Diskusia (7)

1. .multikulti od .multikulti | 15. november 2010 20:20

   Ak sa multikultura ukaze ako slepa ulicka, aku buducnost ma Europa? Zacneme vyhanat cudzincov, alebo ich budeme strielat, vesat alebo rovno posielat do koncentracnych taborov? Tato cesta je zrejme nezmyselna. Europe zostava jedine, existujuci stav zvladnut v zmysle principov ludskosti na ktorych sa stavia jej politika minimalne od druhej svetovej vojny. Ludske prava druhej generacie maju vsetci rovnake, tzn. povodne obyvatelstvo aj pristahovalci. Myslim tym len legalnych pristahovalcov. Ak Dohovor o ludskych pravach brani vykonavaniu prav povodnemu obyvatelstvu, treba ho zmenit tak, aby toto bolo chranene. Pretoze Dohovor a jeho principy ludskosti su dielom povodneho obyvatelstva Europy a jeho kultury. Autor clanku vsak nenachadza z problemu vychodisku, ak nepovazujeme za vychodisko uzavriet sa v narodnych celkoch tak, ako v rannom stredoveku. O tom je tiez mozne pochybovat, pretoze krestanstvo spolu s islamom vlastne zaviedli multinacionalnu kulturu. Su to jedny z mala nabozenstiev, ktore su zalozene na apostolskom principe svojho rozsirovania, coho dosledkom je ich prestup medzi narodmi a rasami. Dojst vsak k zaveru, ze ak to "moje" nabozenstvo zacina byt niekde v mensine, tak treba skoncit s otvorenim sa multikulti, je kratkozrake. V modernom svete nie je mozne sa uzavriet v hraniciach svojho naroda alebo statu a kazdy takyto pokus moze mat len negativny dopad na celu spolocnost.

2. .je to len klasicka od .grcator | 10. november 2010 19:04

   tretia svetova "vaginalna" vojna cvargy proti civilizacii dana predovsetkym neuveritelnym zlacnenim dopravy ktora umoznuje cvarge nanosit sa kamkolvek - akurat ze nezriedka tisicrocny vyvojovy sklz za "homo sapiens civiliensis" sa neda prekonat recickami roznych socialisticko-zelenych politicky korektnych magorintelektualov... ale co uz, presne takto to vyzeralo ked to zacalo ist so starym Rimom dolu vodou, nechcelo sa im bojovat, najali si za vojakov barbarov, Nemcom sa nechcelo cistit zachody, natahali si turkov...

3. .otazka na Ladislava Kovaca od .felicia | 5. november 2010 00:03

   Chcem sa spytat biologa Ladislava Kovaca, co si mysli o antropickom principe Vesmiru?

4. .náhoda nebo záměr – Taeil Albert Bai od .helios | 5. november 2010 00:01

   Jaký vlastně mají fyzikální konstanty význam pro fyziku vesmíru? John D. Barrow, autor knihy tento význam demonstruje na fyzice atomů a molekul. Atomy a molekuly nejsou elementárními entitami, ale jsou soustavami více částic, které pohromadě udržují vzájemně protichůdné síly. Rozměry těchto soustav pak určují hustotu hmoty a z rozložení elektronů v atomu pak vyplývají chemické vlastnosti látky. Navzdory obrovskému množství vlastností látky jsou všechny podstatné vlastnosti látkového světa určeny poměrem hmotnosti protonu a elektronu (1836,104:1) a hodnotou, která se označuje jako konstanta jemné struktury. Konstanta jemné struktury udává vazbu mezi elektromagnetickým polem a látkou. Její hodnota je určena poměrem druhé mocniny elektrického náboje elektronu a součinu rychlosti světla a Planckovy konstanty (1/137,0359). Pro popis struktury hmotných objektů ve vesmíru má zásadní význam konstanta gravitační struktury. Její hodnota je určena poměrem součinu Newtonovy gravitační konstanty s druhou mocninou hmotnosti protonu a součinu rychlosti světla s Planckovou konstantou. Hodnota této konstanty je 5,9041183.10-39. Proto také gravitace má velmi nepatrný význam pro strukturu atomů a molekul. Rozměry všech objektů ve vesmíru od atomů až po galaxie jsou v podstatě určeny pouze poměrem konstanty jemné struktury a konstanty gravitační struktury. Rozměry planet a hvězd nejsou dílem náhody, ale ani nejde o výsledek speciálních počátečních podmínek velkého třesku. Jsou důsledkem působení protichůdných silových interakcí. Na první pohled by se mohlo zdát, že pokud se hodnoty konstant změní, dojde pouze k posunu rozměrů některých objektů ve vesmíru. Tento názor je zcela naivní. Mezi hodnotami fyzikálních konstant existuje řada neobvyklých souvislostí, koincidencí. Pokud by se např. konstanta jemné struktury lišila od své skutečné hodnoty zhruba o 1 %, hvězdy by měly výrazně odlišnou stavbu. Biogenní prvky, jako je uhlík, dusík, kyslík a fosfor, vznikají během závěrečné eruptivní fáze hvězd, kdy jsou v podobě plynu a prachu rozptýleny do prostoru. Později tento plyn a prach kondenzuje do podoby planet a takto se dostal do živých organismů na planetě Zemi. Uhlík ve vesmíru vzniká dvoustupňovým procesem z jader atomů hélia (tzv. 3-alfa proces). Tento proces probíhá pouze za vysoké teploty, kdy atomy mají dostatečnou kinetickou energii. Nejprve vzniká ze dvou jader atomů hélia jádro atomu berylia. Další jádro atomu hélia pak s jádrem atomu berylia vytvoří jádro atomu uhlíku. Tento proces by byl jen málo pravděpodobný, pokud by neexistovala resonanční hladina atomu uhlíku. Dochází k tomu, že součet klidových energií zúčastěných částic leží těsně pod přirozenou energetickou hladinou jádra atomu uhlíku a dodání tepelné energie umožní tuto jadernou reakci. Dále existuje resonanční hladina v atomu kyslíku, která leží těsně pod celkovou energií jádra atomu hélia a jádra atomu uhlíku. Tím se zabrání tomu, aby se veškerý vzniklý uhlík přeměnil na kyslík. Tato vícenásobná koincidence resonančních hladin je nutnou podmínkou naší existence. Umístění těchto resonančních hladin je důsledkem číselných hodnot fyzikálních konstant. Existuje řada dalších příkladů tohoto druhu. Někteří těmto koincidencím fyzikálních konstant přikládají značný teologický význam, protože takové koincidence fyzikálních konstant považují za „Boží vyladění vesmíru“ nutné ke vzniku člověka. Vývoj života a lidské psychiky mohl a může v každém stádiu evolučního vývoje skončit ve slepé vývojové větvi. Existuje řada způsobů, které mohly ve složitém a nepřátelském prostředí zcela zabránit vzniku, vývoji a rozvoji života. Neznáme důvod, proč by se ve vesmíru musel život vyvinout. Předpoklad, že život nutně musel z jistých chemických struktur vzniknout, je teologickým přístupem, který biologové oprávněně odmítají. S jistotou lze tvrdit pouze to, že pokud by se fyzikální konstanty lišily od svých současných hodnot zhruba o 1%, pak by základní stavební chemické struktury pro vznik života ve vesmíru neexistovaly v dostatečném množství. Život ve formě, v jaké ho známe, by vůbec nemohl vzniknout. Vesmír by přitom mohl existovat se stejnými fyzikálními zákony, avšak fyzikální konstanty by mohly mít jiné hodnoty. Mnoho vědců nevidí žádný logický důvod, proč tuto možnost odmítnout. Pokud život považujeme za jev, který vznikl v měřítku velmi vzdáleném od subatomového a kosmologického měřítka, pak fakt, že hodnoty fundamentálních fyzikálních konstant a kosmologické charakteristiky našeho vesmíru jsou tak přesně vyladěny, aby umožnily vznik života, je velmi nepravděpodobný a záhadný. John Archibald Wheeler napsal, že nejen člověk je přizpůsoben vesmíru, ale vesmír je přizpůsoben člověku. Pokud si představíme vesmír, v němž se jedna ze základních bezrozměrných fyzikálních konstant změnila o několik procent, pak v takovém vesmíru by člověk nikdy nemohl vzniknout a ani by nemohl existovat. To je ústředním bodem anthropického principu. Podle tohoto principu někde uvnitř celého mechanismu a struktury vesmíru musí existovat faktor, který umožnil vznik života. Vznikl snad vesmír nějakým záměrem? Biologové slovo „záměr“ v souvislosti se vznikem života odmítají. Anthropický princip se vztahuje k lidským bytostem nebo k jejich existenci. Anthropický princip tvrdí, že existence lidských bytostí poskytuje klíč k pochopení vlastností našeho prostředí. Díky tomu lze zodpovědět řadu otázek týkajících se vlastností Země a Sluneční soustavy. Například otázka „Proč je Sluneční soustava tak stará?“ Sluneční soustava musí být dostatečně stará, aby umožnila evoluční vývoj lidských bytostí. Pokud by nebyla tak stará, nebylo by bytostí, které by se ptaly na její stáří. Proč je klima Země takové, že je vhodné pro náš život? Odpověď je opět zřejmá. Anthropický princip lze použít také v kosmologickém kontextu. Otázku stáří vesmíru lze zodpovědět opět naší existencí. Inteligentnímu životu na Zemi předcházela kosmická evoluce, evoluce hvězd a planet, chemická evoluce a biologická evoluce. Anthropický princip použitý v předchozích případech se nazývá slabý anthropický princip. Pokud použijeme slabý anthropický princip na otázku, proč je vesmír tak přesně vyladěn pro vznik a vývoj života, dostaneme odpověď, která však není uspokojivá. Pokud by tomu bylo jinak, nikdo by takovou otázku nepoložil. Anthropický princip použil poprvé v kosmologickém kontextu Brandon Carter. Podle jeho názoru však potřebujeme silný anthropický princip, který tvrdí, že vesmír musí být takový, aby v jisté fázi vývoje umožnil vznik inteligentních pozorovatelů. Na rozdíl od slabého anthropického principu silný anthropický princip tvrdí, že existence vesmíru je podmíněna existencí inteligentních pozorovatelů. Existují tři způsoby, jak interpretovat přesné vyladění fundamentálních fyzikálních konstant. Za prvé, tyto konstanty byly přesně vyladěny vševědoucím Bohem. Za druhé, existuje velký počet vesmírů s různými hodnotami fundamentálních fyzikálních konstant a my existujeme díky tomu, že se nacházíme ve vesmíru s konstantami vhodnými pro vznik a vývoj života. Za třetí, musí existovat nějaké fundamentální fyzikální zákony určující hodnoty všech fundamentálních konstant, které se nám zdají nezávislé, avšak ve skutečnosti jsou vzájemně provázány a jejich pozorované hodnoty jsou logickou nutností. Podle mého názoru však existuje ještě jeden způsob, jak interpretovat přesné vyladění fyzikálních konstant. Jiné hodnoty fyzikálních konstant zřejmě vedou k jiným jemným koincidencím, které však nejsme schopni odhadnout. Takové koincidence mohou vést k jiné struktuře vesmíru a také ke vzniku naprosto neznámých forem života a inteligence. Dostáváme se tak k zásadním otázkám, co je vlastně život a co je jeho inteligencí. Podle první interpretace v okamžiku stvoření vševědoucí Bůh nastavil hodnoty fundamentálních fyzikálních konstant tak, aby mohl později vzniknout inteligentní život. Tento argument, že celý vesmír byl Božím záměrem se však od základu liší od staršího argumentu kreacionismu, podle něhož život a živé organismy stvořil Bůh. Tento argument byl vyvrácen objevem, že přírodní výběr může zjevně určovat strukturu organismu. Určitý problém lze spatřovat ve vševědoucím Bohu. Vševědoucí Bůh ve své podstatě znamená entitu, která ve své mysli udržuje určitý soubor axiomů. Matematický přístup k axiomatickým systémům však ukázal, že množství informace obsažené v souboru axiomů lze určit kvantitativně. Žádná z dedukcí, která použije tyto axiomy, však nemůže množství informace zvýšit. Německý matematik a logik Kurt Gödel odhalil podstatu omezení logické dedukce. Vyslovil a dokázal větu o neúplnosti, podle níž v axiomatickém systému běžné aritmetiky (a v každém axiomatickém systému, který je dostatečně bohatý, aby v sobě aritmetiku zahrnoval) existují tvrzení odvozená z axiomů, o nichž nelze rozhodnout, zda jsou pravdivá nebo nepravdivá. Podle druhé interpretace existuje velký počet vesmírů a náš vesmír je jedním z těch, v němž jsou podmínky vhodné pro vznik a vývoj života. Existují tři variace této interpretace mnoha vesmírů. Podle první z nich existuje mnoho paralelních vesmírů, které jsou na sobě zcela nezávislé. Podle druhé z nich existuje mnoho sekvenčních, tedy po sobě jdoucích vesmírů. Podle této hypotézy cyklického vesmíru Johna Archibalda Wheelera každým velkým třeskem je náhodně vybrán nový soubor fyzikálních zákonů a nový soubor fundamentálních fyzikálních konstant. Podle třetí variace existuje mnoho domén v jednom supervesmíru, přičemž fundamentální fyzikální konstanty jsou v každé doméně různé. Jiné domény našeho supervesmíru nejsme schopni detekovat, protože jsou od nás vzdáleny více než 14 miliard světelných let, což je největší vzdálenost, jíž světlo mohlo proletět od Velkého třesku. Někteří teoretikové, kteří zastávají představu mnoha vesmírů, interpretují silný anthropický princip následovně. Existuje mnoho vesmírů s různými typy fyzikálních zákonů a různými hodnotami fyzikálních konstant (nelze hovořit o tom, který vesmír vznikl dříve nebo později, protože mezi nimi neexistuje žádný časový vztah). Téměř všechny tyto vesmíry neumožňují vznik života. Pouze několik z nich má vhodné podmínky. Pouze ty vesmíry, v nichž vznikly inteligentní bytostí, které mohou přemýšlet o záhadě své vlastní existence, skutečně existují. Vesmíry, v nichž nevznikly inteligentní bytosti, ve skutečnosti neexistují, protože není nikdo, kdo by jejich existenci rozpoznal. Stoupenci tohoto argumentu jsou atheisté, proto zde nevystupuje žádný Bůh, který by existenci všech vesmírů rozpoznal. Protože inteligentní bytosti ve vesmíru vznikly z hmoty v něm obsažené, jsou jeho nedílnou součástí. Proto poznávání vesmíru jeho inteligentními bytostmi odpovídá sebepoznání vesmíru. Jako bychom zde slyšeli ozvěnu známého Descartova výroku: „Cogito ergo sum. Myslím, tudíž jsem.“ Někteří vědci jsou ochotni přijmout existenci velkého počtu vesmírů více než existenci Boha, protože chtějí jít co nejdále, aniž by „hypotézu Boha“ potřebovali. Může být hypotéza mnoha vesmírů pevným základem atheismu? Podle Charlese Hartshornea Bůh takto může podrobně prozkoumat možnosti vesmíru nebo vesmírů. Lze namítnout, že Bůh, který stvořil velký počet vesmírů, z nichž jen několik obývají inteligentními bytostmi, není příliš mocný. Na druhé straně není Bůh mocnější, když stvořil mnoho vesmírů než kdyby stvořil pouze jediný? Dále lze namítnout, že stvoření mnoha vesmírů pro získání několika obyvatelných vesmírů je marnivostí. Nebylo by však větší marnivostí to, že Bůh má schopnosti, jichž nikdy nevyužil? Při rozhodování mezi Božím záměrem a hypotézou mnoha vesmírů lze použít kritéria Occamovy břitvy. Podle tohoto kritéria je nejjednodušší vysvětlení slučitelné s pozorovanými fakty tím nejlepším vysvětlením. Autor článku je přesvědčen, že vševědoucí Bůh je jednodušším vysvětlením než hypotéza velkého počtu vesmíru. S tím ovšem nelze z vědeckého hlediska souhlasit. Karl Popper požaduje, aby každou vědeckou hypotézu přírodních věd bylo možno vyvrátit nebo logicky dokázat vědeckými fakty, tedy měřením, pozorováním nebo experimentem. Occamova břitva má tedy smysl při výběru mezi ověřitelnými hypotézami. Nemá však reálný smysl při výběru mezi několika hypotézami, z nichž žádnou nelze ani dokázat ani vyvrátit. Uvažujme nyní třetí interpretaci, podle níž fundamentální fyzikální konstanty jsou provázány dosud neznámými fyzikálními zákony tak, že dávají pozorované hodnoty. Autor článku tvrdí, že jde o spekulaci, protože jsme dosud žádné takové vztahy neobjevili. Je však zvláštní, že totéž netvrdí o své hypotéze vševědoucího Boha v pozadí fyzikálních zákonů. Podle jeho názoru některé fundamentální konstanty mohou být nějak provázány, avšak je nepravděpodobné, že budou provázány všechny. Steven Weinberg ve své knize uvádí následující úvahu o vysvětlení velikosti fyzikálních konstant. Představme si, že existuje planeta Země 2, která je zcela identická se Zemí až na to, že její obyvatelé vyvinuli fyziku bez jakýchkoliv znalostí o astronomii (můžeme si představit, že planeta je trvale zakryta oblačností). Jako naši studenti, mají i studenti Země 2 ve svých učebnicích tabulku fundamentálních fyzikálních konstant. Jednou z těchto konstant je konstanta velikosti energie dopadající na povrch Země 2 z neznámého zdroje. Na naší Zemi tuto konstantu nazýváme solární konstanta, protože víme, že energii dodává Slunce. Na Zemi 2 ale nikdo nemá ponětí, odkud tato energie přichází a proč má právě hodnotu 8,09 J.cm-2.min-1. Někteří fyzikové na Zemi 2 poznamenávají, že hodnota této konstanty je mimořádně příznivá pro vznik života. Pokud by Země 2 dostávala energie podstatně více, pak by se voda v oceánech vypařila. Pokud by naopak bylo energie podstatně méně, voda v oceánech by se změnila v led. Tito fyzikové pochopitelně mohou dojít k závěru, že hodnota této konstanty byla stanovena promyšleně Bohem ku prospěchu lidstva. Skeptičtější fyzikové na Zemi 2 by soudili, že hodnota této konstanty bude nakonec vysvětlena finální teorií a její velikost příznivá pro vznik života je jen náhodná souhra okolností. Přesně vzato, obě strany se mýlí. Až obyvatelé Země 2 jednou vyvinou astronomii, zjistí, že jejich planeta dostává 8,09 J.cm-2.min-1 právě proto, že Země 2 je ve vzdálenosti 149,5 miliónu kilometrů od Slunce a zářivý výkon Slunce je 3,8268.1026 Wattů. Dověděli by se také, že existují jiné planety, na nichž život vzniknout nemohl, protože jsou buď moc blízko nebo moc daleko od Slunce. Důvod, proč žijí na planetě, která dostává 8,09 J.cm-2.min-1 je pouze v tom, že jinde žít prostě nemohou. Teoretikové, kteří zastávají hypotézu mnoha paralelních vesmírů, vycházejí z hypotetické existence hyperprostoročasového kontinua, v němž kvantově mechanické zákony řídí vznik mnoha vesmírů. Kvantová mechanika je použitelná uvnitř prostoročasového kontinua našeho vesmíru. Lze oprávněně pochybovat, zda nějaké hyperprostoročasové kontinuum vůbec existuje a zda lze do něj extrapolovat kvantovou mechaniku. Teoretikové, kteří popisují tuto třetí interpretaci, nutně předpokládají existenci nějakých fundamentálních přírodních zákonů. Autor článku se ptá, zda tyto přírodní zákony mohou nahradit Boha. Kdo stanovil jejich rovnice? Navíc pouhá existence takových rovnic neurčuje existenci vesmíru, který je dodržuje. Stephen Hawkinkg se ve své slavné knize „Stručná historie času“ ptá, kdo vdechl život těmto rovnicím? Podle autora článku je zajímavé, že po kopernikovské revoluci je význam lidských bytostí ve vesmíru stále menší. Nejprve Země byla svržena ze svého trůnu ve středu vesmíru. Pak se zjistilo, že Slunce je průměrnou hvězdou na okraji Mléčné dráhy (Galaxie), která obsahuje milióny jiných hvězd. Galaxie je pouze jednou z mnoha miliard galaxií ve vesmíru, o němž se dnes domníváme, že by mohl být nekonečně velký. Jak naše schopnosti pozorování vesmíru postupně rostly, význam člověka ve vesmíru se vytrácel. Autor článku tvrdí, že anthropický princip existenci člověka náhle navrátil do centra dění. Pokud přijmeme hypotézu velkého počtu paralelních vesmírů, pak inteligentní pozorovatelé (v našem případě lidé) vesmíru, v němž žijí, dávají reálnou existenci tím, že ho pozorují. Pokud přijmeme hypotézu vševědoucího Boha, pak tento Bůh navrhl a vytvořil takový vesmír, aby v něm mohly vzniknout a vyvíjet se inteligentní bytosti. Objev, že fundamentální fyzikální konstanty jsou přesně vyladěny tak, aby umožnily vznik a vývoj života, podle autora článku nejsou důkazem ve prospěch existence Boha. Avšak umožňuje diskusi o Bohu na hlubší úrovni a ukazuje, že existence člověka ve vesmíru je významná. Podle mého názoru si však anthropickým principem příliš fandíme. Je skutečně možné, že pokud by fundamentální fyzikální konstanty měly jiné hodnoty, jemné koincidence mezi nimi by možná vedly k jiné mikroskopické a makroskopické struktuře hmoty a to, co nazýváme životem a inteligencí by možná vypadalo zcela jinak. Biologové dnes dokazují, že primitivní jednobuněčný život může existovat ve velmi (pro nás) extrémních podmínkách. Mohl proto také vzniknout ve velmi odlišném fyzikálním prostředí, než poskytuje Země. Naopak vznik mnohobuněčných organismů zřejmě byl velkým štěstím v souhře fyzikálních a biochemických podmínek a inteligentní život je zřejmě velmi výjimečný.

5. .jemné vyladění vesmíru pro život – Taeil Albert Bai od .kopernicus | 4. november 2010 23:59

   Albert Einstein kdysi uvedl, že by ho skutečně zajímalo, zda Bůh měl nějakou možnost při stvoření světa. Tuto otázku považoval za skutečně zásadní. Ve srovnání s touto otázkou všechny ostatní vypadají triviálně. Autor článku tvrdí, že Bůh jistě měl mnoho možností, pokud by chtěl vytvořit vesmír bez života. Pokud však měl v úmyslu vytvořit vesmír, v němž by mohl existovat také život, měl velmi omezené možnosti. Podle nedávných zjištění hodnoty fundamentálních fyzikálních konstant musely být přesně nastaveny, aby ve vesmíru vůbec mohl vzniknout život, jaký známe. O této skutečnosti se zmínil Brandon Carter a následně byla popularizována v několika knihách. Existuje řada fyzikálních konstant, jako je rychlost světla c, gravitační konstanta G, Planckova konstanta h, Boltzmannova konstanta k. Hmotnost elektronu, hmotnost protonu a konstanty určující velikosti elektromagnetické, silné a slabé jaderné interakce, jsou také fundamentálními konstantami. Dosud nevíme, proč tyto konstanty mají právě takové hodnoty, jaké mají. Ve snaze přiblížit teorii relativity a kvantovou mechaniku George Gamow napsal populárně vědeckou knihu „Pan Tompkins v říši divů“ (Mr. Tompkins in Wonderland, London, Cambridge University Press, 1940). Relativistické a kvantové jevy zvýraznil v běžném životě říše divů změnou základních fyzikálních konstant. Výrazně zmenšil hodnotu světla a výrazně zvětšil hodnotu gravitační konstanty a Planckovy konstanty. Ve skutečnosti se však ukazuje, že pokud by se hodnoty fundamentálních fyzikálních konstant změnily pouze nepatrně, vesmír by vypadal naprosto jinak a život ve formě, v jaké ho známe, by vůbec nemohl vzniknout. V některých případech, pokud by život přesto vznikl, by nemohl vzniknout inteligentní život. Veškeré životní formy na Zemi závisejí na sloučeninách uhlíku. Dvojmocný a čtyřmocný uhlík vytváří společně s vodíkem, kyslíkem, dusíkem, sírou, fosforem a dalšími stopovými prvky (vápník, sodík, draslík, železo, hořčík atd.) jednoduché až velmi složité organické sloučeniny, jako jsou proteiny (bílkoviny), oligosacharidy (cukry), lipidy (tuky) a nukleové kyseliny, které jsou stavebním a energetickým základem života. Všechny živé organismy závisejí přímo nebo nepřímo na fotosyntéze. Nedávno byly objeveny organismy na dně oceánů, kam neproniká žádné sluneční světlo. Tyto organismy získávají energii ze sloučenin síry, které vyvěrají z hydrotermálních zřídel. Avšak někteří vědci se domnívají, že tyto organismy požírají mršiny větších organismů, které nepřímo závisejí na fotosyntéze. Pro fotosyntézu, která probíhá díky chlorofylu, je nutné viditelné světlo. Fotony infračerveného světla mají příliš nízkou energii a fotony ultrafialového světla příliš vysokou energii. Životní formy na jiných planetách ve vesmíru mohou využívat jiné biochemické reakce složitých molekul, avšak energetické úrovně těchto reakcí budou podobné kvůli velikosti elektromagnetické interakce. Proto lze očekávat, že organismy na jiných planetách budou také závislé na viditelném světle. Mohou také jiné hvězdy než Slunce umožňovat existenci života? Intenzita světelného záření tělesa závisí podle Planckova zákona na vlnové délce záření. Závislost intenzity záření na jeho vlnové délce popisuje spektrum záření. Toto spektrum závisí na povrchové teplotě hvězdy, která souvisí s rychlostí termonukleárních reakcí v jádru hvězdy a s intenzitou proudění fotonů z jádra na povrch. Ve spojitém spektru záření se vyskytují emisní nebo absorpční spektrální čáry způsobené buď emisí nebo absorpcí určitých vlnových délek světla chemickými prvky a sloučeninami. Spektrální čáry jsou pro každý chemický prvek nebo sloučeninu charakteristické a zhruba souvisejí s přeskoky elektronů mezi hladinami energie v atomech. Rychlost termonukleárních reakcí a intenzita proudění fotonů na povrch je určena hodnotami řady fyzikálních konstant, jako jsou velikosti gravitační, silné a elektromagnetické interakce, hmotnost elektronu a protonu a rychlost světla ve vakuu. Spektra hvězd se odlišují počtem a výrazností spektrálních čar (emisních a absorpčních). Jednotlivé typy hvězdných spekter byly srovnány do spektrálních tříd, které byly rozděleny do deseti skupin. Závislost absolutní svítivosti hvězd na jejich spektrální třídě je zaznamenávána do Hertzsprungova-Russelova diagramu. Na vodorovné ose tohoto diagramu se uvádí spektrální třída (nebo logaritmus absolutní teploty) a na svislé ose se nanáší absolutní vizuální magnituda (případně logaritmus zářivého výkonu hvězdy). Hvězdy v tomto diagramu zaujímají určité pozice, které vytvářejí skupiny označované jménem. Nejvíce hvězd leží ve skupině označované jako hlavní posloupnost. Hvězdy hlavní posloupnosti, k níž náleží také Slunce, lze rozdělit do několika podskupin, z nichž nejpočetnější jsou modří obři a červení trpaslíci. Modří obři jsou hmotné hvězdy, jejichž energie z jádra se šíří zejména zářením fotonů na povrch. Tyto hvězdy převážně vyzařují ultrafialové záření. Naopak červení trpaslíci jsou málo hmotné hvězdy, jejichž energie z jádra se šíří převážně prouděním látky. Tyto hvězdy převážně vyzařují infračervené záření. Hvězdy podobné Slunci se nacházejí někde mezi modrými obry a červenými trpaslíky. Jejich energie se z jádra na povrch šíří jak zářením tak prouděním látky. Kromě ultrafialového a infračerveného záření vyzařují zejména viditelné světlo, které je využíváno fotosyntézou. Protože mnoho hvězd se nachází na této hranici, nepatrná změna fundamentálních fyzikálních konstant by způsobila, že by byly buď modrými obry nebo červenými trpaslíky. Aby existovaly hvězdy podobné Slunci, musely být hodnoty fundamentálních konstant přesně vyladěny. Uvažujme nejprve důsledky změny velikosti silné jaderné interakce. Pokud by velikost silné interakce byla nepatrně vyšší než nyní, termonukleární fúze uvnitř jader hvězd by probíhala rychleji než nyní. Hvězdy by měly vyšší teplotu jádra a větší průměr. Přesné změny struktury hvězd lze zkoumat numerickými simulacemi. Kvůli rychlejším termonukleárním reakcím by doba života hvězd byla kratší. Ve vesmíru je nejvíce vodíku a hélia a poté uhlíku, dusíku, kyslíku a dalších prvků. Pokud by však velikost silné interakce byla nepatrně větší než nyní, uhlíku, dusíku a kyslíku by bylo ve vesmíru méně, protože by se jadernými reakcemi snadněji přeměňovaly v těžší prvky. Nedostatek uhlíku by však neumožňoval vznik života, jak ho známe. Pokud by velikost silné jaderné interakce byla větší pouze o 2 procenta, dva protony by mohly tvořit jádra právě se dvěma protony. Tento proces řízený silnou jadernou interakcí by probíhal rychleji než proces vzniku jader deuteria (jeden proton a jeden neutron), který je řízen slabou jadernou interakcí. V tomto případě by se všechen vodík přeměnil na hélium již během nukleosyntézy krátce po velkém třesku. Bez vodíku by však hvězdy obsahující hélium zářily jen několik miliónů let, než by se jádra atomů hélia přeměnila na jádra atomů uhlíku. Tato doba života hvězd je však příliš krátká na to, aby vůbec vznikl život se svými nejjednoduššími organismy. Navíc bez vodíku by neexistovala voda, která má výjimečné chemické a fyzikální vlastnosti. Ve vesmíru existuje 92 přirozených chemických prvků. Velikosti silné jaderné interakce a elektromagnetické interakce vytváří strukturu atomového jádra. Jejich relativní velikosti určují počet chemických prvků. Silná jaderná interakce působí jako přitažlivá síla mezi nukleony (protony a neutrony) na krátkou vzdálenost menší než 10-15 metru. Elektromagnetická interakce působí jako síla dlouhého dosahu s intenzitou nepřímo úměrnou druhé mocnině vzdálenosti elektrických nábojů. Kladně nabitý proton v jádře je elektromagnetickou interakcí odpuzován od všech ostatních protonů, avšak silnou jadernou interakcí je přitahován pouze okolními protony a neutrony. S velikostí atomového jádra proto postupně převažuje odpudivá elektromagnetická interakce nad přitažlivou silnou jadernou interakcí. Velikost atomového jádra proto nemůže být neomezená. Velmi těžké chemické prvky se samovolně rozpadají. Takové prvky nazýváme radioaktivní. Pokud by velikost silné jaderné interakce byla nepatrně menší než nyní, počet stabilních chemických prvků by byl menší a železo by mohlo být radioaktivní. Železo je však aktivní součástí červeného krevního barviva hemoglobinu, který přenáší kyslík do buněk. Není jasné, které chemické prvky by mohly železo v hemoglobinu nahradit. Navíc bez těžkých chemických prvků, jako je vápník, by nemohly existovat větší živočichové s pevnou kostrou, která udržuje tvar těla. Pokud by silná jaderná interakce byla dostatečně silná, pak by uhlík, dusík a kyslík byly radioaktivními prvky a život ve formě, v níž ho známe, by byl zcela vyloučen. K dramatické změně by došlo v případě, že by silná jaderná interakce byla slabší o 5 procent. Proton a neutron by nemohly vytvořit deuteron, jádro deuteria. Vznik deuteronů je prvním krokem jaderné syntézy chemických prvků. Bez deuteronů by nemohly v jádrech hvězd vzniknout žádné těžší chemické prvky a život by byl zcela vyloučen. Uvažujme nyní důsledky změny velikosti slabé jaderné interakce. Pokud železné jádro hmotných hvězd překročí 1,4 násobek hmotnosti Slunce, dochází k náhlému kolapsu hvězdy za mohutné emise neutrin, která způsobí následnou erupci obalu hvězdy za vzniku supernovy, jejíž absolutní svítivost může po určitou dobu dosáhnout absolutní svítivosti Galaxie. Reakce neutrin v obalu hvězdy je určena slabou jadernou interakcí. Pokud by velikost slabé jaderné interakce byla nepatrně menší než nyní, erupce supernov by vůbec nebyly možné. Erupce supernov jsou však jediným zdrojem těžkých prvků v mezihvězdném prostoru. Tyto těžké prvky vznikají v jádrech hmotných hvězd. Bez erupcí supernov by nemohly vzniknout planety s těžkými chemickými prvky, jako jsou uhlík, dusík, kyslík, síra a fosfor, které jsou základní součástí živé hmoty, jak ji známe. Nevznikl by hořčík, který je aktivním prvkem zeleného barviva chlorofylu, železo, které je aktivním prvkem červeného krevního barviva hemoglobinu, nebo vápník, který je stavebním prvkem vápenitých schránek a kostí. Velikost slabé jaderné interakce je tedy pro existenci života podstatná. Pokud by gravitační konstanta, která určuje velikost gravitační interakce, byla větší než nyní, v jádrech hvězd by byl větší hydrostatický tlak a teplota jader by byla vyšší. Proto by také vzrostla rychlost jaderných reakcí. Vyšší teplota jádra a větší množství vznikající energie by způsobily větší teplotu povrchu hvězd. Silnější gravitace by povrch hvězd zmenšila. Protože by se vyzařovalo více energie menší plochou, většina energie by se vyzařovala ve formě ultrafialového záření. Hvězdy s hmotností blízkou Slunci by byly spíše modrými obry. Naopak hvězdy s nižší hmotností než Slunce by vyzařovaly ve viditelném světle. Avšak doba života těchto hvězd by byla kratší než hvězd podobných Slunci. Tyto hvězdy dříve opouštějí hlavní posloupnost a doba setrvání na hlavní posloupnosti by nebyla dostatečná pro evoluci života ve formě, v jaké ho známe. Podobně malé změny velikosti elektromagnetické interakce, rychlosti světla, Planckovy konstanty, Boltzmannovy konstanty hmotnosti protonu a elektronu by měly závažné důsledky pro existenci života. Na druhé straně by odlišné hodnoty těchto konstant zřejmě vedly k novým jemným koincidencím (souvislostem), které si vůbec nedokážeme představit ani odhadnout, a samoorganizace by vedla ke strukturám, které nepozorujeme. Život by mohl mít zcela odlišné formy nebo by mohl mít zcela jiný význam. Dokud se nám nepodaří objevit život někde ve vesmíru, nebudeme schopni si představit jeho jiné formy.

6. .vážený pán Kováč, od .borka | 3. november 2010 20:36

   Váš článok "O konci multikuluralizmu" v tomto čísle "týždňa" je vysoko aktuálny. Je síce napísaný veľmi odborne, sama som si ho (aj od úžasu, že sa niekto v našich médiách odvážil nesúhlasiť s "ideológiou multikulti") musela prečítať dvakrát. Verím, že obsah tohto Vášho článku rozvíri otvorenú, verejnú diskusiu o probléme multikulturalizmu, pretože to problém naozaj je, aj na Slovensku, lebo či chceme, či nie, ide aj o nás. A tiež dúfam, že sa na Vás nebudú "realizovať" nejakí mudrlanti z množstva zbytočných kvázi humanistických spolkov a zaslepenci (opití mocou a pocitom neomylnosti) z vrchnosti EÚ, ktorí majú pre oponentov nálepku "netolerantní, xenofóbni, rasistickí, ..." Vaše posolstvo, že ".... potrebujeme regeneráciu Západu" patrí všetkým, ktorí disponujú aspoň kvapkou zdravého rozumu a ktorým záleží na tom, v akom stave nechajú krajinu - tú starú dobrú Európu - svojim potomkom. V tejto súvislosti si ešte neodpustím na ilustráciu pripomenúť, že v Nemecku, ktoré je spolu s Francúzskom "multikulti infekciou" postihnuté najviac, kvázihumanisti tvrdo odsúdili známeho bankára za vyjadrenie , že (parafrázujem) "Nemecko hlúpne vinou množiacich sa neintegrovateľných moslimských prisťahovalcov". Verejne a nahlas povedal, že "kráľ je nahý", čo vzbudilo v spoločnosti vášnivé prejavy súhlasu a podpory. Až následne kancelárka Merkelová verejne priznala, že multikulturalizmus úplne zlyhal. Ale vďaka Bohu aj zato, lebo radšej neskôr, ako nikdy! Pán Kováč, ďakujem Vám za Váš pohľad na tento problém a už teraz sa teším na Váš ďalší príspevok do môjho obľúbeného "týždňa".

Komentáre do diskusie môžu pridávať len predplatitelia Piana. Zaregistrovať sa môžete tu.

Redakcia si vyhradzuje právo vymazať príspevky, ktoré obsahujú vulgárne či rasistické výrazy, a tiež tie, ktoré sú osobným útokom na redaktorov a spolupracovníkov .týždňa.