Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Antidiskriminační civilizace

.alexander Tomský .časopis .klub

Judeo-křesťanský monoteismus (bez sektářského fundamentalismu) je nejen základ naší vědecko–technické západní civilizace, a to navzdory občasným konfliktům mezi vírou a vědou, ale i jedinou příčinou jejího humánního rozvoje, demokratické tolerance a vlády zákona.

Ale teprve slovenský spis Vladimíra Palky Levy prichádzajú, v němž autor podrobně katalogizuje ústupky západních křesťanských politiků od šedesátých let vůči čím dál agresivnější politice sekularizace, mě probudil z letargie, abych si začal lépe všímat, kam až to novodobý liberalismus dopracoval. Jde o těžko postřehnutelný paradox. Dnešní sekularizovaná představa tolerance – individualistický liberalismus, anti-diskriminace a rovnostářství – totiž za určitou hranicí směřují k popření snášenlivé a mnohovrstevnaté společnosti. Je to dáno tím, že tyto hodnoty, aby zůstaly ctnostmi, musí mít svůj pevně daný civilizační limit (kontext) a nejsou, tak jako nic ve světě, absolutní, a pokud se osvobodí a jako fúrie zaútočí na neměnnou lidskou a společenskou přirozenost, tak nejen společenství rozkládají, ale dokonce napadají i podstatu svobody a tolerance, ze které samy vzešly. Opět tak povstávají krutí bohové uzavřeného panteistického světa.
Palko varuje v provokativně znějícím podtitulu své knihy: „Prečo Európa a Amerika smerujú k novej tyranii.”  
Na otázku proč znovu povstal militantní ateismus a jak je možné, že ve stále  sekularizovanější a pluralitní demokratické společnosti Západu, na rozdíl od  větší části světa, můžou vlády ostrakizovat, diskriminovat a někdy i pronásledovat křesťany, není snadná odpověď.
Naše civilizace třech sloupů – řeckého universalismu, římského práva a židovského existencionalismu – je vnitřně rozpolcená dvojím viděním světa, analytickým (dílčím) a holistickým (celistvým, náboženským) a jejich spojení je křehké. Poprvé se to objevilo u některých autorů humanistické renesance (Spinoza) a naplno v osvícenském racionalismu, který už byl zjevnou universální anti-křesťanskou ideologií. V obou případech šlo o reakci na krizi – v prvním případě na krizi papežství, v tom druhém na devastující třicetiletou náboženskou válku. Poškozená autorita dvou papežů, později ještě dvou církví a dvou interpretací naprosto otřásla představou jedné univerzální víry. Postupný rozpad protestantismu na sekty jen prohloubil pohrdání iracionalitou, kterou podle světské inteligence každá náboženská víra obnáší.
A tak se od té doby stále objevují zástupné spory mezi ateistickými vědci a teology, jako by empirická věda mohla být ateistická a víra musela být nutně iracionální nebo dokonce skutečnou vědu popírat.
I poválečný existencionalismus (Sartre, Camus) i pozdější diskuse o „smrti boha” byly reakcí na druhou třicetiletou válku (1914 – 1945), devastaci Evropy a selhání údajně křesťanské civilizace, přestože bohové francouzské, ruské a nacistické revoluce byly jejím popřením.
Třetí vlna sekularizace šedesátých let prudce reagovala především proti tradiční morálce (make love, not war), kterou osvícenci ještě hájili, byť nelogicky proti samotnému náboženství, z něhož do jisté míry vycházela.
Obraceli se tím také proti kolektivnímu totalitarismu, a tak se další pokus konstituovat nového člověka a lidství na neoosvícenském netotalitním zdánlivě benigním základě lidských práv, „morální” autonomie jedince a společenského rovnostářství jeví jako univerzální vysvobození z předsudků iracionální víry. Absolutní povýšení individua nad morální nároky společnosti je, pochopitelně, velice svůdné a rozpad společnosti je jev pozvolný a dlouhodobý; odnesou jej teprve příští generace poškozených dětí, které vyrůstají v atomizovaných rodinách a společnosti.
Stát je dnes už normativní jen v ochraně zdraví, práv a utopické rovnosti občana. Taková situace ovšem aktivizuje nejen fundamentalisty, ale i sekularisty, kteří už necítí svou nevíru jako deficit, ale ve světle nového humanismu, jako záslužný zápas o lepší svět. Pamatuju si to dobře z tradičně tolerantní Anglie. Postupně z oslav Vánoc mizely křesťanské symboly, čím dál víc lidí posílalo neutrální sezónní pozdravy nebo dokonce začínalo slavit Slunovrat. Odmlčely se postupně i kostelní zvony. Stačilo, aby se do okolí přistěhoval člověk, který nemohl v noci spát, dal svůj odpor k soudu a stát se většinou postavil na jeho ochranu, a zvony umlkly i ve dne. A to vše ještě dávno předtím, než do sporu zásahla nová ideologie multikulturalismu.
Paradoxně před veřejnými projevy islámu anglická tolerance ještě trvá, ale před křesťanskými nikoli. Když někdo ztratí zaměstnání, a stává se to čím dál častěji, pokud nosí proti přání zaměstnavatele na veřejnosti třeba jen nenápadný křížek, stojí stát na straně firmy. Verdikt chrání islám. „Nosit na veřejnosti křížek není nepostradatelný požadavek křesťanské víry, jde o porušení firemní etikety.” Křesťané si musí vybrat, buď práci, nebo poslušnost. Politická korektnost náboženské projevy po vzoru dávných jakobínů z veřejného života vylučuje. Diskriminace se týká i státních úředníků, kteří by v případě zákona na státem sankcionovaný sňatek homosexuálů odmítli takové páry oddávat, i lékařů a sester, kteří nesouhlasí s potraty a dokonce v případě žaloby i nekorektních výroků na internetu. Politická antidiskriminace teď zasahuje i pánské kluby a křesťanské charity, jež odmítaly dát homosexuálům děti k adopci (11 se jich už sekularizovalo nebo přestalo působit). Britský premiér vyvolal nedávno konflikt mezi anglikánskou církví a státem, kvůli synodnímu rozhodnutí neinstalovat biskupky. Anglikánská církev má smůlu – je státní, je ale jen otázkou času, kdy antidiskriminační zákon dopadne na všechny církevní instituce a školy. Heterogenní společnost má být ve jménu tolerance a rovnosti likvidována.
Tuhle neliberální zásadu jeho liberální zastánci bagatelizují, protože jediné nebezpečí světa vidí ve fanaticky nesnášenlivém náboženství. Jistě. Neuplyne ani týden, aby někde v muslimském světě někdo nespáchal sebevražedný útok na shiitské či sunnitské poutníky. Proč se však obracejí proti křesťanství. Že existuje špatné náboženství ještě  neznamená, že každý projev náboženské identity je fanatismus. Jak jim ale vysvětlit niterný vztah mezi transcendencí a morálkou. Žádná civilizace nemůže být relativistická, ztratí-li svou duši, zahyne.

Autor je vydavateľ, žije v Prahe.

Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite