na škrtech astronomického státního rozpočtu, přesáhl už 100 procent HDP a nadále roste. A protože Obama ušil na republikány v roce 2011 past, v podobě zákona tzv. sequestru, krásné slovo konfiskace, když jde o státní výdaje, kterým se při nedohodě o daních a rozpočtových škrtech má automaticky celoplošně snižovat státní schodek, rozpoutali teď překvapení demokraté zuřivou kampaň, předpokládali, že taková hrozba donutí konzervativce souhlasit s dalším zvýšením daní. Jaká že to strašlivá tragédie postihne americký lid? Ve skutečnosti jde o 2, 5 procenta ze 3 533 biliónů dolarů federálního rozpočtu na rok 2013. A tak bude méně vakcíny na spalničky, méně kontrolorů na jatkách i ochranky na letištích (delší fronty a nižší bezpečnost), méně hasičů, méně léků pro důchodce a prokuratura bude nucena uzavřít více případů kriminality, a tak podobně. Neuvěřitelné! Dvě a půl centu z každého vybraného dolaru velmi bohaté společnosti, a to ještě částečně virtuálního, neboť jde o škrty z navýšeného rozpočtu státu, který má nejlépe placené státní zaměstnance na světě (samozřejmě, s výjimkou Bruselské nomenklatury).
Jak uštěpačně napsal Jonah Goldberg (National Review), když má z miliardy úřad na údržbu mostů a dálnic ušetřit dolar, bude chybět zásadní šroubek v nosníku právě, když bude po mostě pochodovat paráda na Den díkůvzdání. A to přitom na Silvestra republikáni odsouhlasili vyšší daně (nad 400 000 ročního příjmu) i zvýšení v Americe tak nenáviděné dědické daně (na 40 procent) a z kapitálového zisku (20 procent). Ani to však letošní deficit nesníží a zdaněná ekonomika zpomalí.
A proč to všechno, proč ta hysterie? Protože i ve svobodomyslné Americe začínají lidé věřit, že zdanění bohatších a státní výdaje vedou k blahobytu, ten „největší sebeklam lidstva“(Winston Churchill).

.a u nás v Evropě?
Absurdita přesně opačná. Ctnost vyrovnaných financí, ať to stojí, co stojí. Jakou smršť ekonomického vysvětlování jsme zažili, proč tahle zásada vždy neplatí, když se Václav Klaus pokoušel vyrovnaný rozpočet  uzákonit. A dnes ji s fiskálním paktem Unie podepisuje na věčné časy prezident Zeman. A ta, místo aby tlačila na škrty zadlužených států opatrně, tam kde jsou úspory zbytnělé správy i nafouklého sociálního státu nutné a připustila (ó, hrůzo !) snížení daní, aby hospodářství nekolabovalo, způsobila naprostou katastrofu. A uvolnit monetární politiku severu (stát investovat neumí) a zvýšit poptávku nechce. Případ Kypru je typický. S likvidací bankovního nesolventního sektoru došlo k likvidaci celého hospodářství i firem a bank solventních, kterým byl sekvestrován (tady je to na místě) podnikatelský kapitál. Průmysl i společnost se hroutí a nezaměstnanost jihu dosahuje 26 procent (mladých lidí nadpoloviční). Dogma vyrovnaného rozpočtu je společenská katastrofa, přestože je zásada správná, ale ne vždy, ne hned a ne za takovou cenu.
Přestávají lidé myslet? Ve skutečnosti jde nepochybně o německý populismus, národní (naše peníze) a předvolební (pryč s flákači a korupci Řeků a jim podobných), ale projevuje se i ideologie záchránit euro, ať to stojí, co stojí. V zoufalé společnosti ovšem jistý způsob, jak společnou měnu bez společné solidarity zlikvidovat. Němci říkají: likvidujeme minulost, (staré dluhy) budoucnost bude už jiná, fiskálně zodpovědná. Svatá naivita – na budoucnost se zadělává teď a tady.   
Kam se poděl rozum? Už před sto lety si G. K. Chesterton povšiml, že moderní svět ztrácí svůj pevný dynamický řád. Ne snad proto, „že by byl tak zlý, ale v mnoha záležitostech, naopak, proto, že chce být příliš dobrý, chce dobro přímo uzákonit. Rozpadne-li se náboženský systém, nejsou z klece vypuštěny jen neřesti, ale uvolní se i ctnosti a ty poletují ještě nevázaněji a škodí ještě víc. Svět je plný starých křesťanských ctností, které zešílely, protože byly od sebe navzájem odloučeny a teď jako osamocené molekuly těkají v prázdnu“. Špatně pochopená pokora myšlení vede k relativismu, špatně pochopená mírumilovnost k pacifismu, špatně pochopená svoboda k anarchii, špatně pochopená důstojnost  k bezuzdnému voluntarismu a špatně pochopená ctnost snášenlivosti k toleranci deviace a vulgarity. A jak teprve k sobě patří práva a povinnosti! Dokud církev absorbovala lidskou potřebu víry, mohl se svět věnovat rozumu. Jakmile se však mystická ctnost lásky k bližnímu osvobodila a začala popírat nejzřejmější fakt lidské existence, totiž že existuje hřích, čili náklonnost ke zlému, to jediné v náboženství, co netřeba dokazovat, bylo s rozumným myšlením utrum.
Židovsko - křesťanská civilizace je dynamická a novátorská, usiluje o zlepšení materiální i společenské úrovně (vztahů), ale zapomněla na dvě zásady zdravého rozumu. Nejdříve pěstovat individuální ctnosti (Buďte svatí, jako já jsem svatý!) a zdokonalovat instituce a veřejnou správu jen v souladu s lidskou přirozeností. Může být revoluční, jen když jde o očividné zlo (nevolnictví, mučení, dětská práce, extrémní chudoba).V reformách státu a společnosti má platit prudentia a obava z nepředvídaných důsledků.
Chesterton měl pravdu, dnešní svět chce být příliš dobrý, dnešní problém jsou pachatelé dobra.      

Autor je vydavateľ, žije v Prahe.