Chmury nad Vltavou

Na každém kroku ve veřejném prostoru naráží občan pražský (Česko se stává městským státem jako bylo za Karla IV.), na něco negativního. Státní pohřeb prezidenta vyvolal chmurnou náladu, že se s ním, tak jako s Masarykem (1937) a Benešem (1948) pohřbívá naděje na samostatnou a nezkorumpovanou demokracii. Nové daně (DPH) už zvýšily lednové maloobchodní ceny běžné konzumní spotřeby v supermarktech o pět procent a všichni se obávají, že kvalita zvláště potravin bude nadále klesat. A podraží i (zřejmě pro politiky zbytná kultura) knihy, koncerty, divadla a to už berní vláda plánuje radikální likvidační zvýšení na příští rok, místo aby propouštěla přebytečné zaměstnance. Není tak dávno, co byla česká literatura v šedesátých až osmdesátých letech světovou velmocí (Holan, Holub, Havel, Hrabal, Kundera, Klíma, Lustig, Škvorecký jen podle počtu překladů). Nikdo nepochybuje, že nastává recese, státní deficit se nepodaří snížit a přitom se vládní koalice dohaduje, zda poslat či neposlat 90 miliard korun, které nemá, do Mezinárodního měnového fondu na podporu eurozóny, která žádnou záchranou eurozóny není, a v jejíž dlouhodobou budoucnost téměř nikdo nevěří. To vyvolává další paradoxní konflikt zda podepsat či jako Anglie nepodepsat evropskou smlouvu o fiskální unii, která eurokrizi, jak tady už mnohý ví, také neřeší, protože ta není jenom krizí státních deficitů, ale především problém společné měny, která brzdí konkurenci jedněch a zvyšuje výhodu druhých a k jednotě nevede. Češi v eurozóně přece nejsou a když chtít nebudou, tak ani nebudou, řekl by pragmatik, a smlouva má důsledky jen pro ty, co tam jsou. Tak proč nepodepisovat a dělat dusno? Jenomže konflikt má pro nevěřící (v Unii) nepříjemné morální dilema, mají-li pod nátlakem a proti svému svědomí podepisovat. Pragmatik se vysměje, když ne vy, podepíše  koalice nová, jak ukázal zářný slovenský příklad.

.mučedník  nebo sebevrah?
A jako na potvoru se měl slavit svátek národního svědomí a k údivu rozpačitých Pražanů se tu na výročí Palachova upálení objevila polská režisérka Agnieszka Hollandová chystající třídílný film o Janu Palachovi, s kterým si Češi neví moc rady. Symbolicky to dokazuje i stydlivá pamětní deska vsazená do dlažby u Národního muzea, kde jsou dvě jména upálených, na další se zapomnělo, chodec si přečte jen data narození a smrti, jako by tvůrci plakety, po které se šlape, ani nevěděli, co mají napsat. Málokdo si je totiž v Čechách na rozdíl od Poláků příliš jist rozdílem mezi mučedníkem a sebevrahem. Jde přitom o nebe-tyčný, čili do nebe čnějící rozdíl. Sebevrah pohrdá životem, mučedník pohrdá smrtí. A s jakým záměrem to oba činí! Ten kdo má všeho dost a spáchá sebevraždu, je zrádce světa, popírá hodnotu stvoření, jako by říkal smrt všemu, ať není nic. „Když se někdo oběsí na stromě, mělo by listí hněvem opadat a ptáci vzteky uletět, protože je to pro ně osobní urážka“ (G. K. Chesterton). Proto také v dobách víry kosti sebevraha nesměly znesvětit hřbitov. Mučedník naproti tomu umírá, aby ostatní mohli žít. Jan Palach neprotestoval jen proti sovětské okupaci a tzv. normalizační vládě, jejíž nástup možná oddálil o pár měsíců do Husákova nástupu v květnu. Obětoval svůj mladý život, aby lidé stáli na svém a nepoddávali se, aby nepodepisovali vlastní ortel nad svým svědomím a nad svou vnitřní svobodou. Nepovedlo se, většina se poddala. Místo otroctví vymysleli správci dějin nové kvákoslovo – normalizace. Všeho ale dočasu. Uběhlo dvacet let a v lednu 1989 na výročí Palachova upálení se konala první několikatisícíhlavá demonstrace a Pavel Tigrid v Paříži napsal ve Svědectví, že se stane Václav Havel prezidentem, přestože byl právě zatčen.
Ještě štěstí, že se proti novým správcům dějin upalovat nemusíme. Stačí nepodepsat.  

Autor je vydavateľ, žije v Prahe.