Když se k těmto veskrze negativním zkušenostem s komunistickým státem po roce 1989 přidala neoliberální ideologie „trhu bez přívlastků“, která líčila stát i ve svobodných poměrech jako moloch, který jen zbytečně dusí lidskou spontánnost a v podobě regulací hází klacky pod nohy tržním silám, bylo zaděláno na problém. Nejrůznější vlády chtěly stát neustále „zmenšovat“, státní byrokracie se stala oblíbeným terčem útoků a symbolem parazitizmu.
Ačkoliv tyto útoky zůstávaly většinou na úrovni rétoriky, a státní aparát dál bobtnal, vytvořila se atmosféra, v níž politické strany, zejména ty pravicové, vykreslovaly stát jako téměř přítěž svobodné společnosti. Stát se různé vládní strany nepokoušely modernizovat a postavit na vlastní nohy, ale především v nejrůznějších podobách ovládnout ke svému prospěchu.
Zapomnělo se přitom na skutečnost, že ať už je stát v té- které svobodné společnosti malý, či naopak velký, žádná demokratická země nefunguje dobře, pokud nemá stát, který je výkonný. Tedy stát, který umí společnosti nastavit smysluplná pravidla, a který je vynucuje. To, jak lidé vnímají svojí zemi, hodně souvisí s jejich vnímáním spravedlnosti.
Správné fungování státu je tedy nesmírně důležité pro samotnou legitimitu demokratického zřízení, protože pravidla hry a jejich respektování nemůže zaručit v moderních společnostech nikdo jiný. Náboženství a z něho odvozená morálka pomáhaly světské moci s nastavováním a respektováním pravidel až do nástupu modernity, ale v moderních demokratických společnostech převzal tuto roli plně sekularizovaný stát.
Modernímu státu se tuto roli daří úspěšně plnit v závislosti na dvou faktorech: jeho vlastní výkonnosti a vyspělosti samoregulačních mechanismů v rámci občanské společnosti. Jinými slovy: zákony a pravidla, stejně jako vynucování a represe v případě porušování pravidel, nezmohou vše, pokud zároveň neexistuje se „státními“ pravidly hry vysoká míra srozumění v občanské společnosti.
Česká společnost po třiadvaceti letech budování demokracie a trhu nemá bohužel ani výkonný stát, ani silnou občanskou společnost. Nedávná výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby popsala tento stav poměrně přesně, když varovala, že politici i státní zpráva jsou ve vleku netransparentních zájmů. Český stát tak nefunguje jako srozumitelný celek, ale spíše v podobě rozparcelovaných částí, které jsou jakýmisi „lény“ mocných ekonomických a politických zájmů.
Aféra s pančovaným alkoholem vyjevila slabost českého státu v plné nahotě. Podobný šlendrián ovšem bohužel funguje v celé řadě dalších oblastí. Je proto zřejmé, že po třiadvaceti letech zanedbávání péče o stát nastal čas se kvalitnímu fungování státu věnovat. Autor je politológ, text pôvodne vyšiel v revue Parlamentní magazín a na autorovom blogu, krátené.
Ačkoliv tyto útoky zůstávaly většinou na úrovni rétoriky, a státní aparát dál bobtnal, vytvořila se atmosféra, v níž politické strany, zejména ty pravicové, vykreslovaly stát jako téměř přítěž svobodné společnosti. Stát se různé vládní strany nepokoušely modernizovat a postavit na vlastní nohy, ale především v nejrůznějších podobách ovládnout ke svému prospěchu.
Zapomnělo se přitom na skutečnost, že ať už je stát v té- které svobodné společnosti malý, či naopak velký, žádná demokratická země nefunguje dobře, pokud nemá stát, který je výkonný. Tedy stát, který umí společnosti nastavit smysluplná pravidla, a který je vynucuje. To, jak lidé vnímají svojí zemi, hodně souvisí s jejich vnímáním spravedlnosti.
Správné fungování státu je tedy nesmírně důležité pro samotnou legitimitu demokratického zřízení, protože pravidla hry a jejich respektování nemůže zaručit v moderních společnostech nikdo jiný. Náboženství a z něho odvozená morálka pomáhaly světské moci s nastavováním a respektováním pravidel až do nástupu modernity, ale v moderních demokratických společnostech převzal tuto roli plně sekularizovaný stát.
Modernímu státu se tuto roli daří úspěšně plnit v závislosti na dvou faktorech: jeho vlastní výkonnosti a vyspělosti samoregulačních mechanismů v rámci občanské společnosti. Jinými slovy: zákony a pravidla, stejně jako vynucování a represe v případě porušování pravidel, nezmohou vše, pokud zároveň neexistuje se „státními“ pravidly hry vysoká míra srozumění v občanské společnosti.
Česká společnost po třiadvaceti letech budování demokracie a trhu nemá bohužel ani výkonný stát, ani silnou občanskou společnost. Nedávná výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby popsala tento stav poměrně přesně, když varovala, že politici i státní zpráva jsou ve vleku netransparentních zájmů. Český stát tak nefunguje jako srozumitelný celek, ale spíše v podobě rozparcelovaných částí, které jsou jakýmisi „lény“ mocných ekonomických a politických zájmů.
Aféra s pančovaným alkoholem vyjevila slabost českého státu v plné nahotě. Podobný šlendrián ovšem bohužel funguje v celé řadě dalších oblastí. Je proto zřejmé, že po třiadvaceti letech zanedbávání péče o stát nastal čas se kvalitnímu fungování státu věnovat. Autor je politológ, text pôvodne vyšiel v revue Parlamentní magazín a na autorovom blogu, krátené.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.