Zdá sa, že máte zablokovanú reklamu

Fungujeme však vďaka príjmom z reklamy a predplatného. Podporte nás povolením reklamy alebo kúpou predplatného.

Ďakujeme, že pozeráte .pod lampou. Chceli by ste na ňu prispieť?

Mám vás rád!

.josef Rauvolf .časopis .hudba

Písničkář, básník, evangelický farář, ale také senátor, a svého času politický vězeň Svatopluk Karásek oslavil 18. října sedmdesátiny – oslava to byla neformální, zcela odrážející dosavadní Karáskův život, tvorbu i postoje. Zároveň dostal Svatopluk Karásek pěkný narozeninový dar – vyšla totiž definitivní verze jeho klasické desky Řekni ďáblovi ne.

Ve zcela zaplněném sále malostranské Baráčnické rychty se ten večer totiž sešli jak Karáskovi vrstevníci, staří kozáci z dob undergroundu, tak další hudebníci, básníci i výtvarníci, farář Alfréd Kocáb i bratr Václava Havla Ivan, anebo prostě lidé, kteří mají Sváťu rádi a váží si jeho celoživotní snahy o život ve víře – což můžeme klidně číst i jako život slušný, život plný úcty k bližním, život plný lásky, ale také život, který se nesklonil před zlem, ať již v jakékoli podobě. Zní to lehce čítankově? Ale kdepak, to jen se těžko hledají slova, aby nezněla mírně klišéovitě... protože pokud je ještě něco pro Karáska typické, je to jeho upřímnost, vnitřní, to znamená nejen občanská, ale i umělecká poctivost. A s tím jde ruku v ruce – nesmíme zapomínat na fakt, že Karásek je evangelický farář – zbožnost, v tom nejlepším slova smyslu. Vlastně zbožnost, jež se vymyká nějakým „teologickým“ kategoriím. Zbožnost, jež vychází přímo z člověka a není diktována ničím zvenčí.

.čtyřky z chování
Svatopluk Karásek, který se narodil 18. října 1942 v Praze, býval již jako dítě pěkné kvítko – aspoň tak vzpomíná ve vydařeném knižním rozhovoru Víno tvé výborné. Pro divokost jej vyhodili již ze školky, a pak už se to s ním táhlo po celou školní docházku. „Už na obecné škole,“ říká, „jsem měl trojky, čtyřky z mravů. Kluci, kteří kradli, měli dvojky. Jenom obecné školy jsem postupně vystřídal čtyři.“ Na nezvladatelnost mu tehdy  psychiatrička předepsala nějaká sedativa, která bral před odchodem do školy, ta ovšem nestačila, a tak „potom máma chodila do školy a o hlavní přestávce mi dávala druhou lžíci léku.“
Karásek ale také vzpomíná, jak moc jej oslovil rock´n´roll, a také, jak jej již tehdy přitahovalo náboženství – ostatně, chodil na jeho výuku, což v padesátých letech nebylo jen tak. Vlastně si, aniž o tom tehdy věděl, již zadělával na pozdější průšvihy. A že jich nebylo málo...
Kvůli špatným známkám z chování nedostal doporučení na střední školu a tak nezbývalo jít na zahradnickou školou do Děčína. Ani zde se ovšem nevyhnul konfliktům s autoritami, pomáhala mu ale četba Nového zákona. Neuchránila jej ovšem před dalším vyhazovem, a to hned po prvním ročníku: opět pro snížené známky z chování. S úsměvem vzpomíná, jak jej tatínek prosil, aby měl „aspoň trojku z mravů“, a když přinesl pouze dvojku, udělala maminka dort. Po roce jej sice přijali zpátky, po roce ale musel znovu odejít, tentokráte na vinařskou školu do Mělníka. Následoval opět vyhazov, práce v pražských vinných sklepech, a návrat do Mělníka. Tehdy se zkamarádil s dalším, „ošatým ostříhaným“ spolužákem – byl jím Vratislav Brabenec, jeho souputník nejen na cestách víry, ale také v pozdějším undergroundu. Brabenec, který již tehdy hrával na klarinet, s Karáskem občas vystupoval, aby posléze skončil jako saxofonista Plastiků. V té době ale především probírali bibli, sbližovala je ovšem i láska k poesii. Společně se také rozhodli, že půjdou studovat evangelickou bohosloveckou fakultu. A na tu se také Karásek, po krátké epizodě v dolech, dostal.

.z podzemí do Švýcar a zpátky
Jak se blížil konec studia, v Karáskovi sílilo rozhodnutí stát se farářem – po absolutoriu tedy nastoupil do Hvozdnice, kde společně se svou ženou nějaký čas vydržel, poté nastoupil na faru v Novém Městě pod Smrkem. I zde byl mezi věřícími velice oblíben, a to nejen pro svá kázání, ale také pro lidský přístup, pro svou ochotu kdykoliv pomoci. Pak ovšem přišla rána – z ministerstva přišel dopis, že mu nebude udělen státní souhlas. S dráhou faráře tak byl konec.
Karásek tedy nastoupil jako kastelán na hradě Houska, kde byly uloženy fondy státní knihovny. V té době již zpíval své písničky, sám anebo se skupinou Berani, a tehdy také došlo k pozvání do okruhu pražského undergroundu. Karásek je přijal a na vystoupení, kde hráli i Plastici, zahrál své písně, které byly – k jeho velkému překvapení – vřele přijaty. A právě na Housce natočili Plastici své první album. Karáskovi se ve společenství undergroundu líbilo, vyhovovala mu jeho autenticita i otevřenost, nezávislost na oficiálních strukturách. A nacházel zde spřízněné duše i pokud šlo o věci víry. Možná překvapivě totiž i tato témata undergroundem rezonovala. Výstižně to charakterisoval Ivan Martin Jirous ve své Zprávě o třetím hudebním obrození (1975): „Že si vybírá religiózní témata evangelický duchovní Sváťa Karásek, je spíš přirozené než div-né. Ale i ironik Soukup má ve svém repertoáru písně Věřím v Boha všemohoucího nebo Na obzoru hvězda vychází. Umělá hmota zpívá v Nejistotách: „Na vrcholu hory / sedí poutníci / Tiše hovoří / o životě a o smrti…“ Mluvili jsme již o Zajíčkovi jako o chi-liastickém kazateli. Říká: „Každý ráno bychom se měli očišťovat / každou noc bychom by se měli milovat / každou vteřinu bychom měli bejt / připravený na konec“ (Očišťování). „Prožíváme hodně radostí / uprostřed marností / bídu sme si uvědomili / abychom žití na-plnili / tento pozemskej azyl / není nekonečný cíl“ (Naši známí). „Sme nosiči strachu / sme předzvěstí prachu“ (Co jsme?), a Plastic People zpívají v jedné z posledních skladeb: „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám.“
Undergroundové společenství bylo ovšem vystavováno stále sílícímu tlaku a represím ze strany StB, až došlo na jaře 1976 k zatýkání, a ve vazbě se vedle Jirouse, Zajíčka a Brabence ocitl i Karásek. Možná si v ruzyňské věznici připomínal svou písničku Vy silní ve víře, kterou napsal již v roce 1970 a jež jakoby předjímala pozdější situace. Mimo jiné v ní zpívá: „Vy silní ve víře / v Písmu kovaný, / když začnou bít pastýře / kde jste schovaný?“
Naštěstí nebyli všichni shrbení, a díky velké solidaritě proces dopadl relativně dobře, Karásek dostal osm měsíců, které si v podstatě odseděl ve vazbě. Zároveň vedla tato vlna solidarity ke vzniku Charty 77 – nepřekvapí, že ji Karásek okamžitě podepsal. Zároveň pokračoval v psaní a hraní dalších písniček, ovšem brutální nátlak StB nakonec vedl k tomu, že se v roce 1980 vystěhoval do Rakouska, a po měsíci přijal nabídku nastoupit jako evangelický farář ve švýcarském Bonstettenu. I zde byl i přes počáteční problémy s němčinou velice oblíben, po nějaké době pak přesídlil na faru do Curychu. Ve Švýcarsku působil až do roku 1997, pak se vrátil do Prahy  a působil jako farář u svatého Salvátora. Opět velice oblíbený...
Karáskův význam spočívá nejen v jeho vlastní písničkářské tvorbě (má na svém kontě řadu alb) a jeho působení jakožto faráře, významné bylo i jeho propojování „nevěrců“ v undergroundu s jeho osobitým pojetím víry: „modlil jsem se zpěvem“, říká, a také, „mám k církvi docela volný vztah... směřuji do prostředí necírkevního.“ Dnes je Svatopluk Karásek na odpočinku, před nějakým časem bohužel prodělal mozkovou mrtvici a dodnes špatně mluví. Když ale na oslavě svých sedmdesátin děkoval za všechny projevy uznání, stačila mu jediná věta, aby vyjádřila vše. Zněla zdánlivě prostě: „Mám vás rád.“ 
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.
.diskusia
.posledné
.neprehliadnite