Německo sice podmiňuje uvolnění měnové politiky (nákup postižených dluhopisů a společné dluhy) vytvořením alespoň částečné fiskální unie, čili rozpočtovou federální nadvládou, přestože jižním státům trochu ustupuje výměnou za tvrdé podmínky a disciplinu ústavního paktu stability (půjčky eurovalu, sekunderní nákup dluhopisů a půjčky bankám). Taková politika odsuzuje jižní státy k živoření v deflaci, protože nejsou schopny své dluhy ani udržovat a španělská krize napadá jinak solventní Itálii.
Francouzský problém s unií není nic nového, má prastaré kořeny, vlastně už v dávnověku.To Řím zajistil Galům (Keltům) přivyklým na neustálé kmenové války imperiální mír (bezpečí a ochranu) a nabídl jim atraktivní městskou kulturu (divadla, nevěstince, lázně, akvadukt i jistou míru městské samosprávy). Galové byli Římem nadšeni a princip centristické vlády je od té doby konstantou francouzských dějin. Vítězství Francie v třicetileté válce umocnilo královskou moc a Ludvík „úspěšně“ dokončil zápas koruny od 13. století a zpacifikoval aristokracii. Ta se místo politické opozice stala okrasou dvora a vývoj k občanské svobodě republiky se zastavil. Král Slunce ji předělal na pouhé byzantinské dvořany a satrapy, kteří se postupně propadali do morálního bahna libertinismu. Na rozdíl od Anglie nebyla Francie řízena politickým národem. A když se konečně vytvořil (měšťanstvo) a provedl revoluci, vznikl paradox. Nenávist vůči králi (popraven byl kvůli svému původu) byla menší než nenávist vůči šlechtě, církvi a feudalismu. Královská moc nebyla schopna zlikvidovat vlastní třídu z níž pocházela a proto byla Francouzská revoluce tak radikální – dědičná privilegia (teutonských kmenů Karla velikého) byla nenáviděna víc než tyranie (ostatně tyranie už neexistovala). Okamžitě vznikla absolutní moc a s ní se vynořil i staronový rovnostářský národ (liberté = egalité), který je ochoten tolerovat silnou centralistickou vládu a jednotnou politickou třídu (volby jsou převážně kosmetické). Když po válce Francie budovala (místo upadajícího zámořského imperia) evropské společenství, její monarchická demokracie, jak ji nazval Charles de Gaulle, nutně kolidovala s budováním „spojených států evropských“ (1964). Generál však boj o Evropu států prohrál (jako jeho nástupci potřeboval Německo-francouzské spojenectví i společnou zemědělskou dotační politiku) a doufal, že se opravdu nadnárodní stát vytvořit nepodaří.
Když ale fracouzská elita stále ještě mlhavou koncepci integrovaného společenství v konstituční smlouvě přijala jako menší zlo a hlavně sama vytvořila (2004), hlavně potřebovala zamezit veto postkomunistických příchozích, Francouzi ji v referendu odmítli. Dilema bylo už tehdy stejné jako dnes. Nevolená komise a bezzubý europarlament nepřekáží tolik francouzskému vlivu a tradičním merkantilistickým (ochranářským) zájmům. Vláda fiskální unie německých pravidel by však znamenala konec národního státu a žádný stát není národnější než Francie. Podstatou revoluce (1789) nebylo omezení suverenní moci státu, ale naopak jeho barbarské posílení. Francie tehdy nevytvořila na státu nezávislé instituce jako Anglie, naopak poslední feudální zbytky regionalismu zlikvidovala a její občanské rovnostářství a nadřazený stát v sobě dodnes skrývá nacionalistický charakter.
Francois Hollande, král všemocné páte republiky, proto hovoří o „intégration solidaire“, a to v opozici ke konsolidovanější politické solidaritě unie. Socialisté byli v referendu rozpolceni a on sám teď jmenoval příznačně dva euroskeptické ministry (zahraničí a dokonce i evropských záležitostí). Když Angela Merkelová hovoří o společném solidárním závazku unie, jde o centrální kontrolu národních rozpočtů, hospodářské politiky a finančního sektoru a ještě k tomu vyžaduje demokratizaci Bruselu i europarlamentu. Představa, že by se Francie měla stát pouhým regionem Evropy, je pro Francouze čirou absurditou. Francie teď v pasti eurokrize neví kudy kam, každý návrh na řešení (bankovní komisař) znamená jen více integrace. Polovičaté kroky euro nezachrání a rozpor mezi Francií a Německem je zřejmě neřešitelný.
Francouzský problém s unií není nic nového, má prastaré kořeny, vlastně už v dávnověku.To Řím zajistil Galům (Keltům) přivyklým na neustálé kmenové války imperiální mír (bezpečí a ochranu) a nabídl jim atraktivní městskou kulturu (divadla, nevěstince, lázně, akvadukt i jistou míru městské samosprávy). Galové byli Římem nadšeni a princip centristické vlády je od té doby konstantou francouzských dějin. Vítězství Francie v třicetileté válce umocnilo královskou moc a Ludvík „úspěšně“ dokončil zápas koruny od 13. století a zpacifikoval aristokracii. Ta se místo politické opozice stala okrasou dvora a vývoj k občanské svobodě republiky se zastavil. Král Slunce ji předělal na pouhé byzantinské dvořany a satrapy, kteří se postupně propadali do morálního bahna libertinismu. Na rozdíl od Anglie nebyla Francie řízena politickým národem. A když se konečně vytvořil (měšťanstvo) a provedl revoluci, vznikl paradox. Nenávist vůči králi (popraven byl kvůli svému původu) byla menší než nenávist vůči šlechtě, církvi a feudalismu. Královská moc nebyla schopna zlikvidovat vlastní třídu z níž pocházela a proto byla Francouzská revoluce tak radikální – dědičná privilegia (teutonských kmenů Karla velikého) byla nenáviděna víc než tyranie (ostatně tyranie už neexistovala). Okamžitě vznikla absolutní moc a s ní se vynořil i staronový rovnostářský národ (liberté = egalité), který je ochoten tolerovat silnou centralistickou vládu a jednotnou politickou třídu (volby jsou převážně kosmetické). Když po válce Francie budovala (místo upadajícího zámořského imperia) evropské společenství, její monarchická demokracie, jak ji nazval Charles de Gaulle, nutně kolidovala s budováním „spojených států evropských“ (1964). Generál však boj o Evropu států prohrál (jako jeho nástupci potřeboval Německo-francouzské spojenectví i společnou zemědělskou dotační politiku) a doufal, že se opravdu nadnárodní stát vytvořit nepodaří.
Když ale fracouzská elita stále ještě mlhavou koncepci integrovaného společenství v konstituční smlouvě přijala jako menší zlo a hlavně sama vytvořila (2004), hlavně potřebovala zamezit veto postkomunistických příchozích, Francouzi ji v referendu odmítli. Dilema bylo už tehdy stejné jako dnes. Nevolená komise a bezzubý europarlament nepřekáží tolik francouzskému vlivu a tradičním merkantilistickým (ochranářským) zájmům. Vláda fiskální unie německých pravidel by však znamenala konec národního státu a žádný stát není národnější než Francie. Podstatou revoluce (1789) nebylo omezení suverenní moci státu, ale naopak jeho barbarské posílení. Francie tehdy nevytvořila na státu nezávislé instituce jako Anglie, naopak poslední feudální zbytky regionalismu zlikvidovala a její občanské rovnostářství a nadřazený stát v sobě dodnes skrývá nacionalistický charakter.
Francois Hollande, král všemocné páte republiky, proto hovoří o „intégration solidaire“, a to v opozici ke konsolidovanější politické solidaritě unie. Socialisté byli v referendu rozpolceni a on sám teď jmenoval příznačně dva euroskeptické ministry (zahraničí a dokonce i evropských záležitostí). Když Angela Merkelová hovoří o společném solidárním závazku unie, jde o centrální kontrolu národních rozpočtů, hospodářské politiky a finančního sektoru a ještě k tomu vyžaduje demokratizaci Bruselu i europarlamentu. Představa, že by se Francie měla stát pouhým regionem Evropy, je pro Francouze čirou absurditou. Francie teď v pasti eurokrize neví kudy kam, každý návrh na řešení (bankovní komisař) znamená jen více integrace. Polovičaté kroky euro nezachrání a rozpor mezi Francií a Německem je zřejmě neřešitelný.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.