.zločin a národní psyché
Kupodivu mu to ani příliš neuškodilo. Atomizovaný národ, kterému se do hlavy už dvacet let vtlouká, že národy neexistují, žádným národovectvím dávno netrpí, ba dalo by se tvrdit, že by mu dnes dávka zdravého patriotismu spíš prospěla, a přestože volební mapa pohraničí ukazuje leckde v malých obcích prudký vzrůst Zemanových voličů, v celkovém součtu to tvořilo zhruba třetinu jeho téměř desetiprocentního náskoku. Ostatně, už před nešťastnou televizní show ukazovaly průzkumy veřejného mínění zcela jednoznačně, že Zeman vítězí, protože zmobilizoval onu většinu, která se sociálně na cestě ke kapitalistické prosperitě cítí odstrčena, stejně jako se mu to už jednou podařilo, když zapomenutou sociální demokracii dovedl k vítězství ve volbách. A pak, že stejný trik nepůsobí v politice dvakrát. Jediné možné překvapení, že zvítězil tak malým rozdílem proti tak handicapovanému soupeři. Svatá prostoto, postavit v Česku do voleb kandidáta emigranta, aristokrata, boháče, katolíka a k tomu ještě místopředsedu nenáviděné asociální vlády. Tohle ani Schwarzenbergův stařecký šarm přebít nemohl.
Zločin vyhnání celé třetiny obyvatel českých zemí pronásleduje národní psyché a politiku, byť s ochabující silou, už celých dvaadvacet let po převratu. Po pochopitelném komunistickém mlčení, vždyť vraždy i konfiskace se setkaly s většinovým souhlasem a daly komunistům do začátku totalitního zúčtování velkou výhodu, rozpoutal diskusi o morálce etnické odvety a kolektivní viny slovensko-český historik Ján Mlynárik v exilovém časopise Svědectví (Danubius, Teze o odsunu, 1978), která vyvolala největší český spor s výjimkou hodnocení komunistického režimu či Pražského jara a okamžitě pronikla do českého disentu. Obhájci „odsunu“ byli v zanedbatelné menšině. Zmohli se jen na relativizaci morálky válkou poukazem na tisícinásobné zločiny nacionálního socialismu a dobové české poměry nebo dokonce hájili vyhoštění nevinných na základě právního pozitivismu a vynuceného souhlasu západních vítězů (o Stalinovi cudně mlčeli).
.obrat Václava Havla
Zvlášť silně byl diskusí ovlivněn i Václav Havel, což se projevilo později v jeho prvním novoročním projevu a omluvou vyhnancům. Ale už o pět let později v památném projevu v pražském Karolinu prezident otočil o 180 stupňů a „skutečnou příčinou konce soužití Čechu a Němců ve společném státě nebyl poválečný odsun (už nikoli vyhnání), ale osudové selhání, to že se většina československých Němců přihlásila k nacismu.“ Bylo to poprvé a naposledy, kdy mu tleskal i Václav Klaus. Česká inteligence i disidentský pokus o národní pokání a smíření (o jaký se v podobném kontextu zasloužili biskupové v Polsku (1966) byl zřejmě předurčen k politické porážce a památníkem této prohry se nakonec stal surrealistický zákon „Beneš se zasloužil o stát“ (2004) a prezidentova nepodařená soška na jednom z nádvoří Pražského hradu.
Jako čerstvý absolvent morální filosofie jsem tehdy tušil, a to zásluhou českých Němců, kteří se na stránkách Svědectví diskuse zúčastnili, že ta intelektuální pře o české vině něco velmi podstatného postrádá. Mlynárik poukazoval emocionálně na zvěrstva a zločiny spáchané za přispění a souhlasu státní moci, která v době míru měla chránit právní stát a nikoli pouštět ze řetězu běsy nadcházejícího totalitarismu; po Němcích byl sice už jiným režimem mimo zákon postaven klér, kulaci a buržoazie a nakonec i děti třídních (kolektivních nepřátel. A všichni Benešovi žalobci znali jen jeden argument – kolektivní vina neexistuje (podstata antisemitismu). Kdo se provinil, měl být souzen. Jistě, vina, ať už kriminální, politická či morální, může být jen individuální. Jak by národ mohl být vinen?
.trest do třetího pokolení
Ale Němci svou jakoby kolektivní vinu uznali. Tedy všech, kteří byli svéprávní v době nacismu. Lépe řečeno, uznali zodpovědnost i trest za to, že nedokázali zabránit vzniku a řádění nacistického režimu, že vlastně museli být osvobozeni zvenčí. Jistě, že teprve v ruinách vlastního státu, který rozpoutal světovou válku a genocidní mašinérii, která nadlouho učinila z Němců v civilizovaném světě párie, společenské vyděděnce, až nakonec začali snít o novém celoevropském národě. Uvědomili si totiž vlastní hanbu z politického selhání a pochopili nutnost národního pokání jako jedinou možnou cestu k očištění nejen osobního, ale i svých dějin. Stát jako káznice nemůže být smyslem německé kultury. Barbarský režim nebyl zemi vnucen zvenčí a musel být tudíž poražen v německé duši. Tragedie Německa a světa vedla, alespoň na čas, k náboženskému prozření. Norimberský proces nesoudil národ, ale jen zločince a jejich organizace.
Podobně jako Rakušani se Češi neprávem ocitli mezi vítězi, a proto si dovolili luxus odplaty a teď se nepoučitelní v nejlepším případě ptají, proč by se měli omlouvat, natož snad pociťovat újmu (odškodnění), za činy svých pradědů. Ptají se i mladí Němci, proč mají ještě ve třetí generaci nést znamení hanby. Na to ovšem odpovídá z útrob historie sám Hospdin: „Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení, když mě milují a zachovávají má přikázání.“
Tak to prostě je.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Kupodivu mu to ani příliš neuškodilo. Atomizovaný národ, kterému se do hlavy už dvacet let vtlouká, že národy neexistují, žádným národovectvím dávno netrpí, ba dalo by se tvrdit, že by mu dnes dávka zdravého patriotismu spíš prospěla, a přestože volební mapa pohraničí ukazuje leckde v malých obcích prudký vzrůst Zemanových voličů, v celkovém součtu to tvořilo zhruba třetinu jeho téměř desetiprocentního náskoku. Ostatně, už před nešťastnou televizní show ukazovaly průzkumy veřejného mínění zcela jednoznačně, že Zeman vítězí, protože zmobilizoval onu většinu, která se sociálně na cestě ke kapitalistické prosperitě cítí odstrčena, stejně jako se mu to už jednou podařilo, když zapomenutou sociální demokracii dovedl k vítězství ve volbách. A pak, že stejný trik nepůsobí v politice dvakrát. Jediné možné překvapení, že zvítězil tak malým rozdílem proti tak handicapovanému soupeři. Svatá prostoto, postavit v Česku do voleb kandidáta emigranta, aristokrata, boháče, katolíka a k tomu ještě místopředsedu nenáviděné asociální vlády. Tohle ani Schwarzenbergův stařecký šarm přebít nemohl.
Zločin vyhnání celé třetiny obyvatel českých zemí pronásleduje národní psyché a politiku, byť s ochabující silou, už celých dvaadvacet let po převratu. Po pochopitelném komunistickém mlčení, vždyť vraždy i konfiskace se setkaly s většinovým souhlasem a daly komunistům do začátku totalitního zúčtování velkou výhodu, rozpoutal diskusi o morálce etnické odvety a kolektivní viny slovensko-český historik Ján Mlynárik v exilovém časopise Svědectví (Danubius, Teze o odsunu, 1978), která vyvolala největší český spor s výjimkou hodnocení komunistického režimu či Pražského jara a okamžitě pronikla do českého disentu. Obhájci „odsunu“ byli v zanedbatelné menšině. Zmohli se jen na relativizaci morálky válkou poukazem na tisícinásobné zločiny nacionálního socialismu a dobové české poměry nebo dokonce hájili vyhoštění nevinných na základě právního pozitivismu a vynuceného souhlasu západních vítězů (o Stalinovi cudně mlčeli).
.obrat Václava Havla
Zvlášť silně byl diskusí ovlivněn i Václav Havel, což se projevilo později v jeho prvním novoročním projevu a omluvou vyhnancům. Ale už o pět let později v památném projevu v pražském Karolinu prezident otočil o 180 stupňů a „skutečnou příčinou konce soužití Čechu a Němců ve společném státě nebyl poválečný odsun (už nikoli vyhnání), ale osudové selhání, to že se většina československých Němců přihlásila k nacismu.“ Bylo to poprvé a naposledy, kdy mu tleskal i Václav Klaus. Česká inteligence i disidentský pokus o národní pokání a smíření (o jaký se v podobném kontextu zasloužili biskupové v Polsku (1966) byl zřejmě předurčen k politické porážce a památníkem této prohry se nakonec stal surrealistický zákon „Beneš se zasloužil o stát“ (2004) a prezidentova nepodařená soška na jednom z nádvoří Pražského hradu.
Jako čerstvý absolvent morální filosofie jsem tehdy tušil, a to zásluhou českých Němců, kteří se na stránkách Svědectví diskuse zúčastnili, že ta intelektuální pře o české vině něco velmi podstatného postrádá. Mlynárik poukazoval emocionálně na zvěrstva a zločiny spáchané za přispění a souhlasu státní moci, která v době míru měla chránit právní stát a nikoli pouštět ze řetězu běsy nadcházejícího totalitarismu; po Němcích byl sice už jiným režimem mimo zákon postaven klér, kulaci a buržoazie a nakonec i děti třídních (kolektivních nepřátel. A všichni Benešovi žalobci znali jen jeden argument – kolektivní vina neexistuje (podstata antisemitismu). Kdo se provinil, měl být souzen. Jistě, vina, ať už kriminální, politická či morální, může být jen individuální. Jak by národ mohl být vinen?
.trest do třetího pokolení
Ale Němci svou jakoby kolektivní vinu uznali. Tedy všech, kteří byli svéprávní v době nacismu. Lépe řečeno, uznali zodpovědnost i trest za to, že nedokázali zabránit vzniku a řádění nacistického režimu, že vlastně museli být osvobozeni zvenčí. Jistě, že teprve v ruinách vlastního státu, který rozpoutal světovou válku a genocidní mašinérii, která nadlouho učinila z Němců v civilizovaném světě párie, společenské vyděděnce, až nakonec začali snít o novém celoevropském národě. Uvědomili si totiž vlastní hanbu z politického selhání a pochopili nutnost národního pokání jako jedinou možnou cestu k očištění nejen osobního, ale i svých dějin. Stát jako káznice nemůže být smyslem německé kultury. Barbarský režim nebyl zemi vnucen zvenčí a musel být tudíž poražen v německé duši. Tragedie Německa a světa vedla, alespoň na čas, k náboženskému prozření. Norimberský proces nesoudil národ, ale jen zločince a jejich organizace.
Podobně jako Rakušani se Češi neprávem ocitli mezi vítězi, a proto si dovolili luxus odplaty a teď se nepoučitelní v nejlepším případě ptají, proč by se měli omlouvat, natož snad pociťovat újmu (odškodnění), za činy svých pradědů. Ptají se i mladí Němci, proč mají ještě ve třetí generaci nést znamení hanby. Na to ovšem odpovídá z útrob historie sám Hospdin: „Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení, když mě milují a zachovávají má přikázání.“
Tak to prostě je.
Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.