Václav Klaus byl evidentně cílem útoku jen jako symbol. Nešlo o atentát na jeho osobu, ale o atentát na českou politiku. Ostatně, sám Vondrouš svoje zhnusení politikou, zejména současnou vládou, ochotně vysvětlil médiím. V České republice prý panují mafiánské praktiky.
Jeho čin se tak ze všeho nejvíc jeví jako další projev temného vření v nemalé části společnosti, která se neumí účinně občansky organizovat, a cítí tudíž naprostou bezmoc.
Vondrouš se hlásí ke komunistické ideologii, takže některá média o něm mají jasno: bláznem s komunistickými názory se netřeba vážně zabývat. Uniká jim, že je-li ale někdo ochoten na svoje zhnusení politikou upozornit tak, že reálně riskuje vlastní zastřelení, neměli bychom to bohorovně odbývat. Vondrouš může být jen předzvěstí věcí horších.
Zdánlivě máme štěstí, že žijeme v zemi Josefa Švejka, kde i „atentát“ může na sebe vzít poněkud komickou podobu. Jenže je to ta stejná země, kde pár desetiletí po Švejkovi zvítězila pod praporem zhnusení z demokracie brutální diktatura.
Už proto je důležité, aby „politika atentátu“—tedy poučení z útoku ve Chrastavě i reakce na něj ? nebyla stejné švejkovská, jako sám „atentát“. Možná by bylo dobré začít otázkou, jak vlastně (ne)funguje český stát. Není symbolické, že šlendrián, v němž se náš stát topí, dorazil v podobě selhání ochranky až do bezprostřední blízkosti hlavy státu?
Iracionálních komentářů ve stylu „komu to slouží“ se, bohužel, nezdržel ani sám prezident a lidi z jeho okolí, kteří se nechali slyšet, že „atentát“ je důsledkem rozeštvávání společnosti. Jeden z prezidentových věrných nazval svůj komentář „Vieweghovy chrastavské výstřely“. Ruku, jež zdvihla pistoli proti hlavě státu, prý vedli všichni, kteří v médiích a nejen tam pořádají pomlouvačné štvanice. Jak prosté, milý Watsone!
Pokud se „politika atentátu“ vydá tímto směrem, je jisté, že jsme opět nic nepochopili a z ničeho se nepoučili. Česká společnost je vskutku rozeštvaná, ale politici, včetně pana prezidenta, by si jako první krok v hledání odpovědí na to, kdo a co společnost rozeštvává, měli nastavit zrcadlo.
To se, bohužel, nestane. Je možné, že „atentátník“ Vondrouš je mírně vyšinutý, ale limity sebereflexe české politiky shrnul docela přesně, když řekl, že chtěl politiky vyburcovat k zamyšlení nad svým chováním, ti se ale spíše jen zamýšlí, jak se příště lépe ochránit.
Autor je politolog. Vyšlo v denníku Právo, krátené.
Jeho čin se tak ze všeho nejvíc jeví jako další projev temného vření v nemalé části společnosti, která se neumí účinně občansky organizovat, a cítí tudíž naprostou bezmoc.
Vondrouš se hlásí ke komunistické ideologii, takže některá média o něm mají jasno: bláznem s komunistickými názory se netřeba vážně zabývat. Uniká jim, že je-li ale někdo ochoten na svoje zhnusení politikou upozornit tak, že reálně riskuje vlastní zastřelení, neměli bychom to bohorovně odbývat. Vondrouš může být jen předzvěstí věcí horších.
Zdánlivě máme štěstí, že žijeme v zemi Josefa Švejka, kde i „atentát“ může na sebe vzít poněkud komickou podobu. Jenže je to ta stejná země, kde pár desetiletí po Švejkovi zvítězila pod praporem zhnusení z demokracie brutální diktatura.
Už proto je důležité, aby „politika atentátu“—tedy poučení z útoku ve Chrastavě i reakce na něj ? nebyla stejné švejkovská, jako sám „atentát“. Možná by bylo dobré začít otázkou, jak vlastně (ne)funguje český stát. Není symbolické, že šlendrián, v němž se náš stát topí, dorazil v podobě selhání ochranky až do bezprostřední blízkosti hlavy státu?
Iracionálních komentářů ve stylu „komu to slouží“ se, bohužel, nezdržel ani sám prezident a lidi z jeho okolí, kteří se nechali slyšet, že „atentát“ je důsledkem rozeštvávání společnosti. Jeden z prezidentových věrných nazval svůj komentář „Vieweghovy chrastavské výstřely“. Ruku, jež zdvihla pistoli proti hlavě státu, prý vedli všichni, kteří v médiích a nejen tam pořádají pomlouvačné štvanice. Jak prosté, milý Watsone!
Pokud se „politika atentátu“ vydá tímto směrem, je jisté, že jsme opět nic nepochopili a z ničeho se nepoučili. Česká společnost je vskutku rozeštvaná, ale politici, včetně pana prezidenta, by si jako první krok v hledání odpovědí na to, kdo a co společnost rozeštvává, měli nastavit zrcadlo.
To se, bohužel, nestane. Je možné, že „atentátník“ Vondrouš je mírně vyšinutý, ale limity sebereflexe české politiky shrnul docela přesně, když řekl, že chtěl politiky vyburcovat k zamyšlení nad svým chováním, ti se ale spíše jen zamýšlí, jak se příště lépe ochránit.
Autor je politolog. Vyšlo v denníku Právo, krátené.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.