Představme si, že by se laureát Nobelovy ceny za genetiku vyjadřoval k problému využití jaderné energie nebo o náboženství. Tihle intelektuálové totiž tyjí z rozšířené pověry prostých lidí, kteří nemají důvěru ve vlastní zdravý úsudek, že z titulu jedné odbornosti jim přísluší autorita na všechno.
Jenomže konstrukce všechna je problematická, protože myšlenková syntéza, po staru světonazor, není možná (lidské myšlení je zoufale omezené), a hlavně nevíme, jak je seřízen lidský svět a historie. Víme jen, že se všichni konstruktéři dějin mýlili.
Jak je poznáme? Eliminační metodou. Neuznávají pragmatismus ani logiku. Když něco nefunguje, ale je to dle dnešního měřítka idealistické, musí se v tom za každou cenu pokračovat. Cesta zpět neexistuje, protože svět se vyvíjí a pokrok jde kupředu. Klaní se modlám a pověrám přítomnosti, jejich kritický rozum je namířen jen a jen do minulosti, a proto vyhrožují (nebudeme-li je poslouchat) padlými ideologiemi nacionalismu, nacismu, bolševismu nebo ruského imperialismu a netuší, že je někdy sami vyvolávají v život. Intelektuálové nejsou ekonomy, manažery, inženýry, obchodníky nebo dělníky, ba dokonce ani ne matematiky či logiky, jinak řečeno, nemají nic společného s ekonomickou oblastí života, za to podepisují kolektivní politické manifesty na záchranu světa. V nedávné petici „Nevylučujme se z Evropy“ se několik set českých veřejných osobností „pobouřeně“ a absolutisticky ozvalo, že se česká vláda nepodepsáním fiskální unie vylučuje z hlavního proudu evropské integrace, kterou považují nejen za správnou, ale dokonce za samozřejmou. Jenže nic takového samozřejmé není a proto o tom snad lze diskutovat. Co když se nakonec ukáže, že právě takové odmítnutí vyvolá alespoň diskusi o integraci svobodného trhu, který bruselská nomenklatura dávno zatrhla, co když prosperita a mír v Evropě vůbec nepotřebují vysokou míru a harmonizaci daní, antiekonomické dotace a centrální plánování celoevropského hospodářství?
A tady je to celé neštěstí! Tihle upřímní idealisté jsou hluboce přesvědčeni, že objevili smysl a pokrok dějin, a všechno lidské měří nikoli intelektem, jak se domnívají, ale svou vírou. Cítí se morálně nadřazeni nade všemi skeptiky a každý pokus přitáhnout je zpátky na zem považují za negativistický primitivismus. Je však něco zvláštního na té elitářské, absolutistické a antidemokratické víře. Hledá vždycky konkrétní utopii, správný systém – a hledá ho na většinové blbce, jak mi sdělil jeden psychiatr a signatář podobné petice. Proto milují unii. Tahle víra nechce uznat nedokonalý lidský svět, který lze napravovat tak málo, a pokud vůbec, především individuálními ctnostmi a osobním příkladem.
Pamatuji se, jak vynikající francouzský dramatik Jean Paul Sartre uctíval postupně Sověty, Čínu, Kubu a nakonec i Kambodžu. A proto pozor na intelektuály, říká Paul Johnson, na ty zlepšovatele a polepšovatele světa, za nimiž leží hekatomby mrtvých. Jsou tu i dnes, kdy na záchranu euroměny chtějí obětovat živobytí milionů, o rozvratu evropského hospodářství nemluvě.
Už od osvícenství, kdy se stavěli sochy rozumu, chtějí světští kazatelé nahradit starou víru, zřejmě i klerus, a vydávají své přesvědčení na spásu světa za rozum. Jejich křesťanští předchůdci věděli, že už spasen byl. Jistě, i oni mají své nástupce, ale ti jako by už zapomněli na dávnou izraelskou povinnost kácet nové modly a a zavilé bohy přítomnosti.
Jenomže konstrukce všechna je problematická, protože myšlenková syntéza, po staru světonazor, není možná (lidské myšlení je zoufale omezené), a hlavně nevíme, jak je seřízen lidský svět a historie. Víme jen, že se všichni konstruktéři dějin mýlili.
Jak je poznáme? Eliminační metodou. Neuznávají pragmatismus ani logiku. Když něco nefunguje, ale je to dle dnešního měřítka idealistické, musí se v tom za každou cenu pokračovat. Cesta zpět neexistuje, protože svět se vyvíjí a pokrok jde kupředu. Klaní se modlám a pověrám přítomnosti, jejich kritický rozum je namířen jen a jen do minulosti, a proto vyhrožují (nebudeme-li je poslouchat) padlými ideologiemi nacionalismu, nacismu, bolševismu nebo ruského imperialismu a netuší, že je někdy sami vyvolávají v život. Intelektuálové nejsou ekonomy, manažery, inženýry, obchodníky nebo dělníky, ba dokonce ani ne matematiky či logiky, jinak řečeno, nemají nic společného s ekonomickou oblastí života, za to podepisují kolektivní politické manifesty na záchranu světa. V nedávné petici „Nevylučujme se z Evropy“ se několik set českých veřejných osobností „pobouřeně“ a absolutisticky ozvalo, že se česká vláda nepodepsáním fiskální unie vylučuje z hlavního proudu evropské integrace, kterou považují nejen za správnou, ale dokonce za samozřejmou. Jenže nic takového samozřejmé není a proto o tom snad lze diskutovat. Co když se nakonec ukáže, že právě takové odmítnutí vyvolá alespoň diskusi o integraci svobodného trhu, který bruselská nomenklatura dávno zatrhla, co když prosperita a mír v Evropě vůbec nepotřebují vysokou míru a harmonizaci daní, antiekonomické dotace a centrální plánování celoevropského hospodářství?
A tady je to celé neštěstí! Tihle upřímní idealisté jsou hluboce přesvědčeni, že objevili smysl a pokrok dějin, a všechno lidské měří nikoli intelektem, jak se domnívají, ale svou vírou. Cítí se morálně nadřazeni nade všemi skeptiky a každý pokus přitáhnout je zpátky na zem považují za negativistický primitivismus. Je však něco zvláštního na té elitářské, absolutistické a antidemokratické víře. Hledá vždycky konkrétní utopii, správný systém – a hledá ho na většinové blbce, jak mi sdělil jeden psychiatr a signatář podobné petice. Proto milují unii. Tahle víra nechce uznat nedokonalý lidský svět, který lze napravovat tak málo, a pokud vůbec, především individuálními ctnostmi a osobním příkladem.
Pamatuji se, jak vynikající francouzský dramatik Jean Paul Sartre uctíval postupně Sověty, Čínu, Kubu a nakonec i Kambodžu. A proto pozor na intelektuály, říká Paul Johnson, na ty zlepšovatele a polepšovatele světa, za nimiž leží hekatomby mrtvých. Jsou tu i dnes, kdy na záchranu euroměny chtějí obětovat živobytí milionů, o rozvratu evropského hospodářství nemluvě.
Už od osvícenství, kdy se stavěli sochy rozumu, chtějí světští kazatelé nahradit starou víru, zřejmě i klerus, a vydávají své přesvědčení na spásu světa za rozum. Jejich křesťanští předchůdci věděli, že už spasen byl. Jistě, i oni mají své nástupce, ale ti jako by už zapomněli na dávnou izraelskou povinnost kácet nové modly a a zavilé bohy přítomnosti.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.