Jakoby jedno zákonitě vyvolávalo druhé, a Jirous nikde jinde než ve spárech StB ani skončit nemohl. Bývá přitom – a dlužno dodat, že právem – označován za jednoho z předních bojovníků proti totalitnímu režimu, za jednoho z těch, kteří svým osobním nasazením, i tím, co zaplatili (Jirous si odseděl přes osm let) pomohli svrhnout nadvládu jedné strany. Paradoxní na tom přitom je, že Jirous sám se nikdy za nějakého bojovníka za svobodu národa či nás všech nepovažoval, naopak, byl na podobné věty alergický. „Kašlu na vaši svobodu,“ říkával. „Já jsem bojoval za svou vlastní svobodu, ne za tu vaší.“ A měl, samozřejmě, pravdu.
Chtěl si pouze žít po svém, chtěl mít možnost poslouchat muziku, jakou chtěl, obklopovat se lidmi, s nimiž mu je dobře, chtěl zkrátka žít důstojně, a ne pod nějakým diktátem. Věc zcela samozřejmá, každý si ale jistě dobře vzpomene, co to v podmínkách reálného socialismu obnášelo... a že pro člověka tak toužícího po osobní svobodě, jako byl právě on, byl střet zřejmě nevyhnutelný.
.ztrácení je zisk
A svobodně se projevoval již v rodném Humpolci, kde se 23. září 1944 narodil a kde také chodil na střední školu – již tehdy ovšem vyčníval, a nejen svým vzhledem. Odmala byl vášnivým čtenářem, jak mi ale řekl v posledním velkém rozhovoru, který poskytl, číst mohl s obtížemi: „Já byl neurotický dítě, to se ale tenkrát tak nebralo, to se nenosilo, takže rodiče mi například na noc zavazovali ruce. Ale nejhorší, co vymysleli, bylo to, že jsem měl zakázáno číst. Já jsem vášnivě rád četl a tak jsem měl několik let zakázáno číst. Měl jsem proto barák prošpikovanej skrýšema, na půdě a podobně, kde jsem měl knížky, a naučil jsem se číst hodně rychle.“
Knihy, které byly nedostupné, jako třeba Franz Kafka, si později dokonce opisoval, vedl v Humpolci voiceband, se kterým nastudoval třeba Morgensterna nebo Desnose, recitoval na různých akademiích, byl, jak vzpomíná, „svým způsobem mladá veličina.“
To se ale změnilo, když přišel v roce 1962 studovat do Prahy na filosofické fakultě dějiny umění. „Když jsem se ocitnul v Praze,“ řekl v jednom rozhovoru, „říkal jsem si, jak ji převálcuju – tenkrát to bylo možný, protože v kultuře začínalo to uvolnění . Asi po třech letech jsem ale přišel ke svýmu o patnáct let staršímu bratranci, kunsthistoriku Jirkovi Padrtovi, a říkám mu: ‘Jirko, já jsem úplně v prdeli, myslel jsem si, co tady všechno udělám – a nic. Přestal jsem psát. Co jsem v Praze, jenom ztrácím.’ A on, sám venkovan, odpověděl mi geniálně taoisticky: ‘Neboj se, tím, jak ztrácíš, jenom získáváš.’“
A měl pravdu, záhy se totiž jeho mimořádně agilní synovec zapojil do všemožných aktivit, podílel se na činnosti Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, svérázné hospodské recesistické party, do níž patřili například výtvarníci Karel Nepraš, Zbyšek Sion, Ota Slavík nebo Jan Steklík či básník Eugen Brikcius, zároveň publikoval výtvarné recense. A hlavně, po krátké spolupráci s psychedelickou kapelou The Primitives Group se stal v roce 1969 uměleckým šéfem a manažerem skupiny Plastic People of the Universe.
.jednou sežereme bolševiky!
Jak vzpomínají její členové, kapelu držel pevnou rukou, dohlížel na to, aby se nezpronevěřila a nezačala kolaborovat s režimem. Rozhodně není přehnané položit rovnici mezi Plastiky jako takové a nehudebníka Jirouse. Právě díky němu se totiž z kapely, která jistě měla své hudební kvality, ideově však byla neukotvena a chtěla „jen hrát svou hudbu“, stal fenomén, tak důležitý v kontextu tehdejší doby, příklad hodný následování. Právě díky Jirousovi skupina neustoupila prvním konformním tlakům ze strany všemožných institucí – jeho role v tom byla nezastupitelná. Byl nekompromisní, jinak to však nešlo. Díky Jirousovi, vystudovanému kunsthistorikovi, došlo i k prolnutí „rockových“ Plastiků do umělecké a filosofické komunity, k seznámení s výtvarníky, básníky, filosofy. A položil tak základy udergroundu, společenství lidí, kteří si chtěli žít – a také tak žili – po svém, byť jim StB šlapala na paty, jak to jen šlo. To by ale byla jiná historie...
V té době ještě probíhaly koncerty Plastiků bez zájmu policie, v roce 1973 ale došlo v hospodě v Trojické k incidentu, kdy Jirous, básník Eugen Brikcius, překladatel Jaroslav Kořán a Jiří Daníček zpívali protibolševickou píseň, přítomný major StB ve výslužbě je ovšem udal a Jirous, který ve finále prostrčil hlavu Rudým právem a prohlásil, že takhle jednou sežerou i bolešviky, skončil i se svými přáteli ve vězení.
Po návratu ale začalo přituhovat, kapela mohla hrát pouze na pololegálních, zakonspirovaných akcích, a právě v té době napsal Jirous svůj zásadní text, Zprávu o třetím českém hudebním obrození, v podstatě program, umělecký manifest, byť v esejistické, téměř beletrizující podobě. V únoru 1975 zde Jirous pregnantně formuloval zásady, jichž se drželi nejen Plastici a celý underground: „povinnost hudebníka je hrát takovou hudbu, jakou mu velí hrát jeho svědomí a jaká mu přináší radost; jedině tak může svoji radost z tvoření předat publiku... je lepší nehrát vůbec než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoli připraven každý, kdo chce být umělcem, je základ¬ní podmínkou, předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. A to ne teprve tehdy, kdy jsou věci již zjevné. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše.“
Jak aktuálně to zní i dnes! Jirous ve všech svých „plastikovských“ textech, nejen ve Zprávě, ale také v Pravdivém příběhu Plastic People či komentáři k albu Půlnoční myš vždy kladl především důraz na morální, etickou stránku tvorby, spíše než na estetickou. Dokázal o těchto otázkách nejen přemýšlet, ale také výtečně psát. Což nebývá samozřejmostí.
.valdické labutě
Na jaře 1976 zatkli estébáci nejen Jirouse, ale také některé z Plastiků a další muzikanty, z monstrprocesu ale po mediální kampani a protestech západních intelektuálů, které zburcoval především Jirousův přítel Václav Havel sešlo a pouze Jirous, Sváťa Karásek a Pavel Zajíček dostali relativně nízké tresty, na základě spojené fronty intelektuálů, básníků, umělců a filosofů ovšem vznikla Charta 77. Vlastně tedy díky Plastikům, a hlavně Jirousovi.
„Když jsem začal dělat s Plastic People,“ řekl mi v roce 2009, „tak jsem měl takovej sen, že kolem nich shromáždím nejlepší lidi tady z tý země. Později jsme si s Jiřím Němcem, když jsme viděli, kam to tady spěje s kulturní politikou a politikou vůbec, tak jsme si říkali, že musíme propojit ty nezávislé skupinky lidí, který jsou v jakémsi duchovním odporu vůči establišmentu, dokud je čas – protože jsme tušili, že to tady bude čím dál horší. A když pak, vlastně na základě procesu s námi, vznikla Charta 77, měl jsem dojem, že se ten můj sen naplnil. A to, co vyústilo do Charty, ať se dneska o ní mluví jakkoliv, myslím, že v obecným vědomí není Charta vnímaná nějak extra positivně, tak to přesto považuju za vrchol toho, o co jsem se snažil. I když to vlastně vzniklo mimo moje vědomí, musím říct. Jako derivát toho, co jsme dělali.“
Jirous seděl celkem pětkrát, pokaždé za vykonstruovaná obvinění, při jednom pobytu napsal Magorovy labutí písně, jeho zřejmě nejlepší a nejznámější sbírku. „Dá se říct, že se ten kriminál rentoval,“ řekl mi, „protože když je tam člověk jenom na chvíli, tak než se stačí pořádně zabydlit, tak už jde zase domů. Tohle byl trest nejdelší, tři a půl roku, a to už se dá o těch básničkách trochu přemejšlet, tady v civilu na to není čas.“
Těžko soudit, zdali má podobné účtování smysl, nicméně při čtení Magorových labutích písní nás zákonitě přepadá svíravá úzkost, a to nejen ze samotného obsahu básní, ale také z okolností jejich vzniku. Jirous je psal v těch nejtěžších podmínkách věznice ve Valdicích, ve třetí nápravné skupině, mezi vrahy, násilníky a podobně, tedy, skutečně a doslova: v pekle. A co odtud jako básník vynesl, může budit jen úžas a obdiv. Uchovat si totiž v tomto pro normálního smrtelníka nepředstavitelném prostředí aspoň trochu jasný rozum a lidskost je úkol téměř nadlidský. Nezcyničtět, neokorat, nestat se jedním z pekelníků... Magorovy labutí písně tak můžeme vnímat současně i jako dokument, vypovídající o našem nejtěžším kriminále, ale také jako popis osobního boje s tímto peklem, jako osobní zpověď i pokus zachránit holý život, rozum, čest.
„Což nutně když se básník dusí / exodus následovat musí?“ ptá se Jirous a jeho život nám dal odpověď – ne, exodus následovat nemusí, a to ani skutečný, do zahraničí, ani vnitřní. Věděl totiž, že by se tak vědomě postavil stranou, sám že by se umlčel. Verše „Monotónní můj itinerář posledních let / Jako kdybych už jen s eskortami / měl Čechy uvidět“ tak jen ilustrují důsledky jeho zcela svobodné volby – volby, za niž se ovšem, jak již bylo řečeno úvodem, platí. V Jirousově případě to bylo nejen onimi více než osmi odsezenými lety, ale i veškerou bolestí, již mu věznění přineslo. Dokázal-li z něj vytěžit tak silnou poesii jakou jsou Magorovy labutí písně, děkujme mu za to. A klobouk dolů!
.prohráli jsme
Po listopadu 1989 se Jirous vrhl do víru událostí, a byl jako neřízená střela, nejen že byl najednou všude, freneticky psal básně, ale také pil jako duha, rval se, jakoby doháněl všechna ta léta kriminálů. Kolovaly o něm divoké historky, já jej ale, přiznávám, znal úplně jiného, jistě, někdy ožralého na plech, ale přesto vnímavého a schopného přijmout argument, respektujícího. Ano, zažil jsem ho i vytočeného, viděl jsem nejednou, jak někoho srazil pěstí, vždycky si o to ale ten druhý koledoval, otravoval, prudil, vstupoval do prostoru, kam neměl – a ne že by nebyl předtím varován. Byl to, zkrátka, Jirous...
Přicházela uznání, byla mu například udělena Cena Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo, Torst mu vydal nejen souborné básnické dílo, ale také jeho publicistické texty a svazek dopisů, připravuje se svazek rozhovorů, Jirous nadále psal, recitoval po celé zemi, i za hranicemi, z obratu, jaký vzala naše zem byl ale rozčarovaný. Když jsme s ním v roce 2006 točili 13. komnatu, věnovanou jeho pobytům ve vězení, řekl mi, že „ve střetu s novým režimem jsme vlastně všichni prohráli“. Možná měl pravdu, v každém případě on měl a má účet čistý, zcela zaplacený. Zůstala po něm totiž nejen spousta krásné poesie a textů, hlavně ale osobní příklad. Příklad člověka, který se rozhodl bojovat za svou svobodu, ať to stojí co to stojí. A to doslova...
Roky kriminálů, ale také skutečně nezřízeného života a pití se ovšem silně podepsaly na jeho zdraví, a před rokem, 9. listopadu, zemřel. V básni Maurici Maeterlinckovi ze sbírky Okuje napsal: „cokoli kdy bylo napsáno / trvá kdesi v čase / a věčnosti / nezávisle na fyzickém zachování...“, a my můžeme jen tiše přikývnout. Ano, trvá, stejně jako je stále mezi námi i Ivan Martin Jirous. A přestože mi také řekl, že po smrti bude „několik milionů let v očistci,“ nevěřím tomu. Protože očistec, ten si již prožil zde, na zemi. Nejen za sebe, ale za nás za všechny.
.jirous na CD:
Agon Orchestr – Magorova summa (Guerilla, 2009)
Velice zajímavý projekt, na němž se Jirousových veršů – v autorské recitaci – chopil soubor zaměřený na soudobou vážnou hudbu (Agon ale nahrál i vlastní aranže dvou alb Plastiků, stejně jako DG 307 a Psích vojáků) – střetávají se tak dva Jirousovi blízké světy, vážná hudba a poesie, skvěle si přitom rozumí. Báseň Na poli lilií je pojata jako lidová balada v interpretacei písničkářky Jany Veberové. Jirous zde ale také temně recituje: „Doma seš tam, kde se oběsíš.“
Pravdivý příběh Plastic People (Radioservis, 2010)
Jirous své vzpomínky na roky, které strávil s Plastiky, sice bohužel nedopsal, i tak je to ale úchvatná kronika boje Davida s Goliášem, cenná nejen jako historický dokument, ale zároveň vtipná a krásně napsaná. Jirous svůj strhující text napsal v na přelomu let 1980 a 1981, tehdy jej také doma nahrál, na CD ovšem ve formátu mp3 vyšla pětihodinová rozhlasová nahrávka, na níž jej za doprovodu Plastiků čte jak Jirous, tak Oldřich Kaiser.
Magorovy labutí písně (Guerilla, 2011)
„To jsou Magorovy labutí písně, psáno ve věznicích Litoměřice, Ostrov, Valdice, 1981 až 1985. Věnováno Vratislavu Brabencovi.“ Tak začíná album, natočené v roce 2009 ve Vrchlického divadle v Lounech, album, jež přináší všech sto osmdesát tři básní sbírky. A můžeme předeslat, že jak byl Jirous vynikající básník, stejně tak byl vynikající recitátor, který nepodléhal patosu, své verše četl spíše civilně, čímž jen podtrhoval jejich vyznění.
Magorovi ptáci a jiné příběhy (Guerilla, 2012)
Verše, věnované ptákům, ale nejen jim, prozrazují další stránku Jirouse básníka – silný zájem o přírodu, květiny, vše živé. „Přileťte, miláčkové, ptáci! / S lidmi už nemůžu, vy tom víte...“ recituje zde v bezejmenné básni v roce 1987, a z jeho hlasu je možná cítit únava, ale především zaujetí poesií. Na albu jsou vedle kompletní sbírky Magorovi ptáci (1987) také celá sbírka Okuje (2007), jistě perlou je recitace sbírky Úloža, jejíž rukopis již nakladateli nestačil odevzdat, závěrem pak přečte Jirous báseň Smiluj se nade mnou ze sbírky Magorův soumrak (1985 – 1997). A to vše prokládané nahrávkami ptáků a žab.
Chtěl si pouze žít po svém, chtěl mít možnost poslouchat muziku, jakou chtěl, obklopovat se lidmi, s nimiž mu je dobře, chtěl zkrátka žít důstojně, a ne pod nějakým diktátem. Věc zcela samozřejmá, každý si ale jistě dobře vzpomene, co to v podmínkách reálného socialismu obnášelo... a že pro člověka tak toužícího po osobní svobodě, jako byl právě on, byl střet zřejmě nevyhnutelný.
.ztrácení je zisk
A svobodně se projevoval již v rodném Humpolci, kde se 23. září 1944 narodil a kde také chodil na střední školu – již tehdy ovšem vyčníval, a nejen svým vzhledem. Odmala byl vášnivým čtenářem, jak mi ale řekl v posledním velkém rozhovoru, který poskytl, číst mohl s obtížemi: „Já byl neurotický dítě, to se ale tenkrát tak nebralo, to se nenosilo, takže rodiče mi například na noc zavazovali ruce. Ale nejhorší, co vymysleli, bylo to, že jsem měl zakázáno číst. Já jsem vášnivě rád četl a tak jsem měl několik let zakázáno číst. Měl jsem proto barák prošpikovanej skrýšema, na půdě a podobně, kde jsem měl knížky, a naučil jsem se číst hodně rychle.“
Knihy, které byly nedostupné, jako třeba Franz Kafka, si později dokonce opisoval, vedl v Humpolci voiceband, se kterým nastudoval třeba Morgensterna nebo Desnose, recitoval na různých akademiích, byl, jak vzpomíná, „svým způsobem mladá veličina.“
To se ale změnilo, když přišel v roce 1962 studovat do Prahy na filosofické fakultě dějiny umění. „Když jsem se ocitnul v Praze,“ řekl v jednom rozhovoru, „říkal jsem si, jak ji převálcuju – tenkrát to bylo možný, protože v kultuře začínalo to uvolnění . Asi po třech letech jsem ale přišel ke svýmu o patnáct let staršímu bratranci, kunsthistoriku Jirkovi Padrtovi, a říkám mu: ‘Jirko, já jsem úplně v prdeli, myslel jsem si, co tady všechno udělám – a nic. Přestal jsem psát. Co jsem v Praze, jenom ztrácím.’ A on, sám venkovan, odpověděl mi geniálně taoisticky: ‘Neboj se, tím, jak ztrácíš, jenom získáváš.’“
A měl pravdu, záhy se totiž jeho mimořádně agilní synovec zapojil do všemožných aktivit, podílel se na činnosti Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, svérázné hospodské recesistické party, do níž patřili například výtvarníci Karel Nepraš, Zbyšek Sion, Ota Slavík nebo Jan Steklík či básník Eugen Brikcius, zároveň publikoval výtvarné recense. A hlavně, po krátké spolupráci s psychedelickou kapelou The Primitives Group se stal v roce 1969 uměleckým šéfem a manažerem skupiny Plastic People of the Universe.
.jednou sežereme bolševiky!
Jak vzpomínají její členové, kapelu držel pevnou rukou, dohlížel na to, aby se nezpronevěřila a nezačala kolaborovat s režimem. Rozhodně není přehnané položit rovnici mezi Plastiky jako takové a nehudebníka Jirouse. Právě díky němu se totiž z kapely, která jistě měla své hudební kvality, ideově však byla neukotvena a chtěla „jen hrát svou hudbu“, stal fenomén, tak důležitý v kontextu tehdejší doby, příklad hodný následování. Právě díky Jirousovi skupina neustoupila prvním konformním tlakům ze strany všemožných institucí – jeho role v tom byla nezastupitelná. Byl nekompromisní, jinak to však nešlo. Díky Jirousovi, vystudovanému kunsthistorikovi, došlo i k prolnutí „rockových“ Plastiků do umělecké a filosofické komunity, k seznámení s výtvarníky, básníky, filosofy. A položil tak základy udergroundu, společenství lidí, kteří si chtěli žít – a také tak žili – po svém, byť jim StB šlapala na paty, jak to jen šlo. To by ale byla jiná historie...
V té době ještě probíhaly koncerty Plastiků bez zájmu policie, v roce 1973 ale došlo v hospodě v Trojické k incidentu, kdy Jirous, básník Eugen Brikcius, překladatel Jaroslav Kořán a Jiří Daníček zpívali protibolševickou píseň, přítomný major StB ve výslužbě je ovšem udal a Jirous, který ve finále prostrčil hlavu Rudým právem a prohlásil, že takhle jednou sežerou i bolešviky, skončil i se svými přáteli ve vězení.
Po návratu ale začalo přituhovat, kapela mohla hrát pouze na pololegálních, zakonspirovaných akcích, a právě v té době napsal Jirous svůj zásadní text, Zprávu o třetím českém hudebním obrození, v podstatě program, umělecký manifest, byť v esejistické, téměř beletrizující podobě. V únoru 1975 zde Jirous pregnantně formuloval zásady, jichž se drželi nejen Plastici a celý underground: „povinnost hudebníka je hrát takovou hudbu, jakou mu velí hrát jeho svědomí a jaká mu přináší radost; jedině tak může svoji radost z tvoření předat publiku... je lepší nehrát vůbec než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec než hrát to, co si přeje establishment. A i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoli připraven každý, kdo chce být umělcem, je základ¬ní podmínkou, předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. A to ne teprve tehdy, kdy jsou věci již zjevné. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše.“
Jak aktuálně to zní i dnes! Jirous ve všech svých „plastikovských“ textech, nejen ve Zprávě, ale také v Pravdivém příběhu Plastic People či komentáři k albu Půlnoční myš vždy kladl především důraz na morální, etickou stránku tvorby, spíše než na estetickou. Dokázal o těchto otázkách nejen přemýšlet, ale také výtečně psát. Což nebývá samozřejmostí.
.valdické labutě
Na jaře 1976 zatkli estébáci nejen Jirouse, ale také některé z Plastiků a další muzikanty, z monstrprocesu ale po mediální kampani a protestech západních intelektuálů, které zburcoval především Jirousův přítel Václav Havel sešlo a pouze Jirous, Sváťa Karásek a Pavel Zajíček dostali relativně nízké tresty, na základě spojené fronty intelektuálů, básníků, umělců a filosofů ovšem vznikla Charta 77. Vlastně tedy díky Plastikům, a hlavně Jirousovi.
„Když jsem začal dělat s Plastic People,“ řekl mi v roce 2009, „tak jsem měl takovej sen, že kolem nich shromáždím nejlepší lidi tady z tý země. Později jsme si s Jiřím Němcem, když jsme viděli, kam to tady spěje s kulturní politikou a politikou vůbec, tak jsme si říkali, že musíme propojit ty nezávislé skupinky lidí, který jsou v jakémsi duchovním odporu vůči establišmentu, dokud je čas – protože jsme tušili, že to tady bude čím dál horší. A když pak, vlastně na základě procesu s námi, vznikla Charta 77, měl jsem dojem, že se ten můj sen naplnil. A to, co vyústilo do Charty, ať se dneska o ní mluví jakkoliv, myslím, že v obecným vědomí není Charta vnímaná nějak extra positivně, tak to přesto považuju za vrchol toho, o co jsem se snažil. I když to vlastně vzniklo mimo moje vědomí, musím říct. Jako derivát toho, co jsme dělali.“
Jirous seděl celkem pětkrát, pokaždé za vykonstruovaná obvinění, při jednom pobytu napsal Magorovy labutí písně, jeho zřejmě nejlepší a nejznámější sbírku. „Dá se říct, že se ten kriminál rentoval,“ řekl mi, „protože když je tam člověk jenom na chvíli, tak než se stačí pořádně zabydlit, tak už jde zase domů. Tohle byl trest nejdelší, tři a půl roku, a to už se dá o těch básničkách trochu přemejšlet, tady v civilu na to není čas.“
Těžko soudit, zdali má podobné účtování smysl, nicméně při čtení Magorových labutích písní nás zákonitě přepadá svíravá úzkost, a to nejen ze samotného obsahu básní, ale také z okolností jejich vzniku. Jirous je psal v těch nejtěžších podmínkách věznice ve Valdicích, ve třetí nápravné skupině, mezi vrahy, násilníky a podobně, tedy, skutečně a doslova: v pekle. A co odtud jako básník vynesl, může budit jen úžas a obdiv. Uchovat si totiž v tomto pro normálního smrtelníka nepředstavitelném prostředí aspoň trochu jasný rozum a lidskost je úkol téměř nadlidský. Nezcyničtět, neokorat, nestat se jedním z pekelníků... Magorovy labutí písně tak můžeme vnímat současně i jako dokument, vypovídající o našem nejtěžším kriminále, ale také jako popis osobního boje s tímto peklem, jako osobní zpověď i pokus zachránit holý život, rozum, čest.
„Což nutně když se básník dusí / exodus následovat musí?“ ptá se Jirous a jeho život nám dal odpověď – ne, exodus následovat nemusí, a to ani skutečný, do zahraničí, ani vnitřní. Věděl totiž, že by se tak vědomě postavil stranou, sám že by se umlčel. Verše „Monotónní můj itinerář posledních let / Jako kdybych už jen s eskortami / měl Čechy uvidět“ tak jen ilustrují důsledky jeho zcela svobodné volby – volby, za niž se ovšem, jak již bylo řečeno úvodem, platí. V Jirousově případě to bylo nejen onimi více než osmi odsezenými lety, ale i veškerou bolestí, již mu věznění přineslo. Dokázal-li z něj vytěžit tak silnou poesii jakou jsou Magorovy labutí písně, děkujme mu za to. A klobouk dolů!
.prohráli jsme
Po listopadu 1989 se Jirous vrhl do víru událostí, a byl jako neřízená střela, nejen že byl najednou všude, freneticky psal básně, ale také pil jako duha, rval se, jakoby doháněl všechna ta léta kriminálů. Kolovaly o něm divoké historky, já jej ale, přiznávám, znal úplně jiného, jistě, někdy ožralého na plech, ale přesto vnímavého a schopného přijmout argument, respektujícího. Ano, zažil jsem ho i vytočeného, viděl jsem nejednou, jak někoho srazil pěstí, vždycky si o to ale ten druhý koledoval, otravoval, prudil, vstupoval do prostoru, kam neměl – a ne že by nebyl předtím varován. Byl to, zkrátka, Jirous...
Přicházela uznání, byla mu například udělena Cena Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo, Torst mu vydal nejen souborné básnické dílo, ale také jeho publicistické texty a svazek dopisů, připravuje se svazek rozhovorů, Jirous nadále psal, recitoval po celé zemi, i za hranicemi, z obratu, jaký vzala naše zem byl ale rozčarovaný. Když jsme s ním v roce 2006 točili 13. komnatu, věnovanou jeho pobytům ve vězení, řekl mi, že „ve střetu s novým režimem jsme vlastně všichni prohráli“. Možná měl pravdu, v každém případě on měl a má účet čistý, zcela zaplacený. Zůstala po něm totiž nejen spousta krásné poesie a textů, hlavně ale osobní příklad. Příklad člověka, který se rozhodl bojovat za svou svobodu, ať to stojí co to stojí. A to doslova...
Roky kriminálů, ale také skutečně nezřízeného života a pití se ovšem silně podepsaly na jeho zdraví, a před rokem, 9. listopadu, zemřel. V básni Maurici Maeterlinckovi ze sbírky Okuje napsal: „cokoli kdy bylo napsáno / trvá kdesi v čase / a věčnosti / nezávisle na fyzickém zachování...“, a my můžeme jen tiše přikývnout. Ano, trvá, stejně jako je stále mezi námi i Ivan Martin Jirous. A přestože mi také řekl, že po smrti bude „několik milionů let v očistci,“ nevěřím tomu. Protože očistec, ten si již prožil zde, na zemi. Nejen za sebe, ale za nás za všechny.
.jirous na CD:
Agon Orchestr – Magorova summa (Guerilla, 2009)
Velice zajímavý projekt, na němž se Jirousových veršů – v autorské recitaci – chopil soubor zaměřený na soudobou vážnou hudbu (Agon ale nahrál i vlastní aranže dvou alb Plastiků, stejně jako DG 307 a Psích vojáků) – střetávají se tak dva Jirousovi blízké světy, vážná hudba a poesie, skvěle si přitom rozumí. Báseň Na poli lilií je pojata jako lidová balada v interpretacei písničkářky Jany Veberové. Jirous zde ale také temně recituje: „Doma seš tam, kde se oběsíš.“
Pravdivý příběh Plastic People (Radioservis, 2010)
Jirous své vzpomínky na roky, které strávil s Plastiky, sice bohužel nedopsal, i tak je to ale úchvatná kronika boje Davida s Goliášem, cenná nejen jako historický dokument, ale zároveň vtipná a krásně napsaná. Jirous svůj strhující text napsal v na přelomu let 1980 a 1981, tehdy jej také doma nahrál, na CD ovšem ve formátu mp3 vyšla pětihodinová rozhlasová nahrávka, na níž jej za doprovodu Plastiků čte jak Jirous, tak Oldřich Kaiser.
Magorovy labutí písně (Guerilla, 2011)
„To jsou Magorovy labutí písně, psáno ve věznicích Litoměřice, Ostrov, Valdice, 1981 až 1985. Věnováno Vratislavu Brabencovi.“ Tak začíná album, natočené v roce 2009 ve Vrchlického divadle v Lounech, album, jež přináší všech sto osmdesát tři básní sbírky. A můžeme předeslat, že jak byl Jirous vynikající básník, stejně tak byl vynikající recitátor, který nepodléhal patosu, své verše četl spíše civilně, čímž jen podtrhoval jejich vyznění.
Magorovi ptáci a jiné příběhy (Guerilla, 2012)
Verše, věnované ptákům, ale nejen jim, prozrazují další stránku Jirouse básníka – silný zájem o přírodu, květiny, vše živé. „Přileťte, miláčkové, ptáci! / S lidmi už nemůžu, vy tom víte...“ recituje zde v bezejmenné básni v roce 1987, a z jeho hlasu je možná cítit únava, ale především zaujetí poesií. Na albu jsou vedle kompletní sbírky Magorovi ptáci (1987) také celá sbírka Okuje (2007), jistě perlou je recitace sbírky Úloža, jejíž rukopis již nakladateli nestačil odevzdat, závěrem pak přečte Jirous báseň Smiluj se nade mnou ze sbírky Magorův soumrak (1985 – 1997). A to vše prokládané nahrávkami ptáků a žab.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.