Finanční trhy prý hrají v podstatě pozitivní roli, když nyní odmítají další půjčky zadluženým státům, a to i za cenu toho, že některé z nich už dohnaly na pokraj bankrotu. Je údajně třeba šetřit. A to doslova všude. Věcí minulosti jsou prý i snahy států stimulovat růst s pomocí vypůjčených peněz v naději, že budoucí vyšší výkon ekonomiky pomůže splatit minulé dluhy.
Ekonom Tomáš Sedláček tak nedávno usoudil, „že jsme dluhové zdroje (ochotu privátních věřitelů půjčovat státu) vyčerpali. Už se nediskutuje o tom, zda stimulovat, nebo ne, protože i dluh je vzácný zdroj, který se sice jevil jako nekonečný, ale nekonečný nebyl a není. Je konec dluhového financování, nebo alespoň začátek konce. Teď jde jen o to, jak dlouho bude trvat, než nám to dojde.“
Pokud je to pravda, pak lze ovšem argumentovat, že začal útok na samotnou podstatu kapitalismu. Ten je totiž s dluhovým financováním bytostně spojen. Dokonce bychom mohli argumentovat, že kapitalistická modernita začala před zhruba dvěma staletími v okamžiku, kdy se žití a investování na dluh stalo morálně přijatelným. Není náhodou, že v němčině dodnes existuje pro slovo dluh a vina jen jedno slovo: Schuld.
Odmítnutí morálního selhání před Bohem v případě žití na dluh souviselo především s osvícenským nástupem víry v nezastavitelný pokrok, tedy víry ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst. V hospodářské sféře zmutovala pak víra v pokrok do honby za neustálým růstem, který lze financovat zadlužováním, protože věříme-li v neustálý pokrok, pak věříme, že naše dnešní dluhy zaplatí bohatší zítřek.
Podnikání i život na dluh jsou tak jednou z esencí západní civilizace od dob osvícenství. Zadlužené nejsou jenom státy, ale vzájemně si dluží subjekty v soukromém sektoru, existují ohromné dluhy mezi bankami, jakož i celý průmysl spotřebitelských a hypotéčních úvěrů jednotlivcům.
Postupem času vzniknul extrémně složitý propletenec vzájemného zadlužení, v němž se dluhy odpoutaly od dlužníků a začaly žít vlastním životem. Staly se obchodními „produkty“, a ačkoliv byly často nesplatitelné, mnohé investiční banky je porcovaly do různých „toxických produktů“. Zejména od nástupu vskutku globálního kapitalismu po roce 1989 se s dluhy ve velkém obchodovalo v pomyslné globální finanční stratosféře a vznikaly tak umělé bubliny, nad nimiž neměl skoro nikdo kontrolu. V roce 2008 praskly.
Prý jsme se z této krize poučili. To je ovšem diskutabilní, protože neustálá expanze, jejímž motorem jsou dluhy, je podstatou moderního kapitalismu.
Autor je politolog. Text vyšiel v DenikReferendum.cz. Krátené.
Ekonom Tomáš Sedláček tak nedávno usoudil, „že jsme dluhové zdroje (ochotu privátních věřitelů půjčovat státu) vyčerpali. Už se nediskutuje o tom, zda stimulovat, nebo ne, protože i dluh je vzácný zdroj, který se sice jevil jako nekonečný, ale nekonečný nebyl a není. Je konec dluhového financování, nebo alespoň začátek konce. Teď jde jen o to, jak dlouho bude trvat, než nám to dojde.“
Pokud je to pravda, pak lze ovšem argumentovat, že začal útok na samotnou podstatu kapitalismu. Ten je totiž s dluhovým financováním bytostně spojen. Dokonce bychom mohli argumentovat, že kapitalistická modernita začala před zhruba dvěma staletími v okamžiku, kdy se žití a investování na dluh stalo morálně přijatelným. Není náhodou, že v němčině dodnes existuje pro slovo dluh a vina jen jedno slovo: Schuld.
Odmítnutí morálního selhání před Bohem v případě žití na dluh souviselo především s osvícenským nástupem víry v nezastavitelný pokrok, tedy víry ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst. V hospodářské sféře zmutovala pak víra v pokrok do honby za neustálým růstem, který lze financovat zadlužováním, protože věříme-li v neustálý pokrok, pak věříme, že naše dnešní dluhy zaplatí bohatší zítřek.
Podnikání i život na dluh jsou tak jednou z esencí západní civilizace od dob osvícenství. Zadlužené nejsou jenom státy, ale vzájemně si dluží subjekty v soukromém sektoru, existují ohromné dluhy mezi bankami, jakož i celý průmysl spotřebitelských a hypotéčních úvěrů jednotlivcům.
Postupem času vzniknul extrémně složitý propletenec vzájemného zadlužení, v němž se dluhy odpoutaly od dlužníků a začaly žít vlastním životem. Staly se obchodními „produkty“, a ačkoliv byly často nesplatitelné, mnohé investiční banky je porcovaly do různých „toxických produktů“. Zejména od nástupu vskutku globálního kapitalismu po roce 1989 se s dluhy ve velkém obchodovalo v pomyslné globální finanční stratosféře a vznikaly tak umělé bubliny, nad nimiž neměl skoro nikdo kontrolu. V roce 2008 praskly.
Prý jsme se z této krize poučili. To je ovšem diskutabilní, protože neustálá expanze, jejímž motorem jsou dluhy, je podstatou moderního kapitalismu.
Autor je politolog. Text vyšiel v DenikReferendum.cz. Krátené.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.