Nahrávky, vzniklé 2. května 1978 v bytě Robina Hájka, měly zajímavý, a vlastně i pro onu dobu zcela typický osud. Pronásledovaný písničkář tehdy natočil svůj téměř kompletní repertoár, a poté, co se je podařilo dostat za hranice, skončily ve Švédsku u Jiřího Pallase – ten stál ještě před svou emigrací za sdružením Šafrán, k němuž patřili Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Zuzana Homolová a další, a jejich desky také ve svém vydavatelství Šafrán ´78 vydával. Pozornost ale věnoval i našemu undergroundu, vydal například album skupině DG 307 a Dáše Vokaté či Charlie Soukupovi, ale také Sváťovi Karáskovi. I když, v tomto případě se jednalo o spolupráci s vydavatelstvím Boží mlýny, které v Kanadě vedl Paul Wilson, ještě před vyhoštěním z ČSSR zpěvák Plastic People of the Universe. Album, které bylo nazváno Say No To The Devil, vyšlo koncem srpna 1979 a bylo doplněno dvacetistránkovou brožurou s texty, citacemi z jeho obhajoby z roku 1976 (z „plastikovského“ procesu) a Karáskovým kázáním z České Lípy z března 1975. Alba se tehdy prodalo několik stovek výlisků, což není zase tak špatné, kolik jich bylo propašováno do Československa se lze jen dohadovat.
V každém případě Karáskovy písně zněly nejen z oněch vzácných elpíček, ale také, především, z magnetofonových pásků, hrály se na kytary. To již byl jejich autor v emigraci, ovšem na oblibě písniček jako jsou titulní Řekni ďáblovi ne nebo Já jsem ňákej stounavej či Ženský jsou fajn to nic neměnilo, spíš naopak. Karásek, přiznejme si, sice není žádný kytarový virtuoz, jeho doprovod je jednoduchý, není ani excelentní zpěvák – a přesto jeho písně dokáží oslovovat. Jejich síla totiž spočívá v poctivosti a upřímnosti. A ještě něco: není to žádná pánbíčkářská agitka! Když zpívá v Kázání o zkáze Sodomy a Gomory o tom, že „Nenašel Bůh těch potřebných deset, / města se vzdal – život z něj odvolal,“ není to pouze podání biblického textu, ale také zachycení situace v normalisačním Československu, zpíval-li „nelze couvnout, odteď až navěky“ (Je pozdě) nebo „Sejmou ti otisky, sejmou / pak teprve poznáš ďábla / v hlavě se ti rozsvítí,“ každý věděl, o co jde, a rozuměl i názvu písně: Řekni ďáblovi ne. Protože o to šlo – říct jasně a rozhodně ďáblovi ne. A o to jde i dnes, ať jsme věřící či ne. Zlo je totiž věčné.
V každém případě Karáskovy písně zněly nejen z oněch vzácných elpíček, ale také, především, z magnetofonových pásků, hrály se na kytary. To již byl jejich autor v emigraci, ovšem na oblibě písniček jako jsou titulní Řekni ďáblovi ne nebo Já jsem ňákej stounavej či Ženský jsou fajn to nic neměnilo, spíš naopak. Karásek, přiznejme si, sice není žádný kytarový virtuoz, jeho doprovod je jednoduchý, není ani excelentní zpěvák – a přesto jeho písně dokáží oslovovat. Jejich síla totiž spočívá v poctivosti a upřímnosti. A ještě něco: není to žádná pánbíčkářská agitka! Když zpívá v Kázání o zkáze Sodomy a Gomory o tom, že „Nenašel Bůh těch potřebných deset, / města se vzdal – život z něj odvolal,“ není to pouze podání biblického textu, ale také zachycení situace v normalisačním Československu, zpíval-li „nelze couvnout, odteď až navěky“ (Je pozdě) nebo „Sejmou ti otisky, sejmou / pak teprve poznáš ďábla / v hlavě se ti rozsvítí,“ každý věděl, o co jde, a rozuměl i názvu písně: Řekni ďáblovi ne. Protože o to šlo – říct jasně a rozhodně ďáblovi ne. A o to jde i dnes, ať jsme věřící či ne. Zlo je totiž věčné.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.